„Jsem pro veřejnou vědu – vědu, kterou není možné soukromě vlastnit“

Z cyklu rozhovorů s českými ženami nejen v politice pro uskupení Česká prezidentka... (12/50, 2014-15).

Medailonek
Marcela Linková je od r. 2005 vědecká pracovnice v Sociologickém ústavu AV ČR. Od r. 2001 koordinuje Národní kontaktní centrum (NKC) – ženy a věda: http://www.zenyaveda.cz/. Věnuje se tématu věda a gender, které vnesla do výzkumu oddělení Gender a sociologie. Pohybuje se v oblasti feministických kritik poznání, genderové sociologie institucí a vědních studií. Výzkumně se zaměřuje na proměny akademické práce a výzkumných organizací z hlediska genderu a na analýzy vědních politik z genderové perspektivy, zejména v oblasti utváření kariérních drah, hodnocení vědecké práce a veřejné vykazatelnosti ve vědě. Je členkou řady poradních a expertních orgánů v ČR a v Evropské komisi (např. Expert Advisory Board Science in Society, Expert Group on the Research Profession, Helsinki Group on Women and Science, Resortní koordinační skupina VaV, Pracovní skupina VERA pro rozvoj lidských zdrojů a rovného přístupu žen a mužů ve výzkumu a vývoji MŠMT). Působí v redakční radě časopisu Gender, rovné příležitosti, výzkum.



Miluš Kotišová: Jak se cítíte jako občanka, volička v roce 2014?

Linková M.: Po pravdě dost hrozně. Mrzí mě pokračující neúspěch Zelených. Doufala jsem, že při volbách do Evropského parlamentu by se mohl prolomit. Pak mě překvapila podpora stran – spíš ve zbytku Evropy, ani ne tak v České republice –, které argumentují na základě nesnášenlivosti. A to, že se na podzim do našeho parlamentu dostal Úsvit, považuji za velký problém.

Obecně jsem na rozpacích z toho, jakým směrem se vyvíjí to, čemu já říkám „inženýrská kultura“ zde v ČR, posilování technokracie. Nedávno jsem zachytila rozhovor s náměstkem ministra zahraničí (pozn. Petrem Drulákem), tuším v Lidových novinách, který hovořil o změně v politickém směřování vůči zemím, jako jsou Čína a Kuba. Drulák upřednostňuje ekonomickou spolupráci a podle něj není možné těmto zemím vnucovat náš pohled na lidská práva. Na jednu stranu slyším – a bylo by fajn, kdyby to přicházelo z kritických pozic –, že se Západ nesmí chovat imperialisticky a myslet si, že můžeme vyvážet své myšlenky a implementovat cokoli naše jako tu lepší verzi reality po celém světě. Nicméně si nemyslím, že by náměstek z podobných kritických úvah vycházel, důraz totiž kladl hlavně na to, co jde spočítat. Tím se vracím k té zmíněné inženýrské kultuře a mentalitě. Nevidím u něj žádnou představivost v tom směru, že také hodnoty a symboly mají smysl a jsou velice důležité pro budování reality a vytváření světa kolem nás. Asi nejvíc mě děsí převaha tohoto technokratického a utilitárního přístupu ke spolupráci, k politice, k definování politických priorit apod. Rozhodně si nemyslím, že máme vtrhnout do Číny se svým stanoviskem, jaký má být svět, ale je něco jiného politickým partnerům říkat, že budeme spolupracovat jen tehdy, pokud jsou nějak definovaná lidská práva a ta jsou dodržována. Není to přeci tak, že by v Číně samotné nepůsobily místní opoziční skupiny, které bojují s režimem. Přijde mi v každém případě velmi důležité uznat, že se děje nepravost a dát hlas tomu, komu se nepravost děje. Stejně jako je důležité na osobní úrovni uznat, když se člověku stane něco zásadního, například zneužívání nebo znásilnění, tak je to důležité i v politice. Symbolická rovina je extrémně důležitá.

Miluš Kotišová: K tomu se ještě určitě dostaneme. Padlo slovo o Zelených. Čím si myslíte, že to je, že neuspěli?

Linková M.: Nejsem politoložka, ale myslím si, že jeden z důvodů je ten, že obecně v populaci převládá inženýrská mentalita. Ochrana životního prostředí je důležitá pro velice malý segment obyvatelstva. Pro velkou část populace je důležité využívat a komercionalizovat všechno, co jde. Zrovna nedávno jakýsi mladý respondent odpovídal v jedné anketě, že přece nebudeme upřednostňovat zvířata před zájmy člověka, když se má něco postavit. Ekologická témata tu nemají takovou podporu jako v Německu nebo v Rakousku. Druhý důvod je možná styl volební kampaně, která směřovala na mladé. Možná Strana zelených není tak schopná oslovit starší voliče, kterým by na ochraně životního prostředí záleželo.

Miluš Kotišová: A jak se cítíte jako vědkyně?

Linková M.: Byť se snad začne zlepšovat situace v Grantové agentuře a byť se osobně cítím skvěle, z hlediska statusu vědy a zejména sociálních věd tady nepanuje úplně dobrá situace. Je několik faktorů, které mě vedou k relativně negativnímu, pesimistickému pohledu. Jeden je, že se úplně změnila organizace vědecké práce: financování teď probíhá zejména na základě soutěže o peníze. Klesá takzvané institucionální financování. Respektive i institucionální financování, které se nyní poskytuje, by mělo být čím dál víc poskytováno na základě soutěže. Soutěž je vykreslována jako něco samospasitelného, co povede ke konkurenci a tím k novým objevům. Pro mě a další vědkyně a vědce na poli sociologie vědy a vědních studií je ale velkou otázkou, jaké dopady na produkci vědecké znalosti rostoucí soutěž má.

Posun směrem k soutěživosti má totiž zásadní dopady nejen ohledně pracovní jistoty, respektive rostoucí nejistoty lidí, kteří pracují ve výzkumu, ale má dopady i z hlediska tvorby vědeckých znalostí. Pokud vědu financujeme ve velice krátkých cyklech tří, čtyř nebo pětiletých grantů, není žádná jistota, že započatý výzkum bude kontinuálně pokračovat. Výzkumníci jsou tlačeni vykazovat svůj výkon přes určitý typ výsledku, typicky se jedná o publikace v zahraničních časopisech s impact faktorem. Tohle má dopad na provoz vědy, což ukazuji nakonec i ve své doktorské práci. Má to dopad na to, jaký typ otázek si mohou badatelé klást, na to, jestli jsou schopní a ochotní otevírat nová témata. Jestliže na člověku závisí doktorand, který má udělat doktorát za tři roky, nebo postdoktorand, kterého má u sebe rok nebo dva, a za tu dobu musí budovat životopis a mít x publikací, tak si školitel nebo vedoucí vůbec nemůže dovolit otevírat nové téma, protože by doktorand nebo postdoktorand neměl šance získat publikace, které může uvést na svém CV, až se bude ve velice silné soutěži ucházet o další místo. Je otázka, kam věda takto organizovaná směřuje.

