V rámci projektu 30 let Gender Studies byla ve spolupráci s kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung e. V. vydána publikace s názvem Hnízdo feminismu, jejíž iniciátorkou je literární a filmová dokumentaristka Pavla Frýdlová. Není to historická, ale vzpomínková kniha. Jejím těžištěm je deset rozhovorů s aktivistkami, genderovými expertkami a vedoucími organizace Gender Studies, jež reflektují svou zkušenost a odpovídají na otázku, co se změnilo od pádu komunismu ve společnosti z genderové perspektivy. Je škoda, že kniha nezahrnuje i rozhovory dalších žen, které působily v této organizaci a které dnes vyučují o alternativní kultuře, umění, antropologii, etnologii, historii atd. Daleko závažnější je skutečnost, že z pohledu uplynulých třiceti let absentuje jakákoli teoretická reflexe genderu jako „sociální konstrukce“.


Feminismus je ideologie, ALE v rámci genderové vědy ji propagujeme

Hned první rozhovor s Jiřinou Šiklovou, zakladatelkou této organizace, jenž se uskutečnil „jen pár dní před jejím úmrtím“, je v jistém smyslu nepřímou odpovědí na to, co se změnilo, nebo naopak nezměnilo v české společnosti, a to zejména pro nejednoznačnost a rozporuplnost názorů samotné této významné aktérky.

Svéráznost a originalita Jiřininy osobnosti i jejího projevu je stmelena s naprosto anachronickými až karikaturními názory na společenské vztahy mezi muži a ženami, a to jak před rokem 1989, tak i po něm.

Byť si publikace klade otázku, co se změnilo z „genderové perspektivy“, ve skutečnosti je většina pohledů publikace zaměřena spíš jednoduše dichotomicky na muže a ženy, což je pro intelektuální práci s pojmem gender v českém prostředí typické.

Na otázku, jaké byly vztahy mezi muži a ženami v disentu, Jiřina vulgarizuje problém tvrzením, že „chlapi chtěli být více vidět a ženský byly schopný dělat to, co chlapi nechtěli“.

Bylo to opravdu tak diskursivně banální, že muži v disentu měli „potřebu vystrkovat sebe sama do popředí“, zatímco jen ženy „viděly věci v souvislosti“ a nepotřebovaly „vytrubovat do světa, že jsou statečné disidentky“?

Tomuto spíš mytologickému pohledu na disidentství, potažmo i určitému pojetí hrdinství, uniká jedna důležitá věc, totiž že disidentství nemusí být nutně formou nějaké genderové identity, ale je spíše dynamickým uchopením vlastní existence jako fluktuační události, která prostě vzniká, ale i zaniká na základě překročení vlastních názorů a postojů, tak jak to dokladují nejrůznější příběhy předních disidentů, včetně samotného Václava Havla.

Mnozí lidé po pádu komunismu nemohli často pochopit, jak se někteří dříve známí disidenti a disidentky začali chovat rozporuplně vzhledem ke svým původním politickým názorům a morálním postojům. Příčinou tohoto údivu a zklamání však byla skutečnost, že na disidentskou identitu nahlíželi staticky a esenciálně. Podobně je často pojímán i genderový koncept – jako by neexistovala fluktuační diskursivita lidské osobnosti.

Ve svém posledním rozhovoru Jiřina opakuje tezi, kterou šíří od počátku 90. let, totiž že gender studies jsou vědeckou, odbornou disciplínou, zatímco feminismus je ideologií. Bývalá marxistická intelektuálka pouze oživila své mladistvé ideologicko-filosofické schéma, podle kterého marxismus je věda, zatímco ostatní filosofie jsou ideologie.

Jestliže na počátku devadesátých let některé české ženy příznačně říkaly „Nejsem feministka, ALE…“, pak zrcadlovým obrazem tohoto rozporného společenského ALE je i teze, že feminismus je ideologie, ALE v rámci genderové vědy ji propagujeme.


Ani nevím, co je feminismus, natož postfeminismus

V rozhovoru si Jiřina na feminismus také stěžuje, a sice proto, že v Čechách „celému vývoji ublížil“. I v rámci jejího tvrzení se ukazuje, že titul knihy, Hnízdo feminismu, je částečně zavádějící, protože k feminismu měla dvojznačný, ne-li záporný vztah i sama zakladatelka Gender Studies... ostatně jako celá česká společnost v minulosti i dnes.

