Před rokem mnozí experti vyjadřovali obavy, že rok 2017 bude pro Evropu „strašlivým rokem“. Měl být dokonán efekt BTP – brexit, Trump, Penová. Zvolením Emmanuela Macrona prezidentem Francie k tomu nedošlo.
„Německo-francouzský motor“ udávající tón EU se v Paříži nezadřel. Zatím ale znovu nenastartoval po parlamentních volbách v Německu. To s celou Evropou čeká na odpověď, zda vznikne velká koalice křesťanských a sociálních demokratů.

V sázce je hodně. Evropa je dnes plná ekonomických, sociálních, politických a institucionálních krizí. Stačí se podívat na střední Evropu. Politické a ekonomické elity na krize odpovídají různě: modelem neliberální demokracie v Maďarsku, náběhem ke korporativistickému státu v Polsku, přizváním pravicově extrémní strany Svobodných k vládnutí v Rakousku. V Česku máme pokus o řízení státu jako firmy, ukazují se ale stále více jeho politické limity. V této politické kakofonii okořeněné ještě sporem o migrační kvóty je stále těžší udržovat ve střední Evropě podporu evropskému integračnímu projektu.

Ani staré členské země nejsou bez vážných problémů. Migrační krize se promítá do vnitřní politiky v Německu nebo v Itálii. Katalánsko obnažilo evropský separatismus. Brexit se stává realitou. Možná má ale paradoxně pozitivní význam v tom, že ukazuje euroskeptickým silám napříč Evropou, zač je toho loket, pokud se rozhodnete opustit EU. A to mluvíme o páté největší světové ekonomice!

Evropa se všemi neduhy to má nyní dvojnásob těžké i kvůli nepředvídatelným Spojeným státům. Politická křeč oslabujícího světového hegemona Evropany zaskočila. Nezdá se, že pomine. A otázka teď pro Evropu stojí dost tvrdě: může nabídnout světu vlastní politickou vizi, stabilitu a globální vedení? Nebo toho není schopna a je odsouzena dostat se na periferii globální politiky, kde budou dominovat v podobě G2 Čína a Spojené státy, nebo dokonce Brzezinského idea G3, kdy se k těmto mocnostem ještě přidává Rusko?

Ekonom Jeffrey Sachs nabízí v článku Nová velká koalice pro Německo a Evropu odvážné východisko: „Čína předložila iniciativu Jeden pás, jedna stezka s cílem vybudovat zelenou infrastrukturu spojující jihovýchodní a střední Asii s Evropou. Nadešla chvíle, kdy by Evropa měla předložit stejně smělou vizi a uzavřít s Čínou partnerství na modernizaci euroasijské infrastruktury pro nízkouhlíkovou budoucnost.“

„Bude-li Evropa se svými kartami správně hrát,“ pokračuje Sachs, „bude pod takovou vizí vzkvétat evropská (a čínská) vědecká a technická znamenitost. Neučiní-li tak, budeme jednou všichni jezdit čínskými elektromobily nabíjenými z čínských fotovoltaických článků, zatímco německý automobilový průmysl vejde do dějepisu jako pouhá poznámka pod čarou.“ A s ním i náš dodávám.

V každém případě je v Evropě čas na to, aby se politikové víc soustředili na skutečně podstatné geopolitické a geoekonomické trendy a nikoliv jen na politickou operativu. Je to ale v současné Evropě vůbec možné? V roce, kdy si celá Evropa bude připomínat sté výročí přelomu v její historii by to bylo ku prospěchu věci.Překvapí nás Berlín?

(Právo, 28.12)