Druhá věc je, že klesá podpora pro sociální vědy a mění se jejich vnímání. Stačí se podívat na přípravu stávajícího evropského finančního rámce, na Horizont 2020, jak se mu říká. Dlouho to vypadalo, že sociální vědy ani nebudou mít svůj balíček peněz. I teď, jak to je, sociální vědy jsou v dost služebné pozici. Mají vysvětlovat, co se děje, a jak to udělat, aby lidé přijímali něco lépe. Sice se klade důraz na tzv. interdisciplinární výzkum, ale ten spočívá zejména v tom, že například biologové na něco přijdou, vytvoří se řešení nějakého problému, které ale nutně nebude jednoduše přijato populací, a sociologové jsou tu od toho, aby zjistili, jak tyto věci vykomunikovat, aby to populace přijala. Takováto služebnost sociálních věd a důraz na aplikovaný výzkum jsou nebezpečné. To není nic proti aplikovanému výzkumu, ten je podle mého v sociálněvědném výzkumu důležitý, ale musí být dělaný z kritických pozic, ne čistě na základě utilitárního přístupu: máme tady problém, protože lidé něco nechtějí skousnout, tak přijdeme na to, jak jim to prodat...

Miluš Kotišová:Filosof/ka, intelektuál/ka, vědkyně/vědec jsou pojmy pro člověka, který značnou část svého tvůrčího času tráví řekněme v ústraní společnosti... teprve po čase vydává jejich úsilí své plody. Vy jste mluvila o inženýrské kultuře..., také můžeme mluvit o obrovském tlaku na odkrývání „soukromí“, zvnějšnění „vnitřní řeči“, zrychlení a současně zkrácení procesu myšlení, „ekonomizaci“ myšlení teď a tady – vezměme si třeba takový Facebook, ale i vámi zmiňované grantové podmínky, maximu výkonu aj. Vnímáte také tento rozpor, je nějak významný?

Linková M.: Já bych tyto věci viděla trochu odděleně. Mně osobně tohle vymezení intelektuála nedává moc smysl, protože pro mě byla vždycky důležitá veřejná angažovanost, dávat najevo svůj názor. Pro mě jsou moment vstupu do diskuze a snaha měnit svět kolem sebe velmi důležité. Je sice super, že jsou lidé, kteří žijí svůj život soustředěni na určitou věc, z čehož pak po dlouhé době vyplyne něco zásadního, co může vysvětlit věci kolem nás, ale není to způsob, jakým já žiju a jak dělám vědeckou práci.

Rozhodně je ovšem pravda, že důraz na vykazatelnost, na neustálé prokazování toho, co děláme s časem a penězi, tady je. A podle mne má i negativní důsledky v tom, jak rychle se znalosti získávají, už jsem mluvila o epistemologických dopadech procesů, jak se znalosti vytváří. To souvisí i s dalšími otázkami týkajícími se ochrany znalostí a patentování. Tohle je celý balík obrovských problémů.

To, že jsou firmy, které se snaží patentovat genetický materiál nebo genetické sekvence, které by umožnily vývoj nových léků proti rakovině, mi přijde naprosto neuvěřitelné. Je skutečně nutné bojovat za veřejný výzkum a za to, že některé znalosti není možné patentově chránit ani zpoplatňovat. Kdybychom se na to podívali zblízka, v případě firmy, která znalost zapatentuje, může dojít k tomu, že veřejné rozpočty takovou produkci znalosti zaplatí hned třikrát: napřed dostane peníze nějaká univerzita, která na věci začne pracovat, pak tam je ta firma, která je schopna drahý patent zafinancovat, a potom si ještě může tu spolupráci s univerzitou odepsat z daní. To je úplně nesmyslný systém, který jde na ruku hlavně soukromým firmám. Říká se, že to mělo vést k pokroku, že univerzity budou inovovat, ale nic podobného nevidíme. Jediný důsledek, který to má, je růst zisků korporací, firmy si vynucují exkluzivní licence na to, co se během spolupráce s univerzitami vytvoří a to pak zapatentují. Má to dál vliv i na to, co je možné zveřejnit v odborných časopisech. Doktorandi, kteří na základě takového výzkumu píšou své doktorské práce, je pak často nemohou zveřejnit. S komercionalizací vědy je spojeno hodně věcí a ty se odrážejí i v té úplně rovině vědeckého bádání, od úplných počátků až po to, co víme.

Miluš Kotišová: Čemu se přesně věnujete ve své dizertační práci?

Linková M.: Ta se týká právě dopadů systému hodnocení vědecké práce na organizaci přírodních věd. Zkoumám, jaký to má vliv z hlediska organizace výzkumných institucí a týmů jako takových a z hlediska utváření subjektivit lidí, kteří pracují ve výzkumu, a jejich kariér, a potom také z hlediska epistemiologických dopadů tvorby znalostí.

Miluš Kotišová: A vy jste si jako socioložka vybrala zvlášť dopady na přírodovědní obory...

Linková M.: Koordinovala jsem jeden mezinárodní evropský projekt, kde jsme zkoumaly sociální a přírodní vědy. Já jsem v rámci našeho českého výzkumu byla odpovědná za tu přírodovědnou část a kolegyně Tereza Stöckelová za vědy sociální, od té doby také publikovala výsledky, které analyzují fungování sociálních věd. Druhým důvod ale je, že systém hodnocení výzkumu je v ČR (ale nejen zde) do značné míry nastaven tak, aby konvenoval přírodním vědám. Chtěla jsem se tedy zblízka podívat na to, jaké dopady má hodnocení v oblasti, které by měl pomáhat. Ukazuji, že ty dopady jsou zásadní a není možné je vnímat jako jednoduše pozitivní, jak je často argumentováno. Je zcela jasné, že v sociálních vědách a humanitách budou ty dopady v některých ohledech jiné, ale je zřejmé, že pokud vidíme dopady ve vědách přírodních, budou – a zřejmě i silnější – ve vědách sociálních a humanitních.

Miluš Kotišová: Často se mluví o masifikaci terciárního vzdělávání. Pomalu každý druhý se hlásí, ať už po střední škole či někdy později, na vysokou školu. To bývá terčem různé kritiky – od pozic elitářských a obranných až po velmi liberální: za všechny Liessmann, Keller (chrám, výtah, pojišťovna), Illich (odškolnění). Mimochodem dá se mluvit v jistém smyslu už i o „masifikované vědě“?

