Všichni budete stejní, nebo to dám k Ústavnímu soudu!
Ukázalo se, že jsme jako společnost schopní chovat se slušně ke svým menšinám, dát jim v podstatě stejná práva jako většině (samozřejmě nemluvím o základních lidských právech, ta jsou už skutečně samozřejmostí). Ale v tom „nastalém klidu“ po náročných vítězstvích se ukázalo, že někteří stále potřebují hledat nová bojiště. A zatím se jim to daří. Jsou tu další menšiny, ještě menší, než ty, za jejichž práva se bojovalo dříve. A jsou tu další práva, která by ještě mohly už dříve zrovnoprávněné menšiny nabýt. Co na tom, že už jsou to často absurdity, které popírají i paradigmata, o kterých bychom dříve řekli, že jsou dána samotnou přírodou nebo tisíciletou tradicí.
Ti, kteří už se na tato nová bojiště odmítají vydávat, nestydí se za pozitivní vnímání některých tradic a dokonce neváhají vypustit z úst takovou nestoudnost, že rodinu by měli tvořit muž, žena a děti, jsou dnes označováni za tmáře a zpátečníky. Zatímco „bojovníci za práva menšin z povolání“ jsou pokládáni za ty nejpokrokovější, kteří dovedou naši společnost k naprosté čistotě a harmonii.
Takovým příkladem „bojovníků za lidská práva menšin z povolání“ je současný institut veřejného ochránce práv. Ten institut sám o sobě není špatný, pokud by jeho náplní opravdu byla ochrana veřejnosti před jednáním úřadů a dalších institucí v případech, kdy toto jednání odporuje právu našeho demokratického právního státu, nebo pokud jsou úřady nečinné. Bohužel se nemohu zbavit dojmu, že je dnes úřad ombudsmana zaměřen především na nejrůznější práva všech možných menšin (které velmi zdatně nastolují buď marginální, nebo vůbec neexistující problémy) a prosazování rádoby rovnoprávnosti tam, kde to není v souladu ani s většinovým názorem společnosti, ani s tisíci lety fungujícím systémem a v řadě případů ani se základní logikou a selským rozumem.
Současná debata o tom, že by se pravomoci veřejného ochránce práv rozšířily, a ten by tak nově mohl podávat antidiskriminační žaloby a dávat k Ústavnímu soudu podněty na zrušení některých zákonů a jeho částí, mě ve světle těchto věcí téměř děsí. Pokud bych měl možnost o zvýšení pravomocí hlasovat, hlasoval bych proti.
V nedaleké minulosti jsme chtěli a bojovali za to, aby lidé měli právo být různí, mohli si zvolit svou vlastní cestu se všemi pozitivy i negativy, výhodami i nevýhodami, a nebyli přitom za to vystavováni diskriminaci. Dnes se ale objevuje nový trend: lidé jsou různí, ale všichni musí mít úplně stejná práva (opět nemluvím o těch základních), stejná pozitiva, stejné výhody…
A ke každému takovému „novému právu“ je potřeba ustanovit úřad či komisi, která bude jeho naplňování dozorovat. Nevadí ani, že je tím někdy dokonce diskriminována většina.
Mám tak trochu strach, že pokud bude tento podivný trend pokračovat, dostaneme se v budoucnu do absurdních situací: budou pořádány demonstrace za to, aby i lidé s vysokým cholesterolem mohli jíst hodně bůčku, protože doktoři by neměli znevýhodňovat jednu skupinu (s nízkým cholesterolem) před druhou (s vysokým cholesterolem)! Lidé, kteří si podají inzerát a odmítnou některou z nabídek, budou muset státu podávat report, proč se tak rozhodli, aby se vyloučilo, že se nejednalo například o rasisticky motivované odmítnutí. A tak podobně.
Mám pocit, že jsme k tomuto stavu už částečně přiblížili. Řada „ochránců veřejných práv“ už dnes není schopna rozeznat moment, kdy se ochrana práv menšin stává fanatickým bojem proti většinové společnosti a za práva, o která snad ani dotčená menšina nestojí. Přitom se zapomíná na to, že existuje jedna základní norma, podle které by stačilo se chovat. Takovou normou je slušné chování. A podle toho se k sobě ve společnosti vzájemně chovat. Není to, myslím, tak složité. Slušné je neptat se nikoho na jeho sexuální orientaci, natož ho podle ní soudit. Slušné není vystavovat svou sexuální orientaci na odiv a vnucovat ji ostatním. A tato norma platí ve většině dalších oblastí, kde se dnes řeší práva menšin a jejich dodržování či dokonce vynucování.