Ve svém románu Pornografie popisuje polský spisovatel Witold Gombrowicz „pasoucí se pornografickou“ hru dvou starších mužů zapletených do předstírání svých záměrů, aby se posléze mohli chlípně ukájet pozorováním vztahu dvou mladých lidí. V jednu chvíli však hra vede k trapnému pocitu, neboť jeden z mužů dochází k poznání: „Já vím, že on ví – on ví, že, já vím, že on ví“.

Politici jsou často zapleteni do předstírání svých vykalkulovaných mocensky chlípných záměrů a proto se musí hlídat, aby nebyli přímo přistiženi v situaci jako jedna z Gombrowiczových mužských postav, když svlékala svým pohledem vyhlédnutou oběť.

Premiér Andrej Babiš promluvil 24. března 2020 ve Sněmovně před poslanci a v souvislosti s pandemií hovořil nejen o krizi, chybách, ale poděkoval i umělcům a iniciativním občanům, a nakonec odcitoval SMS zprávu:

„Dej nám, drahý Bože, sílu ducha k nápravě věci obecných. Dej nám, drahý Bože, sílu duše k nápravě věcí obecných. Dej nám, drahý Bože, sílu důvěřovat sobě. Věřím moudrosti svého fyzického těla. Milost a požehnání všemu a všem. Tak jest.”

Libido moci je u tohoto politika tak silné, že při předstírání svých záměrů už ani nevnímá riziko, že by mohl být při svém politickém výkonu přistižen jak svléká svou oběť nebo že by mohl být vystaven trapnému pocitu, že většina občanů prostě ví, že Andrej Babiš ví, že i občané vědí, že to nemyslí vážně.

Babišova politická kalkulace je stejná jako kalkulace jedné Gombrowiczovy postavy, která kladla otázky nutící k vážnosti, zároveň však vylučovala zrádnou naivnost otázky:

„Chodíte do kostela? Věříte v Boha?“

Babišova chorobná posedlost po moci a manipulace s realitou rozehrála svou cynickou a studenou blízkost přetvářky, v níž pravda slouží lži právě způsobem, abychom podlehli sedativní představě, že jeho politické kázání o síle ducha k nápravě věci obecných a o Bohu, bylo vlastně státnickou, ne-li dokonce duchovní záležitostí a nikoli politické porno.