Linková M.: To je právě obrovský paradox, že vůbec ne. Sice vzděláváme obrovské množství doktorandů, ale systém nemá takovou absorpční kapacitu. Kdybychom se podívali na ten balíček nebo tu „produkci“ doktorů a doktorek a kolik z nich končí na pozici profesorů, tak tuším, že ve Velké Británii je to 0,42 procent všech doktorandů, přičemž většina lidí úplně vypadne z akademické dráhy. Tam zůstává cca 25 %.

Myslím si, že není nic proti ničemu vychovávat lidi, kteří si projdou doktorským studiem, problém je, že v České republice jsou takoví lidé považováni mnohými soukromými zaměstnavateli za převzdělané, zřejmě protože si projdou tréninkem kritického myšlení, které u pracovní síly není vždycky vítáno. K čemu dochází je, že se velmi zvyšuje pracovní nejistota vědecké profese. Dřív ten systém, který je jistě napadnutelný, fungoval tak, že doktorand dokončil svou práci a pak v téže instituci zakotvil na celý život. V České republice taková rezidua určitě ještě vidíme, ale to kyvadlo se teď vychyluje na úplně druhou stranu: zejména na začátku vědecké dráhy jakákoli jistota mizí, vládnou obrovské požadavky na geografickou mobilitu, na strašně krátké časové úseky, jeden dva roky. To neposkytuje člověku žádný profesní výhled.

Profese jako taková není masifikovaná. Spíš se přeskupuje její struktura, vytváří se primární a sekundární vědecký trh práce. Je zde velice úzká elitní skupina lidí, kteří jsou ve vysokých pozicích, mají velmi vysoké platy a mají poměrně vysokou míru jistoty, ale když se podíváme na statistiky ze Spojených států, přičemž podobný trend se objevuje i v Evropě, mizí pozice spojené s tzv. tenure, které dávají definitivum, a místo nich roste procento pozic, které jsou nejisté a jsou dost jednoduše vykořisťovatelné nebo vytěžitelné. Jak já vnímám masovění vysokoškolského prostředí na úrovni studujících, určitě se to nepřeklápí do vědecké profese.

Miluš Kotišová: Když tedy pracovní trh nečeká na vzdělanější či „převzdělané“ lidi, jak je pak možné, že tlak na čím dál vyšší vzdělanost je velmi patrný? Někteří sociologové mají za to, že jde jen o odsouvání doby nezaměstnanosti, že beztak není dostatek práce pro všechny.

Linková M.: Myslím si, že obecně nárůst počtu vysokoškolsky vzdělaných má řešit nezaměstnanost, která by jinak nastala, takto se alespoň odsunuje. Demokratizační potenciál, který tam byl na začátku, snaha rozšířit vzdělání i na skupiny lidí, které byly historicky vylučovány, zejména z vysokého školství, byla určitě správná. Ty původní problémy ale podle mne nebyly zcela odstraněny, a navíc vznikly nové. Nehledě na to, že jde dolů kvalita. To si musíme přiznat.

Miluš Kotišová: Jsou nějaké návrhy, jak systém přeorganizovat, aby to dávalo větší smysl?

Linková M.: Nejsem si vědomá, že by byly. Na politické úrovni panuje podle mne úplně bláznivá situace, kdy se tváříme, že tyto problémy neexistují. Ani na úrovni vědecké profese, ani na úrovni samotných vysokých škol. V politických prioritách, v české politice i na úrovni EU, problém neexistuje. Stále se tvrdí, že potřebujeme milion dalších výzkumníků, musíme dál otevírat vzdělání. Uplatnitelnost se pak řeší někde jinde. Politika funguje úžasným způsobem v tom, že se každý problém dá rozkouskovat, „kompartmentalizovat“ do jednotlivých ministerstev. Na jednom místě se může řešit tlak na růst vysokoškolsky vzdělaných, ale to, že mnozí tito lidé pak nenaleznou zaměstnání, to se bude řešit na jiném ministerstvu... Mezi tím je z mého pohledu velký nesoulad. Na základě svých zkušeností v expertních skupinách Evropské komise vím, že jsou určitě lidé, kteří se podobně jako já snaží poukazovat na to, že ten systém není udržitelný, že pro vzdělávané lidi klesá jistota, že není důvod lákat mladé lidi na vysoké školy a na doktorská studia, pokud jim nemáme co nabídnout z hlediska budoucí uplatnitelnosti, nějakého dlouhodobého výhledu v životě. Tato problematika se ale nepromítá do tvorby politik, maximálně je zmíněna v nějaké expertní zprávě.

Miluš Kotišová: Zmínila jste tlak na společenské vědy, aby ony dodávaly způsob marketingu výsledků v ostatních vědách. V čem Vy sama hledáte smysl jako badatel/ka v oblasti společenských věd v dnešní společnosti, v čem hledáte svůj smysl existence? I ve srovnání s přírodovědnými obory...

Linková M.: Vzhledem k tomu, že práce, kterou dělám, v sobě obnáší hodně silnou praktickou složku, jsou pro mě výzkum a výsledky výzkumu nedílnou součástí toho, že se snažím pak vystavět vědecky podložené argumenty, proč by se prostředí mělo měnit směrem k genderové rovnosti. Takže pokud jde o můj vnitřní pocit užitečnosti či smyslu v profesní oblasti, cítím se skvěle, protože moje práce mě naplňuje. Navíc jsem bytostně přesvědčena, že musíme vést diskuse nad tématy, které já a moje kolegyně vznášíme. Věda a inovace jsou dneska ve společnosti důležitým tématem, obklopují nás na každém kroku, a právě proto si myslím, že je naprosto nezbytné snažit se porozumět tomu, co se v této oblasti děje.

Miluš Kotišová: Už jste sama mluvila o patentovém systému... V minulosti dočasně zalátal ten nedostatek, totiž že „peníze“ neumějí ohodnotit, spočítat duševní práci. Ale i tak spíš řešil ohodnocení jedné větve oborů a tvůrčích pracovníků. Kromě toho, že dnes např. americký patentový úředník musí rozhodnout o mnohasetstránkovém patentovém návrhu v řádech hodin, což je zhola nemožné, a je to jen jedna absurdita, začínají být přihlašovány k patentu řešení „vymyšlená“ například evolučními hardwary či pokročilými softwary, tedy ne člověkem. Společnost, respektive civilizace se tím ocitá na zásadní křižovatce.

Mimochodem letos v květnu oznámila americká firma Tesla Motors, vyrábějící elektromobily, revoluční rozhodnutí, že všechny své patenty dává volně k dispozici široké veřejnosti. Její obchodní strategií bude výroba na principu open source. Uvidíme, co to přinese...

