Rozhovor s Michaelou Šojdrovou

21. 05. 2014 | 12:00
Přečteno 3323 krát
"Za jeden z největších úspěchů své politické kariéry považuji, že se mi nerozpadla rodina."

Z cyklu rozhovorů s českými ženami nejen v politice pro uskupení Česká prezidentka... (10/50, 2014).

Medailonek
Předsedkyně odboru vnějších vztahů a inovací České školní inspekce. Je dvojkou kandidátky KDU-ČSL do Evropského parlamentu. V letech 2009–2010 byla 1. místopředsedkyní KDU-ČSL a z této pozice se stala od května do listopadu 2010 úřadující předsedkyní strany. V roce 2010 kandidovala neúspěšně do Sněmovny i Senátu PČR, rovněž nebyla zvolena zastupitelkou města Kroměříže. V letech 1996–2010 byla poslankyní Parlamentu ČR. Byla dlouholetou předsedkyní Klubu žen
KDU-ČSL. V letech 1990–1992 pracovala jako externí učitelka francouzštiny na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Do strany (resp. tehdejší Československé strany lidové) vstoupila v r. 1989. V letech 1990–1992 pracovala jako externí učitelka francouzštiny na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Předtím pracovala jako projektantka zahradní architektury. Vystudovala Zahradnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (1983-1987).


MK: Máte za sebou zhruba 3-4letý odstup od svého letitého působení v PSP ČR. Na české politické scéně zatím nevidíme mnoho ústupů z výsluní politiky a opětovných návratů do politiky, jste v tomto směru jednou z výjimek. Co Vám daly tyto roky odstupu od politiky?

Šojdrová M.: Připadá mi to mnohem déle než 4 roky. Daly mi hodně. Ten odstup byl velmi prospěšný. Ne že bych se vůbec dále politikou nezabývala, ale nenesla jsem tu velkou odpovědnost, kterou jsem jako poslankyně vždycky cítila. Dál mě zajímalo, jaké postavení má KDU-ČSL, jak se jí daří. Byla jsem členkou celostátního výboru strany... Teď jsem nominovaná do voleb do Evropského parlamentu, takže se v podstatě už rok připravuji na kandidaturu.

Za prvé jsem si odpočinula. Mohla jsem se odborně věnovat tomu, na co jsem neměla moc času. Pustila jsem se do doktorského studia veřejné politiky, snažila jsem se zlepšit také svou angličtinu. Měla jsem mnohem více času na svou rodinu. To v posledním půlroce neplatí, protože příprava na Evropský parlament je hodně vytěžující. Mohla jsem pracovat pro Českou školní inspekci, chodit do škol a vidět dopady vzdělávací politiky v praxi. Dívat se na to očima lidí, pro které jsem zákony schvalovala. To bylo velmi poučné. Mnohdy pro mě i docela potěšující přesto, že jsem neměla ideální podmínky. Výsledky nejsou tak špatné. Vlastně jsem se během posledních let zapojila do projektů, které hodnotí vzdělávací politiku, a mohla jsem tak konfrontovat své představy a reálnou situaci. Dokonce i ve srovnávacím výzkumu OECD, ve srovnání s jinými zeměmi. Takže jsem musela vyslechnout, kde jsme udělali chyby, kde jsou příležitosti pro zlepšení, a mohla jsem se zapojit do toho, abychom některé věci, které se nepodařilo udělat správně, zlepšili. Celkově jsem se v té odborné části posunula. Věřím tomu.

MK: Z Vaší odpovědi mi připadá, že takový odstup jde člověku vysloveně k duhu. Obecně by možná bylo dobře, kdyby se zaběhla praxe přerušovaných mandátů, povinných oddechů mezi volebními obdobími, jako to je třeba ústavně dáno na Kostarice – jedno volební období a nucená pauza. Jak to vidíte Vy? Možná takové opatření vnáší užitečný nadhled...

Šojdrová M.: Ta moje zkušenost tomu odpovídá. Samozřejmě když jsem byla poslankyní a kandidovala jsem popáté, asi bych tehdy... Řeknu to jinak, je to velmi rozdílné v různých stranách. Dostat ženy na volitelné místo konkrétně v KDU-ČSL je tak velký problém, že já jsem ani neměla na výběr! Ono se to ukazuje i teď - předpokládám, že se bavíme i z ženského pohledu -, kdy v našem klubu poslanců není jediná žena. Pro mě nezůstalo moc prostoru k rozhodování, i když jsem sama cítila, že by bylo bývalo lepší... a musela jsem sama sebe hodně přesvědčovat, jestli do toho opět jít. Určitě ano, ale nese to i tato rizika, že jsou strany, které za určitých okolností mají problém vygenerovat nové političky do volitelných míst. Ale jako obecný princip, že 3-4 funkční období by byly dobou, po které by se měl poslanec vrátit do své původní profese nebo začít dělat něco jiného, se mi to líbí. Bylo by to na místě.

MK: Zmínila jste, že je těžké sehnat ženy na kandidátky. Jak jste to myslela?

Šojdrová M.: Ani ne tak najít kandidátky, ale dostat je na volitelná místa. Je těžké jim v tom pomoct. Měli jsme teď na kandidátce do poslanecké sněmovny paní Danu Foráškovou, v Moravskoslezském kraji, kde byla třetí, ale byla překroužkovaná jiným z kandidátů. Ona sama sebe nedostatečně prosazovala. V jiných krajích ani vysoko ženy nebyly, takže tam se vůbec neprosadily. Nebyly na volitených místech. Přitom naše primární volby jsou velmi demokratické a krajské konference jsou široké. Ve Zlínském kraji se nám podařilo dosta ženu na jedno ze čtyř prvních míst, šikovnou, velmi perspektivní magistru ze sociální oblasti...

MK: Jmenujte prosím...

Šojdrová M.: Jmenuje se Šárka Jelínková. Je ředitelkou penzionu pro seniory. Šikovná mladá žena, perspektivní, ale byla na pátém místě, což bylo nejvyšší dosažitelné místo pro ženu. Ve stejném kraji jsme měli také jednu učitelku, Růženku Hluskovou, pedagožku, Zlatou Amosku (držitelku ocenění pro výborné učitele – pozn.), na desátém místě. Velmi šikovná. (povzdech) Ti mužští kandidáti jsou kvalitní, to nezpochybňuji, máme velmi dobré poslance, ale zkrátka vyváženost tam není. Ženy nám chybí.

