On ten skutečný průšvih prostě nespočívá v tom, že si někdo oblékl černou flísovou mikinu.

To je jen nepatrný projev degradace slavnostního okamžiku, kdy bychom si všichni měli připomínat, že svoboda nepadá do klína zadarmo.

Jenže když prezident:

1) dává nejvyšší státní vyznamenání sociálně demokratickému kamarádíčkovi s autoritářskými sklony,
2) dává vyznamenání in memoriam Winstonu Churchillovi v egoistické touze být s ním za každou cenu spojován,
3) odměňuje vyznamenáními čtyřicetileté umělce, které spojuje, že mu byli svojí tvorbou poplatní,

kdo by pak takovou ceremonii bral vážně?

Nejsmutnější je to vůči těm osobnostem, které si ocenění v podobě vyznamenání skutečně zasloužily. Třeba páter Toufar (a nejen on), to je obrovská postava naší nedávné historie. Místo abychom si připomínali jeho odkaz, řešíme, zda se Sedláček nevhodně oblékl.

Miloš Zeman jako prezident naprosto selhává ve své základní roli garanta české státnosti. Postupně ji nahlodává a rozpouští v samolibém opájení se sama sebou. Rád bych si myslel, že to je jenom jeho egoismus a pocit, že může, ale obávám se jeho představ o budoucnosti této země. Bojím se, že nějakou vizi má a že všechny tyto zdánlivé jednotlivé excesy směřují kamsi do říše normalizovaného pohodlí v náruči jakéhosi velkého bratra.

Ale říkám si, že toho času ve fumkci už mu našetěstí zase tolik nezbývá.