Reflexe nad jednou anketou vztahující se k minulosti

Revue Paměť a dějiny uspořádala v čísle 1/2014 anketu mezi jednotlivými kandidáty na ředitele/ředitelku ÚSTR, která by čtenářům přiblížila jejich vize a plány.

Politicky macešská ochránkyně českých dějin

Podle Muriel Blaive má Ústav pro studium totalitních režimů „za úkol vybavit občany České republiky teoreticky a metodologicky k tomu, aby byli schopni si kolektivně osvojit vlastní komunistické dějiny.“ Už první věta naznačuje, že autorce je blízký politický koncept sociálního inženýrství a státní paternalismus. Chybí už jen slova o „práci s masami“.

„Vybavit“ lze například auto povinnou lékárničkou, ale „vybavit“ metodologicky občany České republiky, aby si „osvojili“ vlastní komunistické dějiny, lze jen za předpokladu, že člověk nebude respektován jako subjekt s vlastní gnoseologickou autonomií, ale bude považován jen jako pasivní objekt vhodný k funkční kolektivní „vybavenosti“ přijmout určitý typ konstruované minulosti.

Jako horor z románu na téma sociálního inženýrství působí i podmínka, že teprve po „vybavenosti“ patřičným vědecko-metodologickým zařízením si čeští občané mohou „kolektivně osvojit vlastní komunistické dějiny“.

Ve vztahu k minulosti si kandidátka zjevně neumí položit elementární otázky.

Například proč a jakým způsobem by si měli dřívější aktivisté undergroundového hnutí „osvojovat“ komunistické dějiny? Navíc ještě národně „kolektivním“ způsobem, když po desetiletí vytvářeli naopak anti-kolektivistické a kontrakulturní dějiny.

„Genderová“ představa, že komunistické dějiny jsou časem opuštění sirotci, které si musí současná občanská společnost „osvojit“ jako matka-pěstounka, je politicky přímo macešská.

Zdůrazňovaný „musismus“ kolektivního osvojování dějin (česká společnost se „musí“ vyrovnávat...) svědčí i o autorčiným gnoseologickým zúžení reality.

Kandidátka tvrdí, že se řídí vědeckými západními metodami, neboť „hlavně na Západě“ mají bohaté zkušenosti například z dějin každodennosti, sociálních dějin nebo orální historie. Tudíž, na rozdíl od nás, než se Západ začal „věnovat dějinám jejich druhého velkého autoritářského režimu, byli metodologicky dobře připraveni.“

Samospasitelná macešská záchranářka českých dějin prosazující paternalismus vědeckých sociálních inženýrů nepřímo říká, že Češi jsou nepřipraveni na dějiny a proto mohou očekávat metodologickou záchranu jen ze Západu.

Byť sama na jedné straně tvrdí, že „ÚSTR musí prosadit pluralitu historických výkladů, aby se v nich mohli Češi poznat a osvojit si je“, na druhé straně ignoruje, že existuje západní epistemologická pluralita, jejíž součástí je právě kritika metodologického inženýrství. Tato kritika odmítá i historiografii jako objektivní vědeckou disciplínu a nahlíží ji prizmatem literární tropiky.

Za předpokladu, že historiografické sociální inženýrství spadá spíše do žánru psaní historie jako umělecké literární formy, potom lze na spásonosné národní pojetí kolektivního osvojování si komunistických dějin nahlížet jako například na literární hororový žánr.

Francouzské historičce se zjevně nelíbí chaos českých dějin. Není však metodologicky tvořivější než historiografický pořadač založený na sociálním inženýrství?

Mimochodem, není to poprvé co její závěry a postřehy „připadají dílem naivní a hloupé“ (Adam Drda) nebo jsou poznamenány „zásadními koncepčními omyly“ (Petr Zídek).

P. S. Ve své koncepci rozvoje ÚSTR Muriel Blaive napsala, že „byla hlavní ředitelkou Ludwig Boltzmann Institut ve Vídni“. Když se zjistilo, že tomu tak není, nejdříve se k tomu odmítla vyjádřit pro Parlamentní listy a zjištění bagatelizovala slovy, že je to „blbost“. Ve stejné době pro časopis Respekt však uvedla: že „v psaném textu šlo o nedorozumění dané mým nepřesným překladem“.

Možná, že paní Muriel Blaive nemyslí své kandidátské řeči vážně, protože vznikají z jazykového nedorozumění dané jejím nepřesným překladem.


Vizionář floskulí a lineárního pohybu dějin

Další kandidát Zdeněk Hazdra hned v úvodu apeluje na to, že „naše země potřebuje instituci, která dovede narušit obecnou lhostejnost vůči soudobým dějinám a která se nebojí otevírat problémové otázky nedávné minulosti. Umět se vyrovnat s minulostí je klíčový předpoklad pro každou společnost, která se chce pokládat za vyspělou, a u nás je nejvyšší čas, abychom se tomu začali pořádně věnovat.“

Je příznačné, že ten, kdo v souvislosti s vlastní kandidaturou zdůrazňuje, že „je nejvyšší čas“ na výše uvedené, zároveň mlčí o tom, co v předcházejícím čase sám dělal. Byl to přece současný náměstek ÚSTR Zdeněk Hazdra, který například obhajoval historika a zimního ředitele ÚSTR Jiřího Pernese, jenž v souvislosti se svým studiem Večerní university marxismu-leninismu podporoval „lhostejnost“ k soudobým dějinám a v médiích razil historiograficky alibistickou a relativistickou tezi, že za komunismu se „každý musel nějak prostituovat“.

