Ať se nám to líbí, nebo ne, probudili jsme se dnes do jiného světa, než ve kterém jsme včera usínali. Evropská unie se formálně nezmění dnes, ani zítra, ale jisté je, že se změní. To by samo o sobě nebylo špatně, protože zásadní změnu potřebuje už delší dobu. Jenže po výsledku referenda ve Velké Británii, které rozhodlo o jejím odchodu z EU, se velmi výrazně mění možnosti toho, jakou budoucnost vlastně unie bude, nebo může mít.

Od teď si nemůžeme být ničím jisti. Budou následovat další referenda ve členských zemích, ve kterých se bude volat po „exitu“? Bude Evropská unie schopná za současného stavu řešit skutečně podstatné věci, „nejen“ odchod Britů? Dokáže se opravdu zreformovat z byrokracií ochromené a politiky odstřiženými od reality řízené struktury v uskupení evropských států, které je schopné se vypořádat s migrací, je konkurenceschopné a ekonomika jeho členů roste?

Ačkoliv průzkumy před referendem o brexitu ukazovaly, že Británie je názorově rozdělená téměř na dvě stejně velké skupiny, řekl bych, že nebylo mnoho těch, kteří v její odchod z unie skutečně věřili. Dokonce ani mezi zastánci brexitu. Stejně tak si asi málokdo uměl představit, že je reálná možnost, že se Evropská unie rozpadne. A vidíte, stačila jedna noc (zjednodušeně řečeno) a vše je najednou jinak. Všechno je možné.

Osobně je pro mě výsledek referenda o brexitu velkým zklamáním. Jsem přesvědčený, že by bylo lépe pro Velkou Británii i Evropskou unii, aby k tomuto rozchodu nedošlo a místo něj se všichni zúčastnění společně snažili hledat řešení, jak unii změnit tak, aby mohla v blízké i daleké budoucnosti ve světě obstát. Brexit nepřinese nic dobrého Británii, unii a tedy ani nám, jakkoliv někteří mohou oslavovat a vidět v odchodu Británie vzor toho, jak si Britové vybojovali zpět svou svobodu a nezávislost na nenáviděném Bruselu. Evropská unie ale není jen Evropská komise, o které si myslím, že včerejší referendum především bylo. A pokud Evropská komise nefunguje dobře, jakože nefunguje, pak není řešení odchod jednoho z nejvýznamnějších členů osmadvacítky, nýbrž snaha společně věci měnit.

Dnešek je dnem, který svým významem na evropské, ale i světové dějiny naprosto překračuje vše, co dosud tzv. polistopadová generace ve svých životech zažila. Dlouho jsme žili v komfortu toho, že jsme vítězství našich hokejistů na olympiádě v Naganu mohli považovat za přepisování dějin. Samozřejmě to byla a je nadsázka, ale mohli jsme si ji dovolit právě proto, že jinak se dějiny výrazně nepřepisovaly. Dnes už to neplatí. A bude to právě polistopadová generace, která se s brexitem a jeho následky, ať už budou jakékoliv, bude především muset vypořádat. Brexit je bezpochyby koncem relativního klidu, který v Evropě od roku 1990 panoval.

Určitě to ale neznamená, že bychom nyní měli propadnout totální skepsi a očekávat, až se Evropská unie do pár let rozpadne. Na místě není hysterie, na místě není rezignace na myšlenku spolupracující Evropy, volného pracovního a obchodního trhu, společných zájmů a vzájemné pomoci. Stojí před námi nelehký úkol, nelehká doba. To, jak ji zvládneme, značně ovlivní naši budoucnost. A když používám množné číslo, pak proto, že Česká republika nyní musí být také aktivní. Jsme malý stát s určitě menším vlivem na chod Evropské unie, než měla právě Británie nebo než má Německo, Francie a další. O to více se ale musíme snažit, abychom nestáli tiše v koutě a nechali dějiny, aby se přes nás přehnaly. Musíme se také aktivně starat o naši vlastní budoucnost, být připraveni i na možnosti, které nejsou zrovna pozitivní. Protože, jak se ukázalo dnes ráno, i takové možnosti jsou reálné.