Populární filosofka a fenomenoložka Anna Hogenová ve svém novoročním interview pro on-line deník Aktuálně.cz prohlásila, že lidé, kteří považují za polistopadový výdobytek svobodu, jsou prostě „chudáci“, neboť ve skutečnosti žijeme v kapitalistické „totalitě“, která je nejen stejně nebezpečná jako předlistopadová totalita, ale je dokonce ještě horší než za komunismu. Příčinou, proč je společnost rozdělená, je podle Hogenové to, že ve všech oblastech, včetně vědy a politiky, dnes vládne trh a i zdravotnictví je propojené s vyděláváním peněz, takže „lidé už nevěří vědě tolik jako dřív“.

Klasická husserlovská fenomenologie se vyznačuje kritickým průzkumem poznání, a to prostřednictvím metody, která se nás snaží zbavit předsudků a neprověřených tezí. Abychom nepodlehli předsudkům, je třeba se nejdřív zdržet prvotního úsudku, a teprve následně přistoupit k popisování toho, co hodláme poznat.

Je tudíž dvojnásobně zvláštní, když Hogenová, zaštiťující se nejen filosofií, ale i klasickou fenomenologií, používá stejně prostoduchý ideologický jazyk, který používají dnešní komunisté, jako Vojtěch Filip nebo Josef Skála. I podle Hogenové je totiž současná doba ještě horší než za komunismu, protože ta současná atakuje dokonce už i náš „pud sebezáchovy“, protože kdyby „člověk vystoupil z kafemlejnku trhu, vystavil by se tím existenčnímu ohrožení“.


Jestli jsem chtěla učit, tak jsem do strany musela vstoupit

Nejenže má Anna Hogenová krátkou paměť, ale je navíc filosoficky rozpolcena jak Schrödingerova kočka, protože svůj vstup do komunistické strany v roce 1975 sama sobě po listopadu 1989 odůvodňovala právě na základě „existenčního ohrožení“: „Jestli jsem chtěla učit, tak jsem tam musela vstoupit“.

Filosofický aspekt Schrödingerovy kočky se zakládá na poznání, že to, co je živé, je stejně i mrtvé, a co je platné, je současně i neplatné. A tak Hogenová mluví na jednu stranu opovržlivě o lidech, kteří si cení elementární demokratické svobody, jako o „chudácích“, na druhé straně si tato povrchní filosofická ctitelka Jana Patočky neuvědomuje, že jeho smrt souvisí právě s chartistickým bojem za svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého bádání nebo umělecké tvorby a že tyto svobody jsou neoddělitelné od polistopadového režimu, kterým Hogenová zjevně pohrdá.

V duchu existenciální filosofie přesto hořekuje nad tím, že v současné době nejsme otevřeni mezním situacím a ontologické nouzi, jako by sama Hogenová byla za komunismu otevřena vlastní mezní situaci, když se rozhodla vyhnout ontologické nouzi a vstoupila do KSČ.


Člověk může skrze svobodu sebe uchopit, ale také minout

Hogenová svá moudra pronáší jako z kazatelny, přičemž celé interview má charakter dosti pochmurného patetického kázání nad úpadkem lidstva, neboť podle ní „dnešní člověk je takový frajer, že nemůže než v budoucnosti padnout na ústa“.

Kazatelka se vžila do role filosofické vykladačky čtoucí z ruky současné globalizované společnosti, jenže přitom používá zažluklé hypostáze, trapné simplicity a chronické zobecňování, takže pokud se v budoucnosti cokoliv stane, může si s bohorovností sobě vlastní říci: „Já jsem to předvídala.“

Filosoficky pochybné je i její používání jaspersovského pojmu mezní či krajní situace, protože v centru Jaspersova uvažování byly především otázky lidské existence – přestože se reflexi společnosti zejména v otázce viny také věnoval. Podle něho člověk zakouší svou existenci například ve chvíli, když ho moci zla nutí, aby se vzdal svého učitelského úřadu nebo když něčí ženě jako Židovce hrozí za vlády nacismu deportace do koncentračního tábora. Existence věcí a existence společnosti je však jinou existencí, než je ta, kdy hraniční situace zažívá sama lidská bytost, například v okamžiku umírání blízké osoby, nevyhnutelnosti boje, utrpení nebo viny.

Podle Hoganové je hraniční situací už samotná covidová pandemie, jenže v jaspersovském smyslu se hraniční situace dotýká samotné lidské existence, a nikoliv jen obecné sociálně-politické situace. Pro Jasperse má svoboda hlubší rozměr, neboť v ní může člověk uchopit sám sebe, ale taky sebe samého také „minout“ – to ostatně dokládá i vlastní zkušenost Hogenové, kterou vylíčila v roce 2019 v rámci projektu 10 pamětníků Prahy. Svůj vstup do komunistické strany v období normalizace popsala slovy: „V podstatě to bylo tedy tak, že jsem tenkrát zklamala. Nebyla jsem silná.“


Politický kýč o po-hádkové covidové shodě


Hogenová prosazuje i politiku kýče, když tvrdí, že v současné pandemické situaci se politikové měli spojit a zapomenout na otázku moci. Jenže otázka politiky není jen o moci, ale i o prosazování různých řešení konkrétní politické agendy; tudíž vyplnění předpokladu, že předem existuje jedna verze ideálního politična či nějaká po-hádková politická shoda, je spíše výjimkou než pravidlem. Jaké má navíc Hogenová argumenty pro svou apriorní představu, že když se politici spojí, zároveň vygenerují ideální politické dobro? A zcela konkrétně: proč by se mnozí politici měli spojovat například s Andrejem Babišem, jehož charakterizuje právě narůstající přivlastňování si státní moci?