MK: Není znevýhodnění i v tom, že ne všechny ženy se tak derou kupředu a umějí se sebeprezentovat-

Šojdrová M.: - no ano...

MK: - přeci jen kampaň je velmi spojená s práci s médii, se sebezviditelňováním.

Šojdrová M.: Je to tak. Zažívám to i teď v evropských volbách, kdy jsem jednou z těch kandidátek a i já nemám na to... i po tolika letech v politice, i když vím, že v politice člověk nesmí být skromný. Člověk musí umět prodat svou dobrou práci, své dobré vlastnosti. Vždycky jsem si myslela, že za mě mluví moje práce a výsledky, myslím si to tedy dodnes, ale pořád mi říkají, že to je málo. Člověk se musí za každou cenu prezentovat. Já to řeším tím, že mám celou řadu spolupracovníků mezi nimi je hodně žen, které mi pomáhají a strkají mě za tu mou hranici sebeprosazování. Znám několik žen, které jsou schopny v tomto mužům konkurovat, ale moc jich není.

MK: Jak jste spokojená s působením Klubu žen KDU-ČSL v tomto ohledu?

Šojdrová M.: Dělá, co může, tak bych to řekla. Jsou v něm maminky malých dětí, mají plno jiné práce. Ale jsou aktivní, hlavně mají potenciál. Vidím to tak, že ještě uběhne pár let, než se jim uvolní ruce. Myslím si, že tady bude hodně žen, které budou moct nastoupit a budou chtít. To se týká Marie Jílkové, Pavly Tůmové, Pavly Stankiové a dalších. Mezi ně patří i kolegyně Monika Pálková, která se stala náměstkyní na ministerstvu vnitra. Kandidovala na místopředsedkyni strany. Nebo taková Daniela Rázková. Ale řekla bych, že jakmile jim odrostou děti - hlavně oběma Pavlínám i Marii Jílkové - a nebudou mít strach je pustit z očí, pustí se do politiky velmi aktivně. I v regionech.

MK: Když už mluvíme o médiích a sebeprezentaci, KDU-ČSL byla nucena s výrazně omezenějšími finančními prostředky hledat jiné formy kampaně, teď mám na mysli plakáty a bannery na soukromých plotech a jiné. V tomto pokračujete a v dobrém jste nakazili i jiné strany. Strana zelených zkouší také inovovat kampaně. Je takováto kampaň přátelštější či příjemnější ženám? Dalo by se to tak vůbec říct?

Šojdrová M.: Myslím si, že ano, ale zase, i u takové kampaně rozhoduje, s kým na plakátu jste, jak jste prezentovaná. Je to pravda kreativní. Je to i levnější způsob... My jsme do toho šli, protože jsme šetřili peníze a zároveň jsme chtěli zapojit víc lidí, aby taky vzali odpovědnost na sebe, nečekali, až co kdo vymyslí. To byl výborný nápad. Ale že by to pomohlo ženám, to nemůžu takto říct.

MK: Nyní k Vaší práci v České školní inspekci, zmínila jste, že teď máte náhled na to, jaké možnost rozvoje máme. Zkuste je tedy shrnout.

Šojdrová M.: V loňském a letošním roce byly zveřejněny výsledky mezinárodních výsledků gramotnosti patnáctiletých žáků v matematice, v čtenářské gramotnosti a v přírodních vědách, takzvaný programy PIRLS a TIMSS. A v gramotnosti dospělých v roce 2012 PIATT. A všechny tyto výsledky ukazují na mírné zlepšení, v gramotnosti dospělých jsme dokonce nadprůměrní. Což je potěšující. Není to něco, co by nás mohlo ukolébat, ale spíš si můžeme říct, že náš vzdělávací systém je zřejmě nasměrován relativně dobrou cestou. Tu jsme nastoupili v roce 2003 kurikulární reformou a novým školským zákonem. I přes všechny změny, které se konaly, a navzdory změnám ve vedení ministerstev školství, kdy sek dnešnímu datu vystřídalo na postu deset ministrů, tak to školy díky velké autonomii, kterou mají, zvládají. Školy jsou velmi dobré na to, v jakých se nacházejí nestálých i finančně nedobrých podmínkách. Jsme ve výsledcích nad průměrem a ve výdajích jsme hluboce pod průměrem OECD. To o něčem svědčí!

MK: Teď myslíte na jednoho žáka....?

Šojdrová M.: Celkově. Ve výdajích v poměru k HDP. Neboli ukazuje se, že náš vzdělávací systém je relativně kvalitní a že je tady potenciál, který by – pokud bychom se o něj starali – mohl přinést i lepší výsledky. To je tedy fáze, v níž se nacházíme. I Česká školní inspekce vidí, že v některých oblastech jsme na hranici a pokud se nebude více pracovat s učiteli, nezlepší se podmínky, tak se prostě nepohneme dál. Toto je i úkol nového ministerstva školství. Spolupracujeme i v tom, že ministrovi školství dělám poradkyni. Přál si, abych přenášela informace mezi Českou školní inspekcí, novou strategií 2020, novým programovacím obdobím pro čerpání z Evropských fondů.

MK: Je tady ještě věda, výzkum a inovace. Senátorka Syková je dle vlastních slov už trochu unavená přílišným důrazem na excelenci. Podpory excelentních výzkumníků je prý už dostatek, ale chybí tu podpora řekněme té druhé vrstvy dobrých pod nimi.

Šojdrová M.: Myslím si, že ona to hodně vnímá očima pražského, možná středočeského kraje, kde působí. Já jsem členkou správní rady olomoucké i zlínské univerzity a tam se – byť je stále patrný tlak na excelenci - podporuje i jejich základní výzkum, doktorandské studie, kde je výzkum opravdu na spíše střední úrovni a z ní se teprve přibližuje k excelenci. Snaha o excelenci v Olomouci, Zlíně, Brně i Ostravě je, jsou tam špičková centra, ale hlavní podpora jde spíš do výzkumu, který je řekněme teprve tlačen k excelenci, ale to bych neviděla jako hlavní problém. Od tlaku na excelenci se nemůže ustoupit, protože v této soutěži musíme držet krok. Na druhou stranu má paní senátorka Syková velké zkušenosti.

