Chaos a prolomené tabu
Mnohé ze současného dění na Západě vyvolává obavy. Pro řadu událostí a procesů dokonce sedí označení provizorium a chaos, prolamují se i některá tabu. Pokud by někomu takové hodnocení připadalo příliš příkré, stačí se podívat do čtyř zemí uskupení G7, stále ještě vystupujícího jako platforma nejmocnějších zemí světa.
V USA pokračuje stav rozpočtové nouze z důvodu sporů o výstavbu zdi na americko-mexické hranici, který svou délkou překonal rekord z přelomu let 1995–1996, kdy byl Clintonův kabinet bez peněz 21 dní.
V ekonomicky nejsilnějším státě na světě nedostává 800 tisíc lidí pracujících pro stát plat, což se týká už i diplomatů. Jako by nestačilo, že zahraniční politika trpí personální nestálostí, o čemž svědčí, že Trump má za dva roky třetího poradce pro národní bezpečnost, druhého ministra zahraničí a druhý ministr obrany je na cestě.
Ale ani druhá strana Atlantiku na tom není o moc lépe. Evropa se připravuje na pobrexitovou Evropu, jenže ani v Londýně, ani v Bruselu vlastně nikdo moc neví, jak odchod Británie z EU dopadne.
Shoda panuje v tom, že odmítnutí dohody by mohlo vést až k ochromení země. A popravdě řečeno člověka napadají různé scénáře, když ví, že třeba Skotsko a Severní Irsko hlasovaly v referendu proti vystoupení… A že by brexit nebyl? Jak by reagovali ti, kteří hlasovali pro odchod? Po USA by i Británie mohla zažívat výbuchy emocí, možná i na ulicích měst.
Těch si nyní užívá Francie s hnutím žlutých vest, což není jistě nic povzbudivého pro vládu prezidenta Macrona. Olej do ohně přesto přilili italští politici. Místopředseda italské vlády a předseda Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio vzkázal žlutým vestám, aby „nepovolily“. Ministr vnitra a předseda protiimigrační Ligy Matteo Salvini řekl: „Podporuji slušné občany, kteří vyjadřují nespokojenost s prezidentem, jenž vládne proti svému národu.“ Na taková slova jsme byli zvyklí při kritice diktátorských režimů, ale že by zaznívala mezi politicky, ekonomicky a bezpečnostně propojenými spojenci? Jedno tabu je tedy prolomeno. Jaké další je na řadě?
(Právo, 14.1.)
V USA pokračuje stav rozpočtové nouze z důvodu sporů o výstavbu zdi na americko-mexické hranici, který svou délkou překonal rekord z přelomu let 1995–1996, kdy byl Clintonův kabinet bez peněz 21 dní.
V ekonomicky nejsilnějším státě na světě nedostává 800 tisíc lidí pracujících pro stát plat, což se týká už i diplomatů. Jako by nestačilo, že zahraniční politika trpí personální nestálostí, o čemž svědčí, že Trump má za dva roky třetího poradce pro národní bezpečnost, druhého ministra zahraničí a druhý ministr obrany je na cestě.
Ale ani druhá strana Atlantiku na tom není o moc lépe. Evropa se připravuje na pobrexitovou Evropu, jenže ani v Londýně, ani v Bruselu vlastně nikdo moc neví, jak odchod Británie z EU dopadne.
Shoda panuje v tom, že odmítnutí dohody by mohlo vést až k ochromení země. A popravdě řečeno člověka napadají různé scénáře, když ví, že třeba Skotsko a Severní Irsko hlasovaly v referendu proti vystoupení… A že by brexit nebyl? Jak by reagovali ti, kteří hlasovali pro odchod? Po USA by i Británie mohla zažívat výbuchy emocí, možná i na ulicích měst.
Těch si nyní užívá Francie s hnutím žlutých vest, což není jistě nic povzbudivého pro vládu prezidenta Macrona. Olej do ohně přesto přilili italští politici. Místopředseda italské vlády a předseda Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio vzkázal žlutým vestám, aby „nepovolily“. Ministr vnitra a předseda protiimigrační Ligy Matteo Salvini řekl: „Podporuji slušné občany, kteří vyjadřují nespokojenost s prezidentem, jenž vládne proti svému národu.“ Na taková slova jsme byli zvyklí při kritice diktátorských režimů, ale že by zaznívala mezi politicky, ekonomicky a bezpečnostně propojenými spojenci? Jedno tabu je tedy prolomeno. Jaké další je na řadě?
(Právo, 14.1.)