Podle tvrzení současné populární filosofické vědmy je dnes všechno ovlivňované „technologickým uvažováním“. Jako špatný vtip ovšem zní její dovětek, že dnešní člověk se chce podobat computeru, protože „v počítačovém programu se chyby nedějí“. Mimochodem, jenom v roce 2021 poskytla počítačová společnost Microsoft desítky záplat či oprav v systému Windows, a to na základě zjištění mnoha bezpečnostních chyb.

Podle rapsodického novoročního kusu Hogenové i mladým lidem schází klid, a tak všichni prchají a nikdo neví kam. Lamentuje nad tím, že dnešní člověk ani neví, co je to existenciální nouze, protože všechno je propojené s trhem, ziskem a politickou mocí, takže lidé už nevěří ničemu a nakonec se zákonitě dostavuje „deprese“, protože „člověk sám sobě lže, že mu chybí odvaha“.

Když se v roce 1975 rozhodla Hogenová vstoupit do komunistické strany, zakusila taky ontologickou či existenciální nouzi? A připustila si ji vůbec? Polila ji v prvním okamžiku hrůza? A jak dlouho prodlévala v této ontologické hrůze, o níž tak ráda filosofuje heideggerovským slovníkem? A jak fenomenologicky zúročila vlastní filosofické poznání, že člověk někdy sám sobě lže, protože mu chybí odvaha?

Co se týče absence odvahy, má filosofka Anna Hogenová s myslitelem Martinem Heideggerem jedno společné: filosofické mlčení o vlastní minulosti a angažovanosti pro totalitární režim.


Nihilismus je domyšlená logika velkých hodnot a ideálů


Když měl za normalizace Milan Machovec zakázáno přednášet na univerzitě, rozhodl se jako mnozí další kritičtí intelektuálové přednášet po bytech. A zde se vysmíval právě podobným nářkům starších lidí, kteří z pozice svého věku a zkušenosti vedli podobné apokalyptické řeči na účet mladé generace. Machovec zdůrazňoval, že je to naopak vlastně zázrak, že značná část mladých lidí nepodlehla kolaboranskému normalizačnímu vzoru či chování právě starší generace. Tento kolaboranstký vzor ostatně následovala i Anna Hogenová, když se v rámci svého „existenčního ohrožení“ rozhodla „minout“ se svou svobodou.

Odkud se bere arogantní přístup Hogenové, v němž označuje za „chudáky“ lidi, kteří si v současnosti cení elementárních svobod? Možná, že tento výpad může vysvětlit ale právě toto osudové „minutí“ s vlastní existenciální svobodou.

Anna Hogenová se stylizuje do role vizionářky současného nihilismu, který je podle ní založený na zdůrazňování verifikace nebo falzifikace nejrůznějších dat, a proto pléduje pro velké duchovní ideály. Tvrdí, že aby „člověk byl bytostí, která je schopná tišiny duše, v níž nejsou deprese, musí vědět o tom, že na světě je nicota, co se podobá smrti“. Představa, že by heterogenní bytí člověka mělo být monokulturně nastaveno na jakýsi filosofický program „tišiny duše“, je v rozporu se samotným klasikem nihilismu, podle něhož skutečným rysem nihilismu je právě do konce domyšlená logika velkých hodnot a ideálů. A takovým nihilismem se vyznačoval i marxistický komunismus.


Sterilita výkladu

Nejvážnějším problémem tohoto novoročního expozé je to, že si jeho autorka jako filosofka nedává vůbec žádnou intelektuální práci s termínem kapitalismus, neboť s ním nakládá jako s něčím, co je a priori zcela evidentní samo sebou a zcela zacíleným zlem, takže je zbytečné tento fenomén zkoumat. Hogenová je asi stále v zajetí své komunistické minulosti a má na mysli tradiční marxistický pojem kapitalismu, kde kapitál funguje jako společenský vztah, jehož základem je poměr mezi třídou vykořisťujících kapitalistů a třídou vykořisťovaných dělníků, což je ale intelektuálně pohled skutečně sterilní.

Thomas Piketty ve své objemné knize Kapitál v 21. století napsal, že bipolární střety mezi kapitalismem a komunismem nestimulují ani výzkum kapitálu, ani nerovnosti, spíše přispívají k jeho sterilizaci, a to jak mezi historiky a ekonomy, tak mezi filosofy, nevyjímaje levicové myslitele, jako byli Jean-Paul Sartre či Louis Pierre Althusser nebo jako je v současné době Alain Badiou. A stejně sterilním výkladem se rozhodla vykročit do Nového roku i Anna Hogenová.