Linková M.: Jak jsem říkala, stojím velice silně na straně veřejné vědy, vědy, která nespadá pod majetkovou ochranu duševního vlastnictví. Myslím, že máme nastavené parametry, jak citovat a přiznávat autorství. To je nepochybně důležité, ale zároveň je nutné si uvědomit, že nežijeme jako samostatné atomy. Žijeme v uspořádání, kde do sebe neustále narážíme. To, že nás něco napadlo, je důsledkem toho, že jsme si někde něco přečetli, že se bavíme s druhými lidmi. Vůbec myšlenka toho, že si budu patentovat a chránit něco, na co jsem přišla, mi přijde zbytečná. Chápu, že velkou roli hraje ješitnost, to je třeba si přiznat. I ve vědecké profesi. Lidé jsou ješitní, jsou marniví, chtějí, aby někde bylo jejich jméno. Lhala bych, kdybych řekla, že mě se to nijak netýká. Člověk má dobrý pocit, když si může říct, ano, tohle za něco stojí, tady jsem na něco podstatného přišla.

Nicméně ten druhý krok, udělat pak z tohoto pocitu něco, co si ochráním a zpoplatním, když to někdo bude chtít použít, to mi přijde špatné a nesmyslné. Vědecké poznatky, které vzejdou z výzkumu financovaného z veřejných prostředků, musí být veřejné, musí být široce dostupné společnosti. A zároveň je podle mě klíčové definovat, co je veřejný statek, což by bylo vyjmuto z možnosti patentování nebo jiného typu komercionalizace.

Miluš Kotišová: Jaké je zastoupení vědkyň dle oborů, i v porovnání s ostatními zeměmi? Jak jsme na tom?

Linková M.: Není to úplně překvapivé, samozřejmě nejnižší zastoupení máme v technických vědách s 15% zastoupením žen a nejvyšší v lékařství s 51% žen. V naší republice ale netypicky obecně dochází k poklesu zastoupení žen ve vědě. My jsme měli v roce 2012 nejnižší zastoupení od roku 2001, kdy se začala data segregovaná podle pohlaví sbírat a zveřejňovat. Tj. 24,7% v přepočtu na úplné úvazky a 27,4%, když je to v počtu fyzických osob. Tohle je unikátní v celé Evropě.

Druhá věc je, že máme nejnižší zastoupení žen na vedoucích pozicích ve vědě v celé Evropě. Tyto dva indikátory bych brala jako skutečnou známku genderové nerovnosti v české vědě a společnosti obecně. Dochází zde k procesům, které by si zasloužily výzkum, který by vysvětlil, proč tomu tak je. Tady došlo k obrovskému nárůstu pracovníků ve výzkumu o 61%. To znamená, že počet výzkumných pracovníků se znásobil, ale na rozdíl od jiných zemí Evropy netvoří většinu toho navýšení ženy. Tyto dva fenomény nás odlišují od Evropy. Když se podíváte jinde na růstovou dynamiku, všude jinde tvoří nárůst většinou ženy, u nás ne. Podobné je to už jen v dalších šesti zemích v Evropě, kde nárůst pracovníků ve výzkumu také obstarávají z většiny muži. Zcela zjevně tedy neplatí v ČR hojně používaný argument přirozeného vývoje…

Miluš Kotišová: A když si srovnáme přímo na strukturu zastoupení podle vědních oborů? Výzkum bude do nějaké míry také odrazem hospodářské základny...

Linková M.: V podnikatelském sektoru je zcela jednoznačně nejsilnější automobilový průmysl. Jeden z důvodů tedy určitě je, že u nás je velmi nízké zastoupení žen v podnikatelském výzkumu (15 %) a v již zmiňovaných technických vědách. Přitom je v podnikatelském sektoru zaměstnáno téměř 40 % výzkumníku. Nicméně v posledních letech došlo v ČR k obrovským investicím ze strukturálních fondů i ve vysokoškolském a státním sektoru, jsou budována centra a infrastruktury, zejména na poli biověd. A v biovědách je zastoupení žen pochopitelně vyšší, zejména když se podíváme na doktorskou a postdoktorskou fázi.

Miluš Kotišová: Kdybychom měli ministerstvo pro vědu, možná by už probíhaly potřebné výzkumy, čím to je.

Linková M.: Kdyby byl zájem, tak by si takové studie mohl zadat i Úřad vlády nebo Rada pro výzkum a vývoj, mohlo by ho iniciovat i ministerstvo školství. Vzhledem k tomu, že monitorovací zprávy vydáváme od roku 2008 a pravidelně o hlavních zjištěních informujeme důležitá místa, tak je spíš zřejmé, že chybí politický zájem toto téma řešit.

Miluš Kotišová: A co podle Vás je za těmi dvěma fenomény, máte nějaký soukromý odhad?

Linková M.: Já bych viděla tři možné důvody. Jeden je ten, že my jsme tady do velké míry pořád v zajetí velice tradičního, přežitého myšlení v přístupu k vědě. Věda je zde stále poměrně silně uzavřena ve své slonovinové věži. A tenhle názor je silně patrný i v akademické komunitě. Je strašně malá chuť vpouštět občany nebo neziskové organizace do procesu tvorby znalostí. To je něco, co se na Západě už minimálně dekádu transformuje, je to předmětem veřejné debaty. U nás si pořád trváme na tom, že my jsme ti vědci, my jsme ti chytří, nikdo nám do toho nebude mluvit. Ruku v ruce s tímto přístupem jde odmítání sociálních aspektů v organizaci vědy a tvorby vědecké znalosti. Pokud konstruujeme vědu takto odděleně od společnosti, potom můžeme jednoduše argumentovat, že do oblasti vědy otázky, jako je sladění rodičovství a vědecké práce nebo vůbec nerovnosti, které existují ve společnosti, vůbec nezasahují, protože v naší slonovinové věži nejde o pohlaví, tady nejsme muži a ženy, tady jsme zřejmě apohlavní bytosti produkující znalosti a ty se nesoudí na základě pohlaví. To je pochopitelně nesmysl. To je jeden faktor: je téměř nemožné téma genderové rovnosti ve vědě nastolit.

Druhá věc je genderově konzervativní kultura, zejména pojící se s výkonem mateřské role a mateřské práce. Jsou tady kladeny mnohem vyšší nároky ve srovnání se zahraničím na to, jak by se správná matka měla chovat, jak dlouho by měla být s dítětem doma a jaký typ servisu by měla doma zabezpečovat. K tomu přidejme fatální nedostatek zařízení péče o děti do tří let.