Jiřině Šiklové během posledních tří dekád navíc uniklo, že v některých aspektech se ona tolik oslavovaná vědecká a odborná disciplína sama stala ideologií, a to ve smyslu, jak ideologii definuje Karl Mannheim, protože často se zde konkrétní problémy i teoretické otázky za pomoci genderových pojmů nevysvětlují, ale spíše zakrývají.

Postmarxistická anachroničnost zakladatelky Gender Studies se projevuje jak v jejím slovníku, tak i v myšlení, kdy se snaží jako bývalá akademická komunistická funkcionářka svou výzvou „zpět k Marxovi“ redukovat problematiku žen či feminismu na sociální problémy: „Sociální témata jsou mnohem významnější než ta genderová, která jsou spíš polevou na dortu.“

Jiřina intelektuálně zamrzla ve svém marxistickém mládí, v němž byl feminismus buržoazním negativem, a ani před rokem 89 (ale ani po něm) se nijak hlouběji nezajímala o feminismus a jeho teorie, což dokládá v samotném rozhovoru: „Antonín Liehm vydával ve Francii svůj časopis a v roce 1988 vyšlo číslo věnované postfeminismu. A mně ho sebrali fízlové, co mi sem zrovna přišli. Pamatuji, jak se mě na něj ptali a já jim říkala zcela upřímně: ,Já ani nevím, co je feminismus, natož postfeminismus‘.“

I proto si ve svých sociologických popisech vypomáhá marxistickým pojmovým instrumentářem a koncept genderu nahlíží nejen prostřednictvím kategorie vědy nebo proletariátu, ale dokonce pro něj nachází i historické proletářské paralely a s odkazem na situaci, v níž se údajně ocitlo dělnictvo v roce 1934, nabádá, že by se to nemělo „zvorat, jako to zvoral proletariát“. Hledání paralel s dělnickým hnutím činí tento rozhovor nikoliv enigmatickým, nýbrž spíš bizarním. I když na Západě v rámci druhé feministické vlny existoval marxistický feminismus, který se snažil interpretovat diskriminační status žen na základě třídní teorie.

Své představy o budoucnosti zakončuje marxistickou šarádou převzatou z klasika dialektické filosofie G. W. F. Hegela, neboť podle ní idea Gender Studies „by dosáhla svého cíle ve chvíli, kdy by se zrušila v tomto směru stejně, jako sebe samu zrušila nepřímo dělnická třída“. Marxistická dialektická rétorika ovšem nikdy nebyla metodou, ale spíše intelektuálním žonglérstvím a navíc ani dělnická třída se dialekticky nezrušila.

Když jsem v roce 2017 publikoval kritickou knihu o českém feminismu, jejíž název Rozumí české ženy vlastní historii? byl parafrází článku Jiřiny Šiklové z roku 1991 Rozumí západ našim ženám?, jeden výtisk jsem jí věnoval, protože mně ze své osobní knihovny zapůjčila důležitou literaturu. Jiřina se na mě podívala a s výčitkou v hlase mi řekla: „Proč se tím, Mirku, vůbec zabýváš?“

Skutečnost, že se editorky rozhodly publikovat tento rozhovor, který ani nemohl být Jiřinou autorizován, protože se uskutečnil „jen pár dní před jejím úmrtím“, vzbuzuje dojem až hagiografické motivace.


Feminismus ženy sekundárně stigmatizuje

I následující rozhovor s Janou Hradilkovou ukazuje na složité potýkání se s feminismem, kdy podle vlastních slov vůbec neřešila otázku „jestli jsem feministka nebo ne, prostě feminismus jsem brala jako téma, které je součástí mojí práce a osobně mě to zajímalo. Já jsem to označení nepotřebovala, spíš mi bylo přiděleno.“ V tomto „přidělení“ jako by bylo obsaženo znamení vyššího osudu a zároveň pasivity ženského subjektu.

Na druhé straně i Jana se vymezuje vůči feminismu jako ideologii, neboť podle ní feminismus „sekundárně ženy stigmatizuje“. Jenže... co je špatného na tom, že je feminismus ideologií, když je ideologií i liberalismus, konzervatismus nebo ekoanarchismus?