Já to vidím z pohledu financování škol, protože schvalujeme jejich rozpočty, dlouhodobé záměry, nemám dojem, že by si školy stěžovaly, že všechno jde jen na excelenci. Je problém s hodnocením kvality, protože neustálá publikační činnost, snaha o získání citací v některých oborech je náročná. Ale v zásadě rektoři chápou tlak na kvalitu. Problematické by se mi ale zdálo, kdyby u vysokých škol začala převažovat složka výzkumu nad složkou vzdělávání. To vnímám docela vážně. Vysoké školy se musí pořád, v některých oblastech dokonce více, věnovat studentům jako studentům, kteří jsou vzděláváni, nikoli jako těm, kteří jsou na škole pomalu už jako vědci. To je věc až doktorských studií. Zdá se mi, že školy jsou vzhledem k financování a získávání grantů pro své projekty tlačeny do neustálého psaní projektových žádostí, které musí někdo zpracovávat, vyhodnocovat, řešit. Je spousta výzkumných úkolů, které oni musí řešit, anket, dotazníků. Tady vidím určitý problém, na který by mělo ministerstvo pamatovat, a vést školy k tomu, že stěžejní část bakalářských a magisterských programů spočívá ve vzdělávací činnosti. Až k ní později přibude výzkumná a tvůrčí činnost.

MK: Není to způsobeno nedostatečným financováním školství, že si skrze projekty vysokoškolští pedagogové vynahrazují nízké platy?

Šojdrová M.: Částečně to tak být může, že si tím vylepšují svou finanční situaci, určitě ano.

MK: Jste zatím jedna ze tří žen, které kdy vedly aspoň na čas parlamentní politickou stranu (kromě Vás je to H. Marvanová, M. Němcová). O Vás se dá také říct, že jste z „politicky angažované rodiny“ (Vaše matka sama byla poslankyní i senátorkou), tedy dá se předpokládat, že zájem o politické Vás jen tak neopustí. Jakou Českou republiku si představujete ještě za svého života? Co potřebuje naše země?

Šojdrová M.: (přemýšlí) Na situaci České republiky se dívám na základě svých zkušeností a své současné praxe v oblasti vzdělávání, což je pohled, který je do jisté míry omezený, ale myslím, že důležitý, protože se na to dívám očima rodičů, dětí i učitelů. Vnímám, že rodina a děti jsou budoucností tohoto státu. Mám takový dojem, že pořád nevnímáme riziko demografického poklesu a vymírání vážně. Sem tam se o tom někdo zmíní, ale sociologové, demografové upozorňují, že jestliže se to jednou zlomí, jak se to už stalo u nás, pod dvě děti na ženu, tak je to nevratný proces. Nejsem na to odbornice, ale to varování je jasné. Vidím, že to je velká škoda. Mám dva syny, možná bych bývala chtěla i více dětí. Mít děti je radost a strašně obdivuji rodiny, které mají hodně dětí, zvládají to. Chápu, když někdo nemůže mít děti, to je věc jiná, ale vidím kolem sebe hodně mladých lidí, kteří vidí svou budoucnost jinde než v dětech a rodině.

Myslím, že v naší společnosti – pokud bych zabrousila zpátky do politiky – politici nejsou často dobrými vzory, aby ukázali, že rodina může být šťastná, spokojená, že to samo o sobě je cíl - důležitější než mnoho jiných. Dívám se na to očima maminek, které potřebují určité podmínky, takže mi velmi vadí a štve mě, když jsou města a obce, kde se ženy stresují, že se jejich děti nedostaly do mateřské školky. Zcela oprávněně jsou nespokojené. To je náraz na realitu. Nechápu to. Vidím tady také problém z hlediska výchovy a přípravy na rodinný život. Školy se věnují všemu možnému kromě dobré přípravy na rodinu.

Ptala jsem se na to v jedné škole, jestli si to uvědomují. Oni se mě totiž ptali, jak jsem zvládla svou politickou kariéru a jestli mám spokojenou rodinu. Řekla jsem, že ano a že to považuji za jeden z největších úspěchů své politické kariéry, že se mi nerozpadla rodina. Na počátku mé kariéry, tj. v roce 1996, jsme absolvovali tzv. manželská setkání, na kterých jsme si mohli spoustu věcí ujasnit, být připraveni na to, že přijdou krize, že ta doba bude těžká. Manželská setkání je kurz, který pořádá Centrum pro rodinu. Je to občanské sdružení manželských párů, které sdílí s ostatními páry jakousi praxi. Pořádají to společně YMCA a Centrum pro rodinu.

Žáci se na mě dívali nedůvěřivě. A já jsem říkala, podívejte se, bude vám 18-19 let, jak se vy připravujete na manželství, na rodinu, kromě toho, že se tady dozvídáte něco ze sexuální výchovy? Abyste věděli, že přijdou i problémy, jaký mají smysl. Kdo vám může v problémech pomoct a tak dále. To by se měli lidé také trochu učit, ujasnit si to. To, že se člověk připravuje na povolání, které vykonává třeba pár měsíců, to je samozřejmé, ale že se máme připravovat na povolání maminky nebo tatínka, to nevnímáme jako důležité, ale nechci to paušalizovat. Vím o řadě aktivit, které pomáhají této přípravě pro dobrý rodinný život, dobré mateřství a otcovství.

Tím jsem ovšem odbočila od témat, které jsou takové řekněme žhavější. Ale vidím tady velké riziko. V nespokojených, nefunkčních rodinách vyrůstají nespokojení, nefunkční lidé, kteří se sami nepostaví na vlastní nohy. Pak si lámeme hlavu, co s tím udělá škola. Trápíme se a hledáme řešení, které má napravovat problémové děti, které přicházejí z problémových rodin. Škola dneska tráví mnohem více času s dětmi, může děti hodně ovlivňovat, a tak jsou na ni kladeny velké nároky. Tím se dostáváme k úloze a osobnosti pedagoga, což denně řeším. Jestli něco naše země potřebuje, tak jsou to dobré maminky a dobří tatínkové. Jasně zorientované, zakotvené, dobře připravené a vyzrálé osobnosti se mohou formovat v dobré rodině nebo ve škole.