Třetím důvodem je – ten ale nemáme nijak podepřený výzkumem a fakty – určitá nižší průraznost žen nebo schopnost stát si za svým. Taková asertivita tady chybí. Ale opět, není možné vidět tento fakt izolovaně: pokud jste v prostředí, kde se nepředpokládá, že by do vedoucích pozic měly ženy směřovat, že o to vlastně nemají zájem, tak potom ženy takové aspirace spíše mít nebudou. Psychologické výzkumy projevy tohoto sebe naplňujícího se proroctví analyzují pomocí tzv. ohrožení stereotypem (angl. stereotype threat).

Kolegyně Marta Vohlídalová dělala rozhovory s akademickými páry. Mně na nich fascinovalo, že v případě párů starší generace, které začínaly vědeckou dráhu v 60. letech, i navzdory tradiční dělbě povinností v jejich rodinách, ty ženy jsou průraznější a na začátku své vědecké dráhy učinily rozhodnutí pro nás jakoby úplně z jiného světa. Mladší ženy v dnešní době si podobně nepočínají a zůstávají spíš... nechci říct ve stínu, abych je neurazila, ale rozhodně jejich vědecká práce mnohdy zaostává za prací jejich partnera. Ony samy to ani nezpochybňují. A jejich partner očekává, že to tak bude. Tyto tři faktory bych viděla jako vysvětlení.

Miluš Kotišová: Nedávno ombudsman rozhodl pro vás kladně ve věci znevýhodňování vědkyň při povinné vědecké stáži. O co přesně šlo?

Linková M.: Šlo o postdoktorské granty Grantové agentury České republiky. Je důležité říct, že Grantová agentura je dneska u nás hlavní poskytovatel financí na základní výzkum. Mají či měli do letošního dubna standardní a postdoktorské granty. Ty postdoktorské granty vystřídaly nově juniorské granty, kde se podmínky ještě zhoršily. My jsme u těch postdoktorských grantů napadly to, že Grantová agentura neumožňuje u grantů odložit řešení grantu. Vezměme si příklad, že grant se podává v březnu a zda ho dostanete, se dozvíte v prosinci. To je hrozně dlouhá doba, v mezidobí může žena otěhotnět. Ve většině případů by dotyčná ráda porodila, zůstala na čas doma a pak ten grant začala řešit. To znamená, že by bylo dobré mít možnost grant odložit třeba o rok. To ale možné není. Když jsme ten problém začaly řešit, nebylo tehdy možné řešení grantu přerušit dokonce ani v jeho průběhu. Problém je, že postdoktorský grant může být udělen pouze jednou. Pokud tedy žena otěhotněla a grant dostala a vrátila ho z důvodu péče o své dítě, neměla už nikdy šanci se o tento typ grantu ucházet. Jde přitom o jediný typ podpory pro začínající vědce a vědkyně v ČR. Chci upozornit na to, že postdoktorské granty jsou řešeny nejčastěji jedním člověkem. Není tam tým deseti lidí, kteří se mohou zastoupit. Stížnost ombudsmanovi se týkala toho, že takto nastavené pravidlo zakládá nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, potažmo rodičovství, což ombudsman uznal.

Se zprávou o šetření diskriminace Grantová agentura nesouhlasila a prohlásila, že si nechá zpracovat vlastní nezávislý genderový audit, který dodneška nezveřejnila. Mezitím došlo k tomu, že postdoktorské granty, které byly jediným zdrojem podpory rozjetí vědecké dráhy na jejím samém počátku, aby se člověk mohl osamostatnit a dělat další výzkum po doktorátu, agentura nahradila tzv. juniorskými granty, které mají úplně stejné parametry, ale k požadavkům přibyla ještě povinnost nepřetržité půlroční postdoktorské stáže v zahraničí. To má jednoznačně negativní dopad zejména na vědkyně s malými dětmi. Na nás se v okamžiku vyhlášení těchto grantů obrátili ředitelé ústavů z Akademie věd a dalších pracovišť, kde si udělali interní analýzu a výsledkem je, že těmi podmínkami projde řekněme 38 % mužů a 0 % žen. Nepřímý dopad tady jednoznačně je. Zvedla se proti tomu vlna kritiky. My jsme se obrátily dopisem na vicepremiéra i na vedení GAČRu, aby se tímto zabývali. Teď čekáme, zda Vědecká rada GAČRu upraví podmínky tak, aby bylo možné například započítat buď doktorské studium v zahraničí anebo několik kratších stáží, které by se mohly sečíst. Uvidíme.

Je to přitom problém, který lze řešit hrozně jednoduše. Řeší se v Polsku, na Slovinsku, v západní Evropě. Skoro všechny grantové agentury mají systém, jak řešit souběh řešení grantu a rodičovství, to není nepřekonatelný problém. Ale tady z nějakého důvodu Grantová agentura vůbec odmítá uznat, že to je problém.

Miluš Kotišová: Na čem teď pracujete Vy a Vaše pracovní skupina?

Linková M.: Máme několik projektů. Ten základní projekt, který byl podpořený Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, se jmenuje Národní kontaktní centrum - ženy a věda a v rámci něho se snažíme zabezpečovat širokou plejádu aktivit. Jde o grant podpůrný, ne výzkumný. V rámci tohoto grantu spolupracujeme se státní správou na vytvoření návrhů opatření a politik, co by bylo vhodné dělat. Zabezpečujeme také mezinárodní spolupráci, vše, co je potřeba zpracovat pro Evropskou komisi.

V České republice také realizujeme mentoring pro středoškolské studentky se zájmem o přírodovědní a technické vědy, kdy je motivujeme ke studiu těchto oborů na vysoké školy. A potom jsme začaly prosazovat přístup, který slaví úspěch v Americe, na úrovni EU a v několik evropských zemích. Ten staví na systémové proměně samotných institucí. Posouváme se tak od přístupu, který pomáhal ženám změnit to, jak se chovají, k tomu, že měníme instituce, aby změnila svá pravidla fungování a nastavila je férově. V tomto ranku jsme letos zahájily mezinárodní projekty TRIGGER, kterého se za ČR účastní Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, a EGERA, kterého se účastní CzechGlobe – Centrum výzkumu globální změny Av ČR. Obě tyto instituce zavádí tuto tzv. kulturní a institucionální změnu a my s nimi spolupracujeme jako genderové expertky. Ukazuje se, jak tento přístup představujeme vědecké obci v Čechách, že možná bude přibývat víc a víc pracovišť, které budou mít zájem se na to podívat blíž. Teď to vypadá, že v dalším kole soutěže o evropské granty budou proti sobě soutěžit české subjekty, což je jednoznačně poprvé, když se soutěží o projekty na genderovou rovnost ve vědě bude ucházet více institucí z ČR.

