Když v úterý Ústavní soud ČR zrušil svým nálezem ustanovení zákona o registrovaném partnerství, které znemožňovalo adopci dítěte registrovaným partnerům, vypadalo to v médiích a na sociálních sítích tak, jako když by homosexualita právě vystoupila z ilegality a bylo ukončeno upalování gayů a lesbiček na hranicích. Veřejná diskuze se náhle zaplnila dezinformačními výklady soudního rozhodnutí a vytlačila mimo zájem to nejzásadnější, o co by nám mělo jít, tedy práva a výchovu dětí.

Zaprvé, homosexuálové nejsou upalováni na hranicích a domnívám se, že už dávno u nás nejsou diskriminováni. Že mezi námi stále žije několik homofobů, kteří si myslí, že homosexualita je nemoc a měla by být „léčena“, to je jistě pravda. Stejně tak mezi námi ale žije minorita lidí, kteří se živí vykrádáním obchodů, lidí, kterým přijde normální zabíjet nebo znásilňovat. Nebo třeba lidí, kteří se na ulici vysmívají obézním, handicapovaným, malým nebo velkým. Určitě jste někdy narazili na muže, kteří si myslí, že ženy by neměly řídit auto nebo by neměly mít žádnou kariéru. Přesto jsem s čistým svědomím schopen říci, že česká společnost není otevřená násilí, není rasistická, a ženy v ní nejsou diskriminovány. A nejsou diskriminováni ani gayové a lesbičky.

Druhým bodem své úvahy částečně popřu ten první, ale platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. Úterní rozhodnutí Ústavního soudu myslím nemohlo dopadnout jinak a bylo správné. Dotčená pasáž zákona o registrovaném partnerství totiž opravdu byla diskriminační. Je ale obrovský omyl vykládat zrušení diskriminační pasáže zákona tak, že byla konečně uznána tzv. LGBT komunita, že jsme se konečně vydali na cestu ze středověku nebo že teď teprve snad budou homosexuálové bráni jako plnohodnotné lidské bytosti. Proboha, ona tady není homosexuální komunita uznávána?! Musejí se gayové a lesbičky schovávat v podzemí a ven vylézají až se západem slunce, nesmějí volit, nesmějí pracovat a podobně?!

Ústavním soudem zrušená diskriminace v podstatě ani nespočívala v sexuální orientaci, jen je tak interpretována mediálními zkratkami a příliš horlivými aktivisty. Šlo o to, že právo na zařazení do evidence žadatelů o adopci bylo odepřeno těm, kteří vstoupili do registrovaného partnerství, zatímco kdokoliv jiný, ať už heterosexuál nebo homosexuál, sezdaný nebo svobodný, ovšem nežijící v registrovaném partnerství, se žadatelem stát mohl a při úspěšném správním řízení tedy mohl adoptovat dítě. Pokud mají toto právo všichni, je diskriminační, když o něj někteří přijdou jen tím, že vstoupí do registrovaného partnerství.

Realita je ale taková, že nyní sice mohou i lidé v registrovaném partnerství žádat o adopci dítěte, ovšem stále pouze jako jednotlivci. Úterní nález Ústavního soudu se netýká toho, že by mohli registrované homosexuální páry žádat o adopci společně, tedy tak, jak je to u manželských párů. Ale hned se objevily další návrhy na „zrovnoprávnění“ manželství a registrovaného partnerství, ať už od politiků nebo LGBT aktivistů.

Dost možná budu v tomto bodě označen za starého konzervativce, který není schopný pochopit nový, moderní svět. Někteří mě jistě počastují horšími výrazy. Já si ale opravdu nemyslím, že by homosexuální páry měly mít při adopci dítěte stejné šance jako heterosexuální páry. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o dobře fungující páry, které splňují požadované podmínky. Tradiční model rodiny, který je složen z otce, matky a dítěte, dle mého pevného přesvědčení rozhodně nebyl překonán.

Ano, máme tu ohromnou rozvodovost, snad polovina manželství se rozpadá a zdá se, jakoby bylo zcela normální a v pořádku, že děti vyrůstají mezi dvěma rozvedenými rodiči. Ale jednak je tu pořád ta polovina manželství, které se nerozpadají a tvoří fungující rodinu, navíc se prostě nemohu ztotožnit s tím, že když už je institut manželství a rodiny v krizi, tak jej začneme zachraňovat rodinami s rodiči stejného pohlaví. Vzory otce a matky, vztahů mezi nimi i muži a ženami obecně, jsou pro výchovu a rozvoj dítěte stále nepostradatelné. Dítěte, o jehož práva a dobro by nám mělo jít především. Mám ale pocit, že se z této debaty stalo téma o rovnoprávnosti homosexuálů v naší společnosti, které je podle mě liché a do značné míry vykonstruované, zatímco skutečně důležité téma výchovy dítěte je vytlačeno až někam na okraj.

V jednom z rozhovorů s mužem, díky jehož případu Ústavní soud v úterý rozhodoval o úpravě zákona o registrovaném partnerství, zaznělo také toto: „Vnímám to jako takové uznání LGBT komunity. Nejsme občané druhé kategorie, jak rozhodl Ústavní soud.“ A to je přesně jádro problému, toho, jak je celý nález Ústavního soudu dezinterpretován. Soud přece nerozhodl o tom, že homosexuálové už od teď nejsou občany druhé kategorie. Ani nemohl, protože jimi nejsou a nebyli, a opravdu si nemyslím, že je tak dnes nějaká podstatnější část společnosti vnímá. Pokud by to tak bylo, styděl bych se za takovou společnost.

Stejně tak jsou dezinformační argumenty, které v této diskuzi zaznívají a které tvrdí, že v dětských domovech čeká spoustu dětí na adopci a homosexuální páry by pro ně mohly být řešením. Pravdou je, že dětí právně způsobilých k adopci není v dětských domovech zdaleka tak velké množství, a pravdou také je, že stále je dost heterosexuálních párů, manželů, kteří o jejich adopci žádají. A ať se na mě nikdo včetně mých homosexuálně orientovaných přátel (ano, mám je, nejsem homofob) nezlobí, ale dokud taková situace je, pak jsem jednoznačně pro, aby přednost měly heterosexuální páry. Zásadní význam klasického modelu rodiny a důležitost práv dítěte je v tomto případě pro mě podstatnější, než uměle vyvolávaná diskuze o rovnoprávnosti homosexuálů v naší společnosti.