Navíc ani Jiřina Šiklová, ani Jana Hradilková a další ženy neuvádějí, vůči jakému typu ideologie se vlastně vymezují, protože existují různá pojetí ideologie, a to nejen v Marxově, ale i Popperově nebo Mannhaimově smyslu. Navíc existuje i neutrální „funkční“ pojem ideologie, jenž ulehčuje a stabilizuje lidské chování a potřebu kontinuity, orientace a jistoty ve světě, se kterým by se pravděpodobně většina žen, kritizujících feminismus jakožto ideologii, ztotožnila.

Pokud je ale feminismus nahlížen takovýmto odmítavým způsobem samotnými „genderistkami“, není to i předobraz, jakým způsobem bude podobně povrchně nahlížen i samotný koncept genderu?

Když jsem pročítala texty francouzských, italských, německých nebo amerických feministek, nikdy jsem nenarazila na myšlenku, že feminismus „sekundárně ženy stigmatizuje“. Z těchto textů naopak jednoznačně vyplývá, že původcem stigmatizace žen není samotný feminismus, ale odpůrci a odpůrkyně této specifické existenciální a společenské změny.

Odkud se bere takové pokřivené, až sofistické vidění feminismu?

Je takový pohled specifický pro postkomunistickou zkušenost, a je tudíž politicky podmíněný?

Či je to jen jakási naivní snaha o pozitivisticky bezkonfliktní vědu a epistemologii?

Zmiňované diskuse žen o ideologičnosti feminismu jako by ignorovaly či neznaly dlouhou, převážně západní diskusi, která poukázala na to, že mezi pozitivistickou snahou prezentovat poznatky jen v čistém duchu empirického výzkumu a kritizováním různých „-ismů“, jako je feminismus, pro ideologičnost, je rozdíl jen v tom, že zatímco například feministky vyhlašují otevřeně své politické postoje, druzí je zatajují nebo si je nechávají pro sebe. Navíc již od dob vydání díla Daniela Bella, kde v šedesátých letech ohlásil „konec ideologií“, je zřejmé, že nezainteresovaná společenská věda nebo bezhodnotová sociologie je čirým nesmyslem.

Feminismus jako politický pojem přináší kritický pohled na tradiční vztahy mezi muži a ženami a svou snahou o změnu těchto sociálních vztahů vnáší do politiky i specifický typ konfliktu. Je-li politika často definována právě jako snaha o řešení společenských konfliktů, pak feminismus přináší do politiky společenský konflikt zcela legitimní.

Takže, co je na feminismu z politického hlediska špatného?

Z rozhovoru Jany Hradilkové vyplývá ještě jedna příznačná věc, jež se týká obecné tolerance české společnosti k násilí na ženách. Podle ní byl například Ivan Martin Jirous, který byl známý svými fyzickým útoky a násilím vůči ženám, „svébytný feminista“.

Vzhledem k tomu, že násilí na ženách je jedno z kruciálních témat feminismu, nabízí se otázka, jak je možné tolerovat násilí na ženách právě v jeho kontextu. Když Magor žil nějaký čas s mojí kamarádkou, básnířkou Marcelou Stárkovou, rozbil jí při jednom svém násilnickém extempore čelist tak, že ji musela mít měsíc zadrátovanou a mohla pít jen brčkem.

Nesnaží se některé české ženy po totalitární lobotomii srkat brčkem i feminismus?

I Jana Hradilková stejně jako Jiřina Šiklová si myslí, že „jsme zabržděni na principu rovnosti“. Implikují tak představu, že nadřazenost mužů a podřízenost žen ve společnosti je vlastně už jen problémem některých zemí v Asii, Africe nebo v Americe, a tudíž tradiční feministický požadavek rovnosti už není značným problémem, a pokud je, pak se maximálně týká třeba rovnosti platů. Jenže pro feminismus je téma rovnosti v určitých aspektech stále důležité, podobně jako je důležitá individuální afirmace jedinečnosti ženského já.

To, co zůstává v mnoha distančních postojích vůči feminismu nevysloveno, a nejedná se pouze o zmiňované postoje a názory, podle nichž feminismus polistopadovému vývoji ublížil nebo že ženy sekundárně stigmatizuje atd., je zvláštní obava, možná úzkost i strach, podemílající základy naděje, kterou historicky přinesl právě feminismus. Jako by ženy volily spíš obavy a preferovaly strach z feminismu než možnost tvořivého vykročení do neznáma.

Nestává se v Čechách základním narativem zamrznutá identita – společenská i osobní?


Gender je měkčí než měkký

Ostatně názor Jany Hradilkové zpochybňuje hned následující rozhovor a pohled socioložky Marie Čermákové, která vysvětluje, že když na počátku devadesátých let vznikla nezisková organizace Gender Studies, tak šlo především o to, navázat ve společenské debatě na „otázku rovnosti“.

Jako socioložka upozorňuje Čermáková na jednu důležitou věc, která však zůstává nereflektovaná badatelkami genderu: z hlediska vědy je gender „měkčí než měkký“. Byť je tím poukazováno na klasické dělení mezi „tvrdou“ vědou, která zkoumá například rakovinu, a „měkkými“ sociálními a humanitnímu vědami, myšlenka, že „gender je měkčí než měkký“ nepřímo odkazuje spíš na problém tzv. fluktuační diskursivity nebo komplexity symbolického systému a řádu, který však funguje na základě nestabilních diskursivních koalic.

S jistou nadsázkou Máša říká, že se s „feminismem už asi narodila“, jenže bez nadsázky je lidská subjektivita zřetelně nomádská a fluktuační, neboť tak jako se žena ženou nerodí, nýbrž se jí stává, dvojnásobně takové „stávání se“ platí v případě feminismu a feministické subjektivity.


Na českých ženách leží historická deka

Další rozhovor přináší velice důležitý postřeh Mirky Holubové, která je aktivní například v Ekumenické radě církví: „Vždy když přijedu do nějaké evropské země, která prošla delším působením totalitní vlády, jako třeba Španělsko nebo Německo, fascinuje mě, jak se z toho ženy oklepaly a jak svobodně působí. V porovnání s nimi působí české ženy, jako kdyby na nich pořád ještě ležela nějaká přikrývka.“

Nabízí se zopakovat výše zmíněnou otázku: je tato společenská historická přikrývka, která leží na českých ženách, důsledkem zejména dlouhého totalitárního období, nebo je to spíše epistemologická „deka“, která ženy navzdory třiceti letům života ve svobodném politickém prostředí omezuje ve zkoumání možností či stropů poznání – generačního i paradigmatického?


Socialistická víra v politiku „shora“

Michaela Marksová Tominová, bývalá ředitelka Gender Studies a pozdější výrazná politička ČSSD, prezentuje západní feminismus na počátku devadesátých let, podobně jako Jiřina Šiklová, jako hrozbu „diktátu ze Západu“.

Tento silně zjednodušující distanční pohled kontrastuje se skutečností, že organizace Gender Studies existovala převážně díky finanční podpoře ze Západu, ať už od jednotlivých Američanek, jako byla Ann Smitow, nebo když později přišlo dlouhodobé financování od nadace Heinrich-Böll-Stiftung, potažmo německé politické strany Zelení.

Setkání některých českých aktivistek se západními feministkami na počátku devadesátých let jsou často v rozhovorech nahlížena a popisována konfliktně jako „diktát ze Západu“. Ovšem nestrannější pohled na takový konflikt mně vyprávěl český teoretik umění a kurátor Ludvík Hlaváček, který se ve stejné době zúčastnil jednoho setkání západních a českých kurátorek a teoretiček umění v Praze. Zatímco na jedné straně byly české ženy dotčeny samotnou prezentací feministické politiky v oblasti galerijní politiky a umění ze strany západních feministek a zpočátku nechtěly o feminismu nic slyšet, byly na druhé straně západní feministky zaskočeny českou odmítavou reakcí, a proto začaly zcela defenzivně klást pouze různé dotazy typu kolik je žen na ředitelských postech muzejních nebo galerijních institucí apod. A v tu chvíli se před českými ženami začala otvírat terra incognita a popravdě začaly přiznávat, že situace není v tomto ohledu pro ženy příznivá.

Když Michaela Marksová Tominová rekapituluje svou dlouhodobou zkušenost v politice a snahu dosáhnout pro ženy více rovnosti, zklamaně opakovaně říká: „cítím mírnou beznaděj“, „situace je pořád stejná, spíše se zhoršuje“, „pořád začínáme od počátku“ nebo „mám pocit frustrace“.

Tato politička je klasickým příkladem, že se feministická politika nedá dělat socialisticky jen „shora“. Její víra, že „pokud nebude vůle shora, tak se nikam nepohneme“, je mylná proto, že změnit politiku a