Miluš Kotišová:Jaké si mám představit institucionální změny, které povedou k vytvoření prostředí, jež dává skutečně rovné šance ženám a mužům ve vědě? Můžete mi je přiblížit? A co to přinese samotné instituci, která těmto otázkám věnuje velkou péči?

Linková M.: Na úrovni institucionální jde o to zanalyzovat, jak jsou nastavená pravidla například pro hodnocení vědecké práce a zda například se hodnotí výkon podle tzv. akademického času, tj. skutečně odpracovaného času bez započítání přestávky na rodičovství. Jiným aspektem může být otevřenost a transparentnost výběrových řízení a jasné nastavení hodnotících kritérií tak, aby se omezil vliv genderových stereotypů a předsudků. Na rovině kulturní se pak např. zkoumá, zda v kultuře dané instituce neexistují předsudky a nepsané předpoklady o tom, kdo může vykonávat vedoucí a řídící pozice, nebo to, že přestože existují formální pravidla pro řešení kombinace práce a rodiny, tak kultura té instituce stejně staví na přítomnosti na pracovišti a to bere jako indikátor oddanosti a vědecké kvality. To pak pochopitelně vede k tomu, že i když formálně opatření existují, lidé je nevyužívají. Zahraniční zkušenosti ukazují, že tento přístup v konečném důsledku přináší pozitiva pro celou instituci – z opatření na kombinace práce a rodiny profitují i muži. Z otevřenosti, transparentnosti a férovosti profituje celá instituce v podobě motivovanějších pracovníků a pracovnic. Když vaše instituce funguje férově a všichni, muži i ženy, se mohou spolehnout, že nebude hrát roli nějaké bratříčkování se, tak se potom stáváte skutečně zajímavým zaměstnavatelem. Na podzim organizujeme 3. národní konferenci o genderu a vědě Jak na vědu? Férově! Na ní vystoupí Paul Walton z University v Yorku, který byl iniciátorem těchto změn na své katedře a universitě. Bude hovořit právě o tom, jaké přínosy rovnost má pro celou školu.

Miluš Kotišová: Je v zahraničí nějaký konkrétní dlouhodobý projekt, politika, vize spojené s vědou, který výrazně ovlivnil a přispěl k rozvoji své země a který by šlo převzít pro naše podmínky?

Linková M.: Pro mě by to byla myšlenka veřejné vědy a dlouhodobého veřejného výzkumu.

Miluš Kotišová: ...a je nějaká konkrétní země, která nám může být příkladem? V jiných souvislostech se třeba mluví hodně o severských zemích...

Linková M.: Tam je ale mnohem silnější soukromý sektor. Spíš jde o něco jiného a mnohem širšího. David Graeber v roce 2012 publikoval stať, v níž se rétoricky ptá, kde jsou létající auta? Zamýšlí se nad tím, co se s vědou děje v druhé polovině 20. století. Začíná tím, že když se podívá na stará scifi, tak vidí, že to, co bylo scifi pro jednu generaci, se stalo během jedné dvou generací realitou. My jsme vyrůstali s představou létajících aut, a to se nematerializovalo. Od 80. let se nematerializovalo nic zásadního, co by přetvářelo náš pohled na realitu. K čemu dochází, je, že se nově kombinují věci, které už byly vynalezeny, a tomu se dneska říká inovace – jsme schopni složit hádanku trochu jiným způsobem. Druhý směr, jímž se ubírají inovace, je, že se vezme věc, která byla původně vytvořená pro vojenské účely, a dělají se aplikace, které najdou využití v civilním sektoru, ale nic zásadního není. Jako příklad uvádí laser, dneska se snažíme vymyslet nové způsoby, jak pracovat s laserem, ale laser byl vyvinutý v padesátých letech.

Miluš Kotišová: Pointa je mi jasná... Jinak létající automobily jsou dnes už na Slovensku, tedy prototyp aeromobilu... (smích)

Linková M.: Vážně?

Miluš Kotišová: Ano, letos na jaře byl představený prototyp.

Linková M.: No super.... Graeber argumentuje tím, že hlavní důvod, proč nedochází k výrazným objevům, je privatizace. Ve Spojených státech argumentuje přijetím zákona navrhovatelů Bayhe a Dolea (pozn. Bayh-Dole Act, 1980), který umožnil komercionalizovat vysokoškolský výzkum. Předpokládalo se, že si univerzity díky tomu budou tvořit zisky, zakládat firmy atd. Ale když je všechno chráněné a musíme platit licence za to, že můžeme něco používat, obrovským způsobem to omezuje možnost rozšíření nově získaných znalostí. Abych se vrátila na začátek, jediná odpověď na to je podle mne podpora veřejné vědy.

Potíž je, že prakticky na celém světě je vidět úplně opačný trend, kdy nastupuje neoliberalismus do výzkumu a školského sektoru. To je velká překážka. U nás ještě není tento trend tak výrazný, protože tady nemáme tak silné neoliberální politiky jako v některých zemích, jako je Dánsko nebo v některých asijských zemích. Je otázka, jestli česká akademická komunita proti tomu bude vystupovat, jestli má větší rezistenci... Já bohužel nevidím v tuto chvíli cestu, jak by to šlo zastavit. Ten systém vytváří prostor uplatnění pro strašně úzký okruh lidí. A pokud takový systém funguje na základě extrémní soutěživosti, znamená to, že nahoru bude propouštět pouze určitý typ lidí, lidí s ostrými lokty, a bude stačit strašně málo lidí, aby se reprodukoval. To jistě může být docela trvalý systém, ale je otázka, jaká věda se v něm bude tvořit.

Česká prezidentka: A nesledujete nějakou konkrétní zemi, nějaké vzorové příklady, kde mají jakous takous dobrou základnu veřejné vědy a politiky na podporu veřejné vědy?

Linková M.: O žádné takové nevím, která by byla v duchu, o kterém mluvím.

Miluš Kotišová: Zvlášť ode mě je to hodně subjektivní názor, ale podle mého Kostarika je hodně blízká tomu, co hledáte. Ale nemám zase srovnání s jinými zeměmi. Zajímavé může být sledovat aktuálně také Ekvádor a jeho politiku udržitelné znalostní ekonomiky, která byla (daná politika) konec konců vytvořena deliberativně.

Linková M.: Latinská Amerika by byla asi oblast, kde hledat, to je fakt. Ale nemám o tom informace.

Miluš Kotišová: Čeho ještě chcete za svého života dosáhnout?

Linková M.: Já jsem hrozně spokojená ve svém životě, jak plyne... Mám super práci, je mi dobře osobně... Alfou a omegou mého života je genderová rovnost. Chtěla bych dosáhnout toho, aby se změnil náhled na genderovou problematiku ve vědě, mezi lidmi v akademickém prostředí a v politice. Aby bylo toto téma uznáno jako společenský problém s vážnými implikacemi pro celou společnost. O to bych dost stála.

Miluš Kotišová: U politiky teď ještě zůstaneme... Co si myslíte o klesající volební účasti? (Naposledy jen 18% voličů ve volbách do EP.) Co podle Vás znamená tato nízká účast pro legitimitu politické reprezentace a dále pro zastoupení žen?

Linková M.: To by byla perfektní otázka pro mého bratra-politologa, který na toto téma vydal knížku – Kam se ztratili voliči? Mně na tom vadí hlavně to, že to zjevně není problém pro samotnou politickou reprezentaci. V tom já vidím kámen úrazu, že jim je to úplně jedno. Dokonce bych navrhla i opatření v tom smyslu, že kdyby se voleb nezúčastnil dostatečný počet voličů, řekněme 40%, tak by ty volby byly neplatné. Nevím, jaké by to mohlo mít důsledky, asi i takové, které si neumím teď představit, ale přijde mi, že v současné době není možné hovořit o legitimitě rozhodnutí v politice. I když v Čechách bude plno lidí, napravo i nalevo, argumentovat, že máme svobodnou volbu jít k volbám, když jí nevyužijete, pak vykonáváte své občanské právo nejít volit. To je fajn, ale to je argument na stejné úrovni, jako když říkám, dobře, jste matka na rodičovské, že nemáte práci je vaše chyba, máte volbu mít dítě, nebo ho nemít. To je úplně dekontextualizovaný pohled na věc, pro mě absolutně nepřijatelný. Zavedla bych kvórum, které by muselo být naplněno, jinak by volby byly neplatné a opakování voleb by se platilo z platů politiků. (smích) Bylo by ale možné nastavit sankce, kterými by se snížily příspěvky na politické strany od státu. To by možná bylo řešení, zásadním způsobem snížit státní příspěvky politickým stranám, třeba o 50%. To by se pak pánové snažili jinak, jak lidi dostat k volbám.

Miluš Kotišová: To je zajímavé... Do veřejné debaty se v poslední době vrací ze záhrobí protiargumenty proti emancipaci žen. Pro mě snad nejhorší byly dokonce hlasy po tom, aby ženy neměly volební právo, což se objevilo v polské předvolební kampani do EP... Ale také se vynořují návrhy, aby lidé, kteří neplatí daně, neměli volební právo. Mimochodem tento argument je docela mimo, protože daně, když vezmeme spotřební daň a DPH, platí všichni. Čím to je? Jak si například vysvětlit pokleslý předvolební klip o „fajn“ sexu v práci z dílny takové ČSSD, která aspoň na papíře by se měla podobných stereotypů a sexismu zdržet?

Linková M.: Fakt nevím. Kromě toho, že vědí, že jim to nemůže příliš uškodit... Víc než jejich kampaň mě snad ještě víc mrzela nepolitická kampaň Auto*Matu – Šlapej. Nebo heslo Pirátů – Nechte nám naše porno. Na tomto vidíme všeprostupující a neproblematizovanou sexistickou kulturu v Čechách. Stále ještě se ani pro progresivní proudy (myslím, že Auto*Mat i Piráti chtějí být považovaný za progresivní) ve společnosti nestalo nepřijatelné se propagovat sexisticky. Jedno vysvětlení, které je nabíledni je, že jim to neuškodí a že to bude u části populace rezonovat. Stejně jako Okamura ví, jak zabere heslo o „nepřizpůsobivých“. Tématem je vlastně strach ze změn, které ve společnosti probíhají z hlediska dělby rolí, dělby moci i dělby zdrojů. A ten strach určitých skupin je obrovský. To, že si ČSSD tento klip dovolí zveřejnit, a dokonce to pak ještě Sobotka bude obhajovat... Já jsem obecně dost zklamaná z politiky ČSSD po volbách, takže tohle už je jen taková třešnička na dortu. Říkám si ale, že dosud nedošlo k žádnému zásadnímu přerozdělení moci a zdrojů mezi muži a ženami, aby to vyvolávalo takové protireakce. To je na tom tak překvapující.. Myslím, že v tomhle musíme vytvářet silné aliance – ženy a muži proti sexismu, proti násilí na ženách. Muži sami musí začít vytvářet protitlak.

Miluš Kotišová: A nejsou to nakonec důsledky přetrvávající finanční a ekonomické krize? Ona zatím není vyřešená... A do toho výrazněji nastupuje automatizace, takže nebude práce ani pro kvalifikované...

Linková M.: Nevím, jestli mám na tyto otázky odpověď... Ekonomická situace hraje roli vždycky a v České republice bezpochyby dochází k chudnutí populace, to je jasné. Ale myslím si, že to, k čemu došlo u nás, je nepoměrně méně závažné než to, k čemu docházelo během krize v jiných zemích. Bylo by pro mě překvapením, kdyby to mělo takové zásadní dopady.

Miluš Kotišová: Myslela jsem finanční krizi spíš jako příznak systémové krize... Egyptolog Bárta nedávno sestavil sborník na téma kolapsu civilizací, v ní má svou kapitolku mimo jiné i centrální bankéř Mojmír Hampl, který se nevyslovuje jednoznačně, jestli tato poslední krize je cyklická, nebo už jde o něco hlubšího..., takže případné řešení by pak muselo být velmi radikální. V tomto smyslu jsem se ptala asi spíš na nějaké spodní proudy, které svým vířením vynesly na povrch naše podvědomé strachy..., proto se také lidé začínají upínat k dost šíleným řešením...

Linková M.: Jasně... Myslela jsem si, že by k tomu mohlo docházet před pár lety, někdy v roce 2011, 2012. Tehdy jsem si myslela, že se otevírá možnost promýšlet systém znovu nebo jinak. Že nazrála situace a nemůže to pokračovat stejným způsobem. Ale když se člověk podívá na to, jakým způsobem se systém relativně rychle vrátil do původních kolejí, jak velkým potížím čelí snahy, které chtějí napravit či omezit i jen ty nejhorší věci, které se děly na kapitálových trzích, a když si uvědomíme, jak se teď v naprostém utajení vyjednává Transatlantická obchodní smlouva TTIP, bez jakékoli diskuze dopadů na lidi, na ochranu životního prostředí, zaměstnanecká práva, tak je otázka, jestli spíš nedochází k utužování šroubů ze strany kapitálu... Pak je otázka, co to bude způsobovat ve společnosti dál. Jestli reakcí pak nejsou ty projevy, o kterých jsem začaly mluvit. Ale přijde mi, že diskuze tady u nás, řekněme v kontextu západní společnosti, se dost zastavila. Občas si říkám, že by mohly zajímavé impulzy přijít z Jižní Ameriky. Ptám se ale, jestli je tam dost velká politická síla na to, aby se změnily nadnárodní instituce. Nebo jestli by byla Jižní Amerika schopná se vyvázat z neoliberálních nadnárodních rámců – i když částečně to už udělali – do té míry, aby mohli konat samostatně v globálním trhu. To jsou velké nezodpovězené otázky. V našem sociokulturním prostředí nevidím moc příslibů změny... To je ponurý závěr, co?

Miluš Kotišová: Ještě tři otázky... Podle Jiřiny Šiklové si ženské organizace, ženské hnutí, aktivistky, akademičky neuměly prodebatovat a vyjasnit si své pozice a názory. Vlastně žádná výrazná debata neprobíhá. Jak to vidíte vy?

Linková M.: Neustále z některých kruhů tyto nářky slýchávám, že mezi sebou feministky a lidi z genderových studií nemluví, že bychom si měli tříbit názory na to, jak chápeme gender... Vlastně nevím, jestli by to bylo přínosné, jestli by nám to pomohlo v argumentaci například vůči státní správě, při prosazování určitých opatření na podporu genderové rovnosti. Druhá věc je, že na to ani není čas. My na to nemáme čas ani uvnitř České ženské lobby. Tam je úplně zřejmé, že na některé otázky máme zcela diametrálně odlišné názory, které jsou nesmiřitelné. Jsou mezi námi tací, i mezi feministkami, rozhodně mezi těmi, co se zasazují o zlepšení situace žen obecně, kteří vystupují z esencialistických pozic, tedy že ženy jsou lepší a jsou pečovatelky a my bychom neměli měnit genderové role, a pak jsou tam jiní, kteří mají odlišné koncepce genderu...

Miluš Kotišová:...nemůže z takové debaty vzejít alespoň nějaká společná argumentace, která je přece jen o trochu sofistikovanější? Takto si myslíme, že táhneme za jeden provaz, ale...

Linková M.: ...netáhneme...

Miluš Kotišová: … a organizují se akce typu „za 500 Kč se můžete zúčastnit síťovacího setkání“ atp.

Linková M.: Kdyby existovala chuť poslouchat, být otevřený a měnit názor na věc... Aspoň být otevřený tomu, že mohou existovat i jiné náhledy... Je otázka, do jaké míry to tady je. Když člověk dělá genderová studia, těžko je pro něj obhajitelný esencialistický názor, že ženy jsou lepší než muži od přírody, že se tak rodíme nebo že jsme takové, protože rodíme. Na druhou stranu pro spoustu žen i mužů je naprosto nepřijatelný jakýkoli konstruktivistický přístup k genderu. To je jeden problém. Pak jsou určitě lidé, kteří by byli ochotní a schopní budovat vzájemný prostor, kde bychom nemuseli nutně najít stejný význam slov, tohle se občas daří. Třeba loňský Kongres žen byl vedený snahou tento dialog začít. Nicméně ten argument slýchávám celá devadesátá léta, celou tu dobu, co se věnuji genderu, slyším, že spolu nediskutujeme. Ano, nerozvíjíme v Čechách příliš genderovou teorii, je tady málo lidí, kteří se jí věnují, to je pravda... Když si tohle Jiřina Šiklová myslí, je otázka, proč to během devadesátých let nedělala?

A ještě jednu věc bych doplnila, taková kritika stojí implicitně na tom, že máme fixně dané pozice a ty si máme tříbit. Ale realita takto nefunguje, a každý, kdo pracuje v oblasti genderové rovnosti ale i v dalších sociálních kauzách toto ví. Při každém vyjednávání zájmů vstupujete do vyjednávacího pole – já nemůžu používat stejnou argumentaci, když jednám na Úřadu vlády, na Akademii věd a když hovořím se svými kolegyněmi. Tzn. že jistě, můžu stát na určitých epistemologických a ontologických pozicích v tom, jak přistupuju k realitě, ale to, jak budu tyto pozice zpřítomňovat, se prostě kontextuálně liší.

Miluš Kotišová: Jakých ženských osobností si vážíte a proč? Kterou byste ráda případně viděla kandidovat na prezidentský úřad?

Linková M.: Už jsem zmínila dvě z nich. Vážím si Terezy Stöckelové a Ilony Švihlíkové. Ale nemyslím si, že jsou to dneska kandidátky na prezidentku... Musím přiznat, že nemám úplný přehled o zajímavých ženách či mužích v Čechách. Nejsem skautka, která by vyhledávala zajímavé lidi. Jsem vlastně hodně uzavřená ve svém oboru – a jsou pochopitelně lidi, akademici a akademičky, kteří mi přijdou úžasní.

Miluš Kotišová: Kdy si myslíte, že budeme mít první českou prezidentku a na čem to závisí?

Linková M.: Chápu symbolickou důležitost toho mít prezidentku. Mám ale obavu, že ve stávající společenské situaci a s finanční náročností kampaně je jen velice málo pravděpodobné, že by prezidentské volby vyhrál někdo, komu budu fakt fandit. U koho budu mít důvěru, že bude říkat zajímavé věci, bude mít zajímavou vizi, kterou bude prezentovat v zahraničí a doma. Ale na druhou stranu, ve světle právě oznámených záměrů kandidovat (Okamura, Škromach, Klaus a Halík) je docela dobře možné, že zajímavá kandidátka bude mít silnou výchozí pozici. Zůstávám ale silně skeptická. Ta extrémní nechuť řešit současnou obrovskou nevyrovnanost ve vedoucích pozicích, včetně politické reprezentace, dohromady se sexistickou, neurvalou a silně machistickou kulturou, která podle mě nemůže vyhovovat ani značné části mužské populace, je ubíjející... Systém, jak je nastavený, vyhovuje lidem s ostrými lokty, v podstatě gangsterům. Často se prosazuje extrémně násilná maskulinita, která lidi umí pouze seřvat. Navíc se zdá, že se zde ustavila silná kultura bratrstev, která jsou si různě politicky zavázaná. Ženy prakticky nemají šanci. Na jednu stranu se jakoby nechovají dostatečně razantně, aby byly vyhodnoceny jako vůdkyně. Pokud vnáší jiné hodnoty, je umírněnější, tak je to vnímané jako slabost, nejsou tu „koule“, kterými by se prokázala veřejnosti, aby byla považovaná za kompetentní a mohla funkci vykonávat. Na druhou stranu se několik málo žen razantně může chovat, ale takové chování je hodnoceno úplně jinak a mnohem negativněji než u mužů. Soudě na základě první prezidentské volby a toho, co se dělo v průběhu volební kampaně, nevím, byla bych hodně překvapená, kdyby se stalo něco v příštím desetiletí...

Miluš Kotišová: Děkuji za rozhovor.