Americký filosof Adam Knowles se v jednom svém textu zamýšlí nad tím, jak společnost a zejména vzdělaní lidé prosazují falešnou „politiku velikosti“. Ta podle něho spočívá v tom, že se provede jakási nucená správa (sekvestrace) na ochranu různých významných osob. Knowlesovi taková falešná „politika velikosti“ vadí, například v případě Heideggera: odmítá na rozdíl od mnohých přehlížet řadu reálií ze života významného německého filosofa, který nejen že byl dobově včleněn do německé nacionalistické a antisemitské kultury, ale osobně hojně vychvaloval Hitlerovu knihu Mein Kampf před svým bratrem Fritzem.

Lze se samozřejmě ptát, jakou falešnou „politiku velikosti“ či nucenou správu zavedla značná část české společnosti a kulturní obce po roce 1989. Nabízí se jeden aktuální příklad. Hudební agentura Roman Janků pořádá i projekt Dopisy Olze, „k uctění památky významného českého dramatika a politika Václava Havla“. Havlovu disidentskou korespondenci v něm čte herečka Valérie Zawadská.

To je pěkný příklad společenské nucené správy, neboť disidentovy dopisy z vězení čte bývalá agentka tajné komunistické policie. V rámci falešné „politiky velikosti“ je pak v propagaci kulturního projektu uvedeno, že se jedná o „jednu z nejznámějších dabérek (šestinásobná vítězka ankety TýTý v této kategorii)“. Je to v jistém smyslu obdobné, jako kdyby Roman Polanski účinkoval v bezpříznakové či kladné roli ve filmu o sexuálním zneužívání nezletilých dívek.

Politika „falešné velikosti“ ovšem není v současných Čechách ničím novým, stala se konstitutivním prvkem polistopadové politiky. Spoluvytvářeli ji i mnozí disidenti a její neblahé dopady pochopil koncem roku 2020 dokonce i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jenž v rozporu se svým dřívějším prosazováním právní kontinuity a tlusté čáry za minulostí, která chránila bývalý komunistický establishment, v narážce na premiéra Andreje Babiše v souvislosti s jeho spoluprací s komunistickou Státní bezpečností prohlásil: „Já jsem nečekal po listopadu, že můžeme mít předsedou vlády takovou osobu, jakou máme dnes z hlediska té její minulosti. To jsem si myslel, že už definitivně skončilo.“ Falešnou „politiku velikosti“ ale dlouhodobě pěstují i někteří příznivci undergroundu, například v otázce Bondyho spolupráce se Státní bezpečností, nebo tuto politiku razila někdejší disidentka Petruška Šustrová, když jako předsedkyně Rady ÚSTR obhajovala dlouholetého vědeckého pracovníka Ústavu marxismu-leninismu Jana Rataje jako vhodného člena vědecké Rady s argumentem, že je to renomovaný odborník.

Herečku Valérii Zawadskou získala Státní bezpečnost ke spolupráci v boji proti vnitřnímu nepříteli 21. února 1985 v Chebu, kde působila v Západočeském divadle. Nejdříve byla vedena jako kandidát tajné spolupráce pod krycím jménem Eva. Po zaúkolování svým řídícím pracovníkem se 2. října 1985 setkala v Praze s herečkou Zorou Jandovou, která se jí svěřila, že už nebude moci nadále pracovat v Národním divadle, protože nemá v úmyslu stát se členkou KSČ, což tam po ní bylo požadováno. Řekla Zawadské, že to je proti jejímu přesvědčení. Zároveň se jí pochlubila, že byla zařazena do komise OSN společně se soudruhem Štrougalem a ředitelem Národního divadla Jiřím Pauerem, a ukázala ji i jmenovací listinu. Zoru Jandovou se StB pro spolupráci také pokoušela získat, už v roce 1983, kdy se účastnila kulturního setkání na Britském velvyslanectví. Tajná policie kalkulovala, že by to mohla být vhodná adeptka, protože její otec byl dlouholetým spolupracovníkem StB, úkolovaným například na bývalé funkcionáře Klubu politických vězňů (K 231).

Den po svém setkání se Zorou Jandovou byla Valérie Zawadská 3. října 1985 převedena Státní bezpečností v Chebu z kandidáta tajné spolupráce na agenta. Dne 9. října předala vlastnoručně sepsaný záznam o setkání se Zorou Jandovou svému řídícímu pracovníkovi, který ho použil pro vytvoření agenturní zprávy, jejíž jedna kopie byla založena do již do zmíněného ukončeného spisu Zory Jandové, zřejmě k dalšímu „vytěžování“. V roce 1986 byl na Jandovou skutečně založen nový spis s označením D (důvěrník), který byl veden až do roku 1988, kdy byl neobvykle rychle zničen.

Když Valérie Zawadská získala v roce 1986 angažmá v Městských divadlech pražských, byl její spis v postoupen do Prahy, kde StB založila nový svazek tajného spolupracovníka se stejným krycím jménem Eva, ten byl rovněž zničen, v listopadových dnech roku 1989. V roce 2010 natočila Česká televize na toto téma dokument v rámci svého pořadu 13. komnata, který byl však tendenční a zkreslující, zamlčoval důležitá fakta.

Zdá se, že i ten, kdo dal podle autorského zákona povolení k užití díla (závětní dědic nebo správce Havlova dědictví) v takto naplánované kulturní konstelaci, vyšel ze zdejší polistopadové „politiky velikosti“.

Lze namítnout, že také sám Václav Havel falešnou „politiku velikosti“ prosazoval, zejména v souvislosti s tlustou čárou za minulostí. A že se tu od té doby ve společnosti převážně razí zásada nevracet se do minulosti. Jenže proč si tedy připomínat disidentské Dopisy Olze od Václava Havla?

Jestliže falešná „politika velikosti“ vadí i téměř po sto letech v případě Heideggera, neměla by nám vadit i v případech doby relativně nedávné? Nemá nám vadit, že dopisy z vězení významného disidenta bude číst bývalá agentka tajné komunistické policie?



Text byl publikován na internetovém časopise o kultuře, umění a společnosti - Bubínek Revolveru, který vydává Revolver Revue. Https://www.bubinekrevolveru.cz/falesna-politika-velikosti-havlovy-dopisy-olze-bude-cist-agentka-stb-vyznamna-daberka