Na otázku, jakou řečí promlouvá smrt, by bylo možné s jistou lehkomyslností odpovědět, že smrt nás oslovuje především životem. Jenže často se ukazuje, že tak jednoduché to není, neboť v některých případech nás smrt zasahuje tak podivným způsobem, že je poctivé říct, že nás oslovuje více, než bychom od samotného života očekávali.

Tato zvláštní a překvapující řeč smrti mě provází od dětství a po pravdě řečeno, ne zcela jí rozumím, protože překračuje či spíše narušuje jednoznačnou hranici blízkosti, s níž se člověk setkává, když zemře například někdo v rodině nebo v okruhu přátel a blízkých. V tomto jejím zvláštním oslovení navíc neplatí ani jednoduchý vztah, že člověk musí druhého například dobře znát, často se s ním stýkat atd.

Mám podezření, že ve smrti k nám přichází mnoho věcí, které se s námi chtějí nikoliv rozloučit, ale spíš k nám přistupují, aby s námi s definitivní platností zůstaly spoutány jako uzly smyslu. Aby nás zavázaly nejen do nějakého smysluplného příběhu, jako je například dětství, kdy se setkáváme se smrtí poprvé, ale aby nás spojily třeba s dobou určitého politického režimu, s kulturním fenoménem, s výjimečností nějakého mravního činu, s jedinečnou osobností nebo společenstvím.

Pokud bych se soustředil pouze na životní příběh právě zemřelého Františka Líznu – kněze, jezuity, člověka mnohokrát vězněného komunistickým režimem, signatáře Charty 77, politicky nebezpečnou osobu I. kategorie, držitele mnoha českých i zahraničních ocenění, překladatele a básníka stesků duše, vězeňského kaplana, náruživého poutníka a zejména někoho, kdo měl nezdolnou potřebu pomáhat lidem nejen ve velice těžkých a extrémních životních situacích, ale být neustále nablízku těm, kteří se svým osudem ocitli na odvrácené straně společnosti –, nevystihl bych jedinečnost řeči jeho smrti, která ke mně promlouvá.

Smrt Františka je totiž spíš signum a enigma, znamení a hádanka živé církve, nikoliv církve tradičně konzervativní, ustrnulé, konformní a politicky často kolaborantské.

František se vyznačoval osobními vlastnostmi, které v tradiční církvi často chybí, jako je hravost, rebelství, nonkonformismus nebo bláznovství, které v biblickém smyslu je pod zvláštní duchovní ochranou. František ovšem zároveň nebyl tradičním „bláznem pro Krista“ přijímající trpně například pronásledování.

Ve vyšetřovacím spise z roku 1979 se zachovalo příznačné hodnocení od komunistické policie. V něm se zdůrazňuje, že obviněný František Lízna otevřeně prohlásil, že přesvědčuje mladé lidi, aby se stavěli do opozice vůči stávajícímu politickému a státnímu zřízení, žádnou dohodu církve a státu neuznává, protože oficiální církevní představitelé jsou zkompromitovaní a nemají morální právo za církev hovořit, a že své aktivity nepovažuje za trestnou činnost. Navíc prohlašuje, že své činnosti naprosto nelituje a bude v ní i nadále pokračovat, jakmile bude mít příležitost. Takový otevřený postoj vůči režimu, navíc tváří v tvář policejním vyšetřovatelům, byl ve své době zcela výjimečný.

Historik Petr Blažek jednou v debatě na pražských Emauzích hovořil o faráři Františku Jedličkovi, který působil v kostele sv. Markéty v Praze na Břevnově a v roce 1977 pohřbíval filosofa Jana Patočku. Když se zmínil, že Jedlička byl jedním z hlavních agentů StB již od roku 1948, přítomní břevnovští farníci začali na historika křičet, že je lhář a podvodník. V ten okamžik povstal František Lízna a řekl, že StB byla zločinecká organizace, která lámala a ničila lidské charaktery, a mnozí katoličtí kněží ji v tom bohužel pomáhali. Jeho autorita byla taková, že všichni okamžitě zmlkli.

Když jsem se v osmdesátých letech s Františkem domluvil, aby přednášel na bytovém semináři u nás v Templové ulici na Starém Městě, který vedl filosof Milan Machovec, básník Egon Bondy a evangelík a judaista Milan Balabán, zvolil si pro toto undergroundové prostředí téma, které bylo jeho srdci nejbližší – historii Tovaryšstva Ježíšova, jezuitského řádu.

Duchovní cvičení Ignáce z Loyoly ve formě modliteb, pokání a zpytování svědomí však František praktikoval svým osobitým způsobem. Když putoval z Fatimy do Compostely a na cestě potkal zatoulaného psa, který ho pár kilometrů doprovázel, otevřel mu jednu konzervu a pomodlil se ke sv. Františkovi za všechny ztracené psy. Ani jeho postoj k celibátu nebyl tradiční, neboť říkal, že by ho „zdobrovolnil“. Samozřejmě byl duchovními přáteli hned upozorněn, že by své názory neměl veřejně říkat – dokud nebude papežem. Snad nejpříznačněji se kontrast mezi podobami živé a tradiční církve ukazuje na webových farních stránkách Mohelnice, kam spadá i farnost ve Vyšehorkách, kterou František spravoval od roku 1995. František byl znám nejen tím, že měl farní dveře i pokladničky otevřené bezdomovcům, propuštěným vězňům nebo Romům, ale i transsexuálům. Evu Kováčovou, která ve svých šestnácti letech založila požár v ústavu sociální péče v Měděnci, při němž uhořelo šestadvacet pacientek, přijal na faru, když byla po devíti letech propuštěna z vězení a neměla kam jít. Na faře procházela proměnou v muže a z vděčnosti přijala jméno René Lízna, což František komentoval slovy: „Moje maminka mi řekla, že jsem zhanobil celý rod Líznů.“ Na faře pomáhal i Silvě, která se posléze stala Patrikem. Přesto je na webových farních stránkách Mohelnice možno nalézt vedle oznámení o smrti Františka Lízny i propagandistické prohlášení a video k Istanbulské úmluvě, v kterém kněz Marián Kuffa říká: „Úchylný muž povie: Cítím sa oko žena.“

K Františkovu životu se pojí ještě jedno specifikum. Je neodmyslitelně spjato s odvážnou ženou Josefkou Bilíkovou, která stála vždy při něm a pomáhala mu přes půl století jako jeho hospodyně zasvěcená mariánské spiritualitě v duchu svatého Ludvíka z Montfortu.

Ve Františkově smrti nikoliv odchází, ale naopak přichází něco zavazujícího, jako signum a enigma, znamení a hádanka živé církve.





Text byl publikován na internetovém časopise o kultuře, umění a společnosti - Bubínek Revolveru, který vydává Revolver Revue. Https://www.bubinekrevolveru.cz/frantisek-lizna-signum-enigma-znameni-hadanka-zive-cirkve-11-7-1941-4-3-2021