Je to zajímavé, ale od velkých společenských problémů se v debatách s občany dostávám k těm úplně základním, triviálním lidským potřebám.

MK: (pozn. tato otázka byla doplněna před autorizací) Současná rodina má mnoho podob. Od širokých rodin přes tzv. rodiny nukleární, rodiny nesezdané, rodiny rozvedených, rodiny samoživitelek(ů), faktické rodiny čtyřprocentní menšiny. Jak podpořit všechny tyto rodiny, aniž bychom je jakkoli zbytečně stigmatizovali? Co je podle Vás tou nejdůležitější společnou podmínkou dobré rodiny a výchovy, kterou by v každém případě a ideálně měli naplnit všechny tyto rodiny?

Šojdrová M.: (při autorizaci ponecháno bez odpovědi)

MK: V posledních volbách jste doslova povstali „z popela“. Jako malá strana tradičně působíte v roli nezbytného koaličního partnera. Leckdy je vaší straně i vyčítáno, že si v takovéto roli nárokujete neúměrnou váhu na politické scéně. Nedopadá skutečnost, že se česká společnost dosud nevypořádala s komunistickou minulostí a neodpoutala se od minulosti, nakonec i na KDU-ČSL, která chce vystupovat spíš jako středová strana?

Šojdrová M.: No... (povzdech) V naší straně myslím nastupuje nová generace politiků, která se snaží být čitelnější. Přála bych jim, aby se jim to podařilo. Problém naší strany je určitě v tom, že se nám nedaří nacházet vyvážení. My opravdu máme takovou členskou základnu. Postavit se jenom na stranu jednoho proudu je pro nás velmi problematické. Také to tak vnímám. Upřímně řečeno, když se zeptáte strany ANO, jestli je levicová nebo pravicová, tak vám nikdo neřekne, jestli je taková nebo maková. My teď neřešíme to, jestli jsme levicová nebo pravicová a bavíme se o programových prioritách a někdy budeme více konzervativní, na druhou stranu budeme více solidární, více sociální. Myslím, že celkově se strana profiluje křesťansko-sociálně. Takhle tomu rozumím. Zároveň je to strana proevropská. Tomuto proudu, který je teď nastoupený v KDU-ČSL, dost fandím.

Myslím si, že nás čeká budování odborného zázemí, odborných elit, které budou schopny pracovat na úrovni ministerstev, vrcholných pracovníků. A samozřejmě práce s členskou základnou. Zvedáme se v regionech. Dlouhodobě je problém rozdělení na Moravu a Čechy a naším úkolem je povzbudit a vybudovat členskou základnu v českých regionech. Na tom hodně pracujeme a pomáhají nám v tom i volby do Senátu, protože se nám daří získávat osobnosti, které nejsou typicky „lidovečtí“, ale jsou ztotožnění s naším programem. To je příklad paní místopředsedkyně Senátu paní Milušky Horské, nečlenky KDU-ČL. Je to výborná odbornice na speciální vzdělávání, sociální politiku a dělá výbornou práci i v regionu pro lidi. Tohle je cesta, kudy KDU může jít a být úspěšná. Určitě je to cesta spíš dlouhodobá, to nebude věc rychlého nárůstu preferencí, ale postupného získávání důvěry tam, kde jiné strany selhávají. Ukáže se, že naše strana má tak pevné kotvy v členské základně, které jí nedají vychýlit se naráz někam a být nepředvídatelná. Všichni vědí, co od nás mohou čekat, a to je myslím velmi cenné.

MK: Co s KSČM v r. 2014 a hlavně s jejími voliči? Mají i nadále smysl lustrace, nebo je máme měnit v zásadě kvůli jedinému muži ve vládě? Jsme již vyrovnáni s komunismem před r. 1989?

Šojdrová M.: Myslím si, že lustrace mají nepochybně symbolický význam jako jasné slovo k tomu, že lidé, kteří byli úzce spojeni s režimem, by neměli být ve vrcholných funkcích. Stane se nefunkční sám od sebe, protože tito lidé se budou postupně dožívat takového věku, kdy pozbude významu. Jsem pro tuto přirozenou cestu, nechat tento zákon doznít, aby bylo jasné: tohle jste dělali, tehdy jste si zvolili svou cestu funkcionáře, milicionáře, estábáka... Zas tolik jich není, aby se dalo mluvit o nějaké perzekuci, ale jde o symbolické vyjádření toho, že dělali věci, za které mnoho lidí pykalo. Byli vědomě součástí nátlakové skupiny, naprosto vědomě, dobře věděli, co dělají. Patřím mezi ty, co si to dobře pamatují. Ne že by jim to člověk neodpustil, ale už kvůli budoucím generacím musíme dát najevo, že něco takového se dělat nesmí. Protože jinak to potrestané není, nijak za to nepykali, třeba za to, že se spoustu dětí nedostalo do škol, za to, že špiclovali, donášeli. Nebyli ničím postiženi za perzekuování lidí. Já si dobře vzpomínám, že moje maminka nemohla postoupit do žádné vyšší funkce v práci, protože nebyla členkou strany. Byla tam buzerovaná za to, že nechodí na školení marxismu-leninismu. To bylo pro lidi tak dehonestující, a dneska už tomu nechce nikdo věřit.

MK: Já rozhodně nerozporuji minulost...

Šojdrová M.: … tak a co s nimi...? Ta doba, kdy se mohlo postupovat tvrdě, až nedemokraticky, a říct komunisti tady odehráli svoji roli a nemají právo býti mezi těmi, kteří budou soutěžit o voličské hlasy, ta doba je pryč. Oni si ty voličské hlasy zase získávají a získávají si je ne proto, že by byli tak dobří nebo zajímaví, ale proto, že bohužel demokratické strany dělají mnoho chyb, takže já jsem pro to, abychom poráželi komunisty tím, že jsme lepší, ne tím, že je budeme zakazovat.

MK: Lustrace se teď řeší především kvůli panu Babišovi, který čelí soudu. Může dojít k situaci, že soud vyřkne rozsudek, dá za pravdu žalobci a máme ministra, který je v přímém rozporu s lustračním zákonem.