Z teze „vyrovnat se s minulostí“ se stala bezobsažná politicko-moralistická floskule, která zakrývá skutečnost, že historie a minulost není lineárním pohybem, „směrem k  jakémusi konci, k naplnění skutečného významu“ dějin, jak si myslel například Hegel nebo Marx. Dějiny není možné jednoduše „narovnat“ nebo se dokonce vrátit k nějakému původu.

O úrovni každé disciplíny vypovídá její styl a jazyk. Pokud historici používají bezobsažné fráze, svědčí to často o nedobrém stavu samotného diskursu. Hazdra není schopen reflektovat chaos uplynulého čtvrt století a proto se vyjadřuje jakoby ani neexistovala žádná reflexe zpochybňující jednoduchou linearitu vyrovnání se s českou minulostí (viz například kniha „Češi a jejich komunismus“ od Françoise Mayer).

Signifikantní je i sebepodpůrná apelativní věta: „Nesmíme se také bát přesahu do každodenní roviny.“ Pro nezasvěceného čtenáře věta vyznívá nesrozumitelně. Ve skutečnosti je úlitbou zejména levicovým historikům, politologům a intelektuálům (někteří sedí i v Radě Ústavu), kteří otevřeně zastávají stanovisko, že zkoumání dějin každodennosti v období husákovské normalizace vypovídá o politickém režimu více, než zkoumání represivních složek v „totalitním výkladovém modelu“.


Osvícenský (encyklopedický) projekt

Kandidát Viktor Meca, byť jako jeden z mála výslovně zdůrazňuje „lidský rozměr“, svou představu opírá spíše o historiografické osvícenství, respektive ho zakládá na encyklopedizaci obětí i bojovníků proti totalitě „coby výstrahy před totalitními systémy, které již nesmí nikdy zvítězit“.

Podle něho je ideálním vzorem paměti památník Jad Vašem, který je jakousi „největší sbírku výpovědí obětí“ a vzor pro český projekt Paměť národa.

V českém prostředí by se obdobný projekt stal spíše jakýmsi zežluklým historickým muzeálním kabinetem, kde se budou v jednotlivých digitálních regálech nacházet pouze rozsáhlé slovníky a encyklopedie „obětí totalit a bojovníků proti nim“.

Může být encyklopedie, pokud jde o zdůrazňování „lidského rozměru“ skutečně vhodným prostředkem?


Dějiny nahlížené prizmatem památky a profylaxe

Kandidát Adrian Portmann říká, že „Ústav má dva hlavní úkoly - zajištění trvalého mementa a prevenci. Měl by udržovat povědomí o statečných postojích a činech osob, které se nesmířily s existencí nacistické a komunistické diktatury. To je velmi důležitý morální závazek. S ním přímo souvisí zkoumání a připomínání porušování občanských a lidských práv, včetně rozmanitých podob perzekuce, která si vyžádala mnoho obětí.“

Má se minulost připomínat jako trvalá památka znehybněného času nebo je třeba hledat dynamičtější a aktivistické formy, vyjadřující sounáležitost s minulostí?

Pokud Ústav vlastní například jedinečné dokumenty o nichž pozůstalí obětí většinou vůbec nemají ani tušení, jako například nikdy neodeslaný, poslední dopis politického vězně před popravou, neměla by být tato státní instituce informačně více aktivní ve vztahu k občanům?

A neusnadňujeme si příliš pohled na minulost a dějiny, pokud je vnímáme prizmatem památky a profylaxe?

Stačí ve společnosti udržovat povědomí „o statečných postojích a činech osob“ nebo je třeba minulost „psychedelizovat“? Tedy vytvářet „jiné vědomí“ o osudech lidí, například ve vyvražděných Lidicích, v kryptě kostela svatého Cyrila nebo v souvislosti s udáním Milana Kundery?

Mají být oběti jenom „morálním závazkem“ nebo jsou spíše oním setkáním s Druhým, který narušuje naši bezstarostnost, dle něhož pochopíme, že už nikdy - jak říká Emmanuel Lévinas - nebudeme v klidu?


Opisování zákona není naplňování vize

Poslední kandidát Karel Světnička ve zmiňované anketě říká, že stačí jen „opsat“ preambuli zákona č. 181/2007 Sb., neboť „vystihuje dokonale důvody, proč je ÚSTR nutný. Problémy ve všech sférách života ukazují, že máme stále daleko do jejího naplnění.“

Pan Světnička aktualizuje zkoumání totalitních dějin i ve světle událostí na Ukrajině a zdůrazňuje potřebu zkoumat „80. léta, hlavně druhou polovinu, kdy došlo k přechodu od totality k demokracii“.

Měl by kandidát na ředitele pouze opisovat zákon? Neměl by přicházet s vizí jak zpřítomnit obrazy-času, které nevzešly z pouhé aktivity zločineckých organizací a systému založeného na komunistické a nacistické „ideologii“, ale například i na tělesnosti? Systematická destrukce společnosti, ale i rezistence se přece neodehrávala jen v rovině vědomí, ale i prostřednictvím naší tělesnosti, která skrytým způsobem stále určuje naší současnost.