Pamatuji si to ráno docela dobře. Vzbudil jsem se zprudka a v hlavě mi utkvěly zlomky snu. Byl jsem v sále s románskou podlahou, gotickým krovem, barokní výzdobou, kde prdelatí andělíčci měli pod očima moderně různobarevné stíny. A na zdech obrazy od Kupky. A Mondriána. Byl jsem v sále, kde káže Banksy a kde Satoshi Nakamoto vybírá příspěvky na chudé.
V bytě pod námi žije kluk, který je docela fajn. Až na to, že je náruživý vyznavač techna a občasný amatérský organizátor nočních párty. Jsem asi jeho pokusná krysa, protože čas od času zkouší, jak velkou hladinu hluku ještě vydržím. Obvykle to skončí tak, že se ve tři ráno vzbudím, jdu mu vynadat, on se omluví a já nemůžu usnout. Tedy mi díky němu zbývá dost času na další kulturní vyžití. Tentokrát v noci padla volba na film Jan Palach od Roberta Sedláčka. Nechci jej recenzovat ani hodnotit. Líbil se mi a rád jej doporučím ke shlédnutí. Ovšem následně, v polosnu, se mi Jan Palach zjevoval. V čase nad ránem, kdy musel on sám před padesáti lety vstávat.
Podstatou populismu je zploštit svět. Z mnoha dimenzí udělat kouli, z koule udělat plochu, z plochy přímku, z přímky úsečku. Z úsečky dva body. Vyvolat konflikt, ve kterém je nutné jeden bod škrtnout.