Šojdrová M.: To bude velký otazník politické scény, jak se k tomu postaví. Myslím si, že lustrační zákon musí platit pro všechny. Pokud soud dopadne tímto způsobem, pan Babiš by si to měl vyhodnotit. Rozhodně kvůli panu Babišovi nebudeme ani měnit, ani rušit lustrační zákon. To jsme jednoznačně řekli. Pokud se k tomu sám nepostaví čelem, tak se k tomu vyjádříme my. Byla bych velmi ráda, aby k tomu nedošlo, protože když jste se mě ptala na to, co potřebuje naše země, ona potřebuje standardní politickou kulturu. Lidé, kteří mají nějaký problém, by měli z politiky odejít a nechat pracovat ty, kteří nejsou nějak zdiskreditovaní. V politice musí být lidé, kteří mají čistý štít. To je hrozně důležité.

MK: Zaznělo od Vás slovo odpuštění... Mnozí jsou přesvědčeni, že dosud se komunistická strana dostatečně neomluvila, tak jako třeba se to dělo v Německu po 2. světové válce. Nemáme tu určitý rituál omluv za zločiny během předchozího režimu. Cítíte to podobně?

Šojdrová M.: To tak je.

MK: Přesto se nedá tak úplně říct, že by žádné omluvy nebyly vyřčeny...

Šojdrová M.: No přesně tak... Z některých úst cosi zaznělo, jednotlivě kdosi cosi na sjezdu řekl, ale když pak slyšíte výroky paní poslankyně Semelové, její zpochybňování utrpení paní Milady Horákové, to je neuvěřitelné. Dokonce paní poslankyně Konečná, která kandiduje do Evropského parlamentu, porovnávala církevní restituce s pozváním sovětských vojsk v roce 1968. Když jsem slyšela tohle, nevěřila jsem vlastním uším. Ona říká, že jde o totéž, že církevní restituce odevzdávají do rukou cizího státu... naprostý nesmysl, naprostá lež. Jako by to bylo totéž, když se odsuzuje, že naši představitelé pozvali cizí vojska na naše území. Je vidět, že si sami neuvědomili, co vlastně představuje jejich filosofie, historie, kterou za sebou mají. Je smutné, že to platí i o mladé generaci, přitom Kateřina Konečná by mohla být schopnou političkou, ale neuznala to. Máte pravdu, že odpustit můžete zejména někomu, když sám projeví nějakou lítost. Já jako křesťanka odpouštět musím, ale nemusím zapomenout. Tohle se zapomenout nesmí, aby se neopakovalo to, co se tady odehrálo. Ale bohužel tady musí být politická reprezentace, která bude důvěryhodnější a nebude komunistům nahrávat.

MK: (pozn. otázka doplněná před autorizací) Dovolte mi podívat se na to z jiné strany. Svým výrokem o církevních restitucích poslankyně Konečná říká dvě věci souběžně. První je – a s tou asi budete souhlasit - , že vpád sovětských vojsk byl zločin. Obě spolu souhlasíte. Přijde mi zajímavé, že toto první sdělení v jejím výroku zapadlo. Druhá část jejího výroku se týkala kritiky církevních restitucí, ale nechci odbíhat k jinému širokému tématu... To mě přivádí k myšlence, že bychom se my kritici komunistické strany měli asi vyjádřit sami jasněji, co pro nás vlastně opravdu konkrétně znamená „omluvit se“, omluvit se „upřímně“, „jednoznačně se odříznout od minulosti“, jaké má tato „minulost“ ohraničení, kdo má omluvu vyslovit... Aby takový požadavek a očekávání mohly být také realisticky naplněny. Abychom omluvu slyšeli, když je/bude vyslovena. A aby celou záležitost šlo nějak uzavřít, dojít smíření. Nepochybně je nejdůležitější slyšet například ujištění, že komunistická strana se zříká použití jakéhokoli násilí, že respektuje demokratické zřízení apod. Nebo co je vlastně pro nás nejdůležitější? Já si například umím představit, proč se mnozí lidé nechtěli a nechtějí zříct názvu. Socialistický režim tu trval od roku 1948-1989, ale pojem komunismus je z 19. století. Tím se komunismus dost podstatně odlišuje od nacismu. V případě nacistické ideologie je pro mě nepřijatelné, aby se někdo k tomuto termínu vůbec hlásil a snažil se ho třeba nově promyslet. Vím o lidech v komunistické straně, kteří vstoupili do strany po roce 1989, aby jméno komunismu očistili, a to v době dost vypjaté, kdy se dělalo první zúčtování především v mezilidských vztazích, když ne soudní cestou... Jsou naopak lidé, kteří zavčasu přeběhli k jiným stranám.

Šojdrová M.: (při autorizaci ponecháno bez odpovědi)

MK: Co si myslíte jako bývalá členka výboru ústavněprávního o návrzích na změnu volebního zákona ze strany matematika a podnikatele Janečka či prezidenta Zemana? Oba svůj návrh jistým způsobem spojili i s otázkou komunistické strany – v prvním případě většinový systém umenší roli komunistické opozice, v druhém případě povinná účast ve volbách hlasy pro komunistickou stranu takzvaně rozředí.

Šojdrová M.: Zaregistrovala jsem to. Nevím, jestli to pan prezident myslel vážně. To je návrh, který nemohu podporovat. Ani se tomu nechci usmívat, bylo by dobré, kdyby lidé chodili volit a věděli, proč volí a volili z přesvědčení toho nejlepšího. Ale myslím si, že demokracie je o tom, že volí lidé, kteří chtějí, kteří mají zájem. Rozhodně si nemyslím si, že tohle je cesta k nápravě. A pokud jde o návrh pana Janečka, v rámci politologických studií, které jsem částečně absolvovala během svých doktorských studií, jsem studovala volební systémy. Odborníci, kteří porovnávají různé volební systémy, zpochybňují, že by volební systém samotný mohl vést až k tak velkým rozdílům výsledků. Nezpochybňuji, že je dobré přemýšlet o tom, co je dobré pro Českou republiku, ale tohle volební inženýrství...

Kdyby se sám pan Janeček postavil do nějaké strany a chtěl věci změnit i v rámci stávajícího systému, myslím si, že by byl úspěšný. I v novém volebním systému budou zvoleni lidé, kteří mu nezaručují, že politika bude lepší. Zase tam bude 200 poslanců. Pokud mu jde o to, aby byla jasná vládní většina, tak to se dá zajistit i dílčí změnou stávajícího zákona, kdy se dá bonus vítězi voleb, aby se lépe vytvářela sněmovní většina. Na to se nemusí dělat komplikovaný model. Ale především by nám mělo jít o to, aby se do politiky dostávali lidé, kteří jsou zodpovědní, kteří budou pracovat obětavě a odborně pro Českou republiku.

MK: A je lepší většinový systém, nebo poměrný?

Šojdrová M.: Já jsem spíš pro pluralitu. Každý by měl umět získat konsensus. Nikdo nemá dokonalý patent na rozum. I ten většinový systém, tak jak ho známe z Velké Británie nebo Spojených států, je velmi proměnlivý. Ve Spojených státech mě ubezpečovali, že je tam velká fluktuace mezi konzervativci a liberáli. Nezůstávají ve své frakci, je tak široká a jsou mezi nimi tak vyhraněné názory, že to rozdělení je ryze formální, funguje v tom smyslu, že přináší stabilitu na 4-5 let. Tomu rozumím, to je něco, o co bychom měli usilovat, aby třeba i koaliční vláda vydržela čtyři roky, něco se dokázalo připravit a ukázalo, jak to funguje v praxi. S tím souhlasím. Jisté dílčí změny by být mohly, ale jinak nejsem přívržencem toho, aby vítěz bral všechno. Je třeba kultivovat politický systém. Většinový systém podle mého k takové kultivaci nevede.

MK: Rozhodně ne automaticky... Máme nyní zajímavě pestrý systém. Poměrné volby do poslanecké sněmovny, většinový systém do senátu a pak přímé volby prezidentské. Je to příznivé prostředí pro to, aby strany byly jemně vedeny k tomu vést dialog?

Šojdrová M.: Já si myslím, že ano. Zase jde o to, jak to kdo umí, jak je ochotný. My jsme si třeba jako strana vyzkoušeli, jaké to je nemít poslance, mít jen senátory. A vnímali jsme sílu senátu jako komory, která může připravovat lidi na další práci, je pojistkou určitých zákonů. Kde se vede hlubší diskuze o zásadních věcech. Senát jsme vnímali jako důležitý. Že by mohlo dojít k transformaci, o které snad také mluvil Miloš Zeman, to bych dobudoucna nevyloučila. Demokracie je určitě dražší systém, když je tu druhá komora, která funguje jako pojistka, není třeba každodenně vytížená, ale to záleží na tom, jací lidé byli zvoleni. Na příkladu Miluše Horské vím, jak usilovně pracuje pro lidi ve svém regionu. Poslanecká sněmovna, senát, prezident, vláda by měly dokázat vést dialog a kultivovat tím politickou scénu.

MK: Po zvolení Miloše Zemana prezidentem pronesla jeho protikandidátka paní Zuzana Roithová v přímém televizním přenosu hodně ostré prohlášení. Od volby uběhl rok a více. Vášně možná o něco opadly... Hodnotíme-li působení a osobnost Miloše Zemana, dají se u něj najít hodnoty, které stojí za to vyzdvihnout? Všimla jsem si třeba, že během sestavování koaliční vlády podpořil raději na postě ministra zemědělství zástupce jiné strany než ANO, pana Jurečku z vaší strany.

Šojdrová M.: Nejprve ne, ale potom ano. Znám ho dlouho, nepřekvapuje mě, jak promluvil v Evropském parlamentu, protože on takový je. Myslím si, že ani neuškodil, ani neoslnil. Nebylo to nějaké nestandardní vystoupení. Po této stránce si myslím, že určitě Českou republiku v zahraničí nijak nepoškozuje. Nepřekvapuje mě tím, co dělá. Já ho nevolila, ale respektuji ho. Považuji za velmi důležité, že byl zvolen v přímé volbě, protože je to tím pádem opravdu reprezentant většiny, která ho volila, a nemůže to být vykládáno jako nějaký zákulisní boj určitých skupin, což jsem zažila na vlastní kůži. To považuji za strašně důležité, i když se mi nemusí líbit, kdo byl nakonec zvolen, ale je třeba vidět, že lidé sami si musejí uvědomovat, že tohle je jejich prezident. Vy jste si ho zvolili, vám se něco nelíbí? Ale vždyť je to váš prezident. Víme, kdo ho volil, ve svém okolí to velmi dobře vím. Ti lidé už to dneska vidí, jaká je síla hlasu a uvědomují si to. Nevím, jestli by dnes hlasovali jinak, myslím si, že mnozí ano, ale jinou cestou to nejde.

Některá jeho vyjádření se mi určitě líbila. Líbí se mi jeho postoj a podpora Izraele. Líbí se mi i jeho dost jednoznačný postoj, řekla bych opačný vzhledem k Václavu Klausovi, k Ukrajině. Líbí se mi i jeho proevropský postoj. V těchto oblastech ano. Takové to vehementní zasahování do vládní agendy, snaha o ovlivňování a mentorování ministrů, to se dalo čekat.

MK: A vnímáte jeho – slovy jiných – předvolávání nominantů na ministry k soukromým rozhovorům s nimi nutně negativně?

Šojdrová M.: Ne. Víte, obecný princip, že prezident si s nimi pohovoří, je jeho výsada a je to tak správné. Mně vadila ta obřadnost, s jakou to dělal. Jako by se chodilo k maturitě, jak mu nosili různé dárečky a tak dále.

MK: Ale tohle jistě nevzešlo od něj...

Šojdrová M.: (smích) Ne, ale celá situace k tomu vedla. Mně by se líbil více prezident, který by byl v tomto více civilní, více věcný.

MK: Bylo by možné vnímat jako pokus o posun k větší civilnosti a umenšení moci skutečnost, že se chtěl zříci podpisu pod jmenováním profesorů?

Šojdrová M.: Tam se dost mýlil... A neříkám to ráda, on nerad uznává, že se zmýlil. Ono je pěkné, když člověk umí říct, že přestřelil, což se při jmenování pana Putny stalo. Mohl býval říct, sorry, udělal jsem chybu. Dobře. Tak jdeme dál. Ale on na základě toho vyžaduje změnu své kompetence. A přitom si chce ponechat kompetenci podepisování rektorů, což je přesně naopak! Rektor je dočasná funkce na čtyři roky a dost. Je to velmi věcná a řekla bych především odborná a reprezentativní funkce, ale rozhodně ne tak prestižně vnímaná jako funkce profesorská, která je celospolečensky důležitá, nikoli jen pro tu jednu univerzitu. Rektor je významný právě pro jednu danou vysokou školu. Pochopila bych, kdyby se chtěl zbavit jmenování rektorů. Tam by to bylo na místě. Ty může bez problémů jmenovat ministr. Ale profesor je vnímán úplně jinak, i vzhledem k postavení ve vysokoškolském zákoně.

MK: Přejděme k evropským tématům. Jakou Evropu si přejete Vy osobně? Odpovídá realita Vašim představám? Jaká důležitá témata stojí před EU, a tedy ČR?

Šojdrová M.: Chtěla bych, aby Evropa hlavně v některých věcech zůstala stejná, aby měla na paměti důvod, proč vznikla. Tím myslím mírovou spolupráci zemí, které usilují o společný vnitřní trh evropské unie, o ekonomickou prosperitu, sociální soudržnost a především bezpečí a mír na tomto území. A kvůli tomuto míru jsou ochotny členské země ekonomicky spolupracovat. Zjišťuji, že ji to ekonomicky i sociálně posiluje. Tohle je ten hlavní důvod. To je obrovská hodnota, kterou Evropská Unie má. Myslím, že se jí to přes všechny možné problémy daří. Ale na počátku té ekonomické spolupráce nebyla cílem ekonomická prosperita, byla to bezpečnost. Takže si přeji, abychom neustále viděli bezpečnost jako tu základní hodnotu EU. A vše ostatní, jestli bude eurozóna větší, menší, daně takové, programy makové, to nepovažuji za důvod existence EU, jen jako nástroj vytváření společných hodnot. V řadě oblastí se jí daří takto směřovat.

Mně se velmi líbí těch pět priorit do roku 2020. V debatách s občany se ptám, kde my jako Česká republika máme priority do roku 2020. Přitom Evropská unie, ten moloch, ten vzdálený moloch už je má od prosince roku 2013. Ví, že zaměstnanost má být mezi občany ve věkovém rozmezí 25 až 60 let 75%, ví, že má být 3% z HDP na výzkum, jak má vzdělávat, ví, kolik má být občanů, kteří nemají ukončení střední vzdělání – do 10%, že má být 40% terciálně vzdělaných, jaká má být energetická politika, ochrana životního prostředí. Základní údaje pro energetiku, totéž pro produkci jednotlivých energetických zdrojů, jak se mají snižovat emise, o kolik má poklesnout chudoba. Pět jasných cílů. Tohle je strašně cenné.

To všechno nad tím, tam dochází k různým kolizím, nedorozuměním, zbytečně je někdy hodně byrokracie, zbytečně se vymýšlí programy, které by nemusely být, deklarace. Chodí mi k připomínkování jen v oblasti výzkumu, vzdělávání mládeže, desítky materiálů za měsíc. To nikdo není schopen ani přeložit, pochopit, realizovat. Tady méně by bylo více. A soustředit se na to podstatné. Raději s tím lépe seznamovat občany. Například o těchto pěti prioritách občané ani nevědí! Proč se plodí další program v oblasti sportu a zdraví, propánajána. Když ještě ani nevíme, jak budeme řešit nezaměstnanost. Ale už budeme vědět, co budeme dělat v oblasti sportu, jak budeme počítat sportovce atd. Vadí mi, že... ale to není problém EU, to je problém konkrétních úředníků, kteří potřebují mí agendu, s níž pracují, myslí si, že to je důležité, tak ji nastolí. Někdo by jim měl říct ne a také to, že se místo toho budeme soustředit na priority.

To je problém všech úřadů, které mají-li prostor a peníze, budou vymýšlet další a další agendy. Proto mám určitou obavu, aby tyto věci, které jsou pak vnímány negativně, nevedly k euroskepticismu. Někdo si pak zavedení žárovek, které špatně svítí a jsou zbytečně drahé a které nám zavedla EU, vezme jako záminku k tomu, aby hlásal, že EU je v jádru špatná a neměli bychom do eurozóny vstupovat. To je hluboký omyl, ale v některých případech si za to může EU sama tím, že vyplodí nějaký materiál, směrnici, která vede k takovým reakcím.

MK: Jste domluvené s paní Zuzanou Roithovou, jak si budete předávat evropskou agendu?

Šojdrová M.: Kdyby k tomu opravdu mohlo dojít a já byla zvolena, tak její zkušenosti jsou určitě tak velké, že s ní počítám. A navíc má výborné spolupracovníky Eduarda Hulicia, který s námi kandiduje. Jeho manželka Kateřina Huliciová také pracuje pro Zuzanu Roithovou. Jsou tam lidé, kteří by dál mohli pracovat jako asistenti nebo odborní pracovníci. A Zuzana Roithová je člověk velmi sdílný, ochotný předávat důležité zkušenosti z oblasti ochrany spotřebitele, které se věnovala.

MK: V EU je velkým tématem tzv. bankovní unie a fiskální pakt. Někdo oboje vnímá jako určité nebezpečí, když většina velkých bank je vlastněna zahraničními matkami, bojí se odlévání kapitálu do ciziny, snížení úlohy České národní banky.

Šojdrová M.: Nejsem úplně odbornice na bankovnictví, ale fiskální pakt a dodržování fiskální kázně považuji za důležitý, ať už nám ho EU doporučuje nebo ne. Je to pro nás důležité. Při četbě vládního materiálu jsem pochopila, že je deklaratorní do doby, než přistoupíme do eurozóny. Opatření, kterých se pakt týká, nejsou do našeho vstupu do eurozóny závazná. Ale jsou pro nás výhodou, protože bychom se mohli zúčastňovat jednání členů eurozóny. Takže přistoupení k fiskálnímu paktu považuji důležité hlavně kvůli komunikaci. Můžeme být u toho, můžeme vnímat výhody či nevýhody související s bankovní unií.

Riziku odlévání kapitálu se stejně nevyhneme, nebude ani větší ani menší. Za stávající situace je toto riziko stejné. Role ČNB je pravda silná, ale pokud by do eurozóny vstoupilo Polsko a byli jsme obklopeni samými zeměmi s eurem, tak vidím velká rizika ekonomická. Všechno se bude přepočítávat v euru, stále se budeme muset k němu nějak vztahovat. Na bankovních převodech pak vznikají ztráty. Nejsem podnikatelka, ale od podnikatelů slýchávám, že pro ně je výhodnější, když budeme členy eurozóny.

V otázce bankovní unie bych si nechala poradit, nejsem odborník. Nevidím to tak, že když nebudeme členy bankovní unie, že se vyvarujeme jen tak rizik. Vycházím z názorů například paní Šichtařové. Žádný ekonom vám neřekne jednoznačný názor. Nevím, jestli jste Vy našla nějaké jednoznačné stanovisko...

MK: Myslím, že paní Zamrazilová by se dala řadit mezi ty, kteří mají dost jasné stanovisko.

Šojdrová M.: Ano, je jedna. Opačně vystupuje třeba Luděk Niedermayer. V diskuzi ekonomů jsem slyšela názor, že nakonec stejně rozhodnou politici, protože důsledky budou spíš politické. Někdo vždycky ponese následky, vždycky to bude pro někoho nevýhodné. Mně vadí, když se takové věci stávají předmětem ideologického boje. Teď na plakátech ODS stojí zhruba „Žádné euro. Koruna a zdravý rozum.“ To je tak hrubě ideologické, až mi to vadí. Euro ne, ale čerpání evropských fondů se hodí. K tomu je EU dobrá, jinak ne.

MK: O rizicích se mluví i v souvislosti s připravovanou smlouvou o transatlantickém volném obchodu. Údajně hrozí snížení standardů pro potraviny...

Šojdrová M.: O tom jsem hovořili s odborníky z potravinářství. Tohle je hodně odborná otázka, ale v každém případě by si EU měla hájit kvalitu potravin. Transatlantická spolupráce určitě ano, nemůže nebýt. A má-li se dál rozvíjet, tak EU musí hájit své zájmy, kvalitu a bezpečnost potravin. U geneticky modifikovaných, to je velmi odborná otázka, za jakým účelem modifikace probíhá. Nedá se říct ano, ne. Musí se říct která ano, která ne. Ty potraviny, které jsou nezávadné, tak proč ne. Ale tam, kde se používají... teď Vám to přesně nezopakuji... ale musí být hájena bezpečnost. Není to věc ideologického odmítání, už dneska je jíme.

MK: Jde také o transparentnost na etiketách, ponechat na svobodné volbě spotřebitelů, jaké potraviny jedí.

Šojdrová M.: V žádném případě nelze připustit opak. Vadí mi, i když se objeví jen značka EU. Zatím bych pořád držela i zemi původu, i přesto že jsem pro EU, ať je jasně vidět, že tohle dobré se vyrábí tam a tam.

MK: Jaký má EU udržovat vztah s Ruskem?

Šojdrová M.: Vždycky záleží na obou partnerech. Mám takový nepříjemný dojem, že Rusko EU nerespektuje jako partnera, ke kterému by mělo hledat dobrou cestu. Že pořád spíš vystupuje z mocenských pozic. Přitom já nic proti Rusku už dnes po tolika letech nemám. Přeji si, aby se vyvíjelo demokraticky. Myslím si, že ten vztah by měl být partnerský a že pro změnu za sebe by EU měla vytvářet dobré podmínky, dobře komunikovat, nezavdávat příčiny ke kritice – viz Ukrajina apod. Ne že by měla ustupovat. Jestliže Ukrajina požádala o jednání o přistoupení k EU a všechno šlo standardní cestou, tak EU žádný tlak na Ukrajinu nevytvářela. V žádném případě. Druhá věc je, že vztahy jsou otázkou diplomacie, nakolik já nejsem diplomat, ale určitě se musí hodně umět tyto věci předjednávat, komunikovat, zveřejňovat. Evropská unie musí být v tomto ohledu aktivní.

MK: Překvapil mě nedávný výrok amerického prezidenta, že to, co se stalo na Krymu, je horší nežli Irák.

Šojdrová M.: Nesrovnávala bych to. Jsou to hodně jiné situace. Je to zbytečné srovnávat. Krym má svůj historický vývoj a je to křehká půda. Já si umím představit, že obyvatelé Krymu chtěli být buďto autonomní anebo přistoupit k Rusku, ale chyba je, jakým způsobem se to odehrálo. V tom já vidím obrovský problém. Rusku by tohle projít nemělo, protože to je anexe. Oni tam nepochybně vytvářeli nátlak. Nikdo nezpochybňuje, že tamější lidé asi byli prorusky naladění, ale mělo se uspořádat běžné referendum, bez vojáků, bez vojenských jednotek a všechno mohlo proběhnout naprosto legálně. Nebyl by důvod za to Rusko kritizovat. Jde o projev ruských mocenských ambicí. Pokud by koneckonců byla Ukrajina členem EU, musela by respektovat výsledek referenda. Občané by dostali svůj prostor svobodně vyjádřit názor. K odtržení mohlo dojít, pokud by to byla vůle občanů. Vadí mi, jakým způsobem dává Putin najevo moc. Nebudu to s ničím srovnávat, tohle je pro mě obtížně přijatelné.

MK: Jaké jsou výrazné české ženské osobnosti, kterých si vážíte? Která by mohla být první českou prezidentkou?

Šojdrová M.: Podporovala jsem Zuzanu Roithovou. To je v současné době asi nejvýraznější osobnost, která by také mohla zastávat prezidentský úřad. Mám radost ze zvolení Anny Šabatové do funkce ombudsmanky. Ale ona není až tak politicky angažovaná osobnost, třebaže výrazná je. Byla mi sympatická Dagmar Lastovecká (donedávna působila jako ústavní soudkyně – pozn. redaktorky). Ivana Janů. Hana Marvanová je pro mě zajímavou osobností mezi odbornicemi. Ne že by tady nebyly další talenty a nadané ženy, takových žen je tady mnoho. Mezi nimi mohu jmenovat například naši Marii Jílkovou.

MK: Děkuji Vám za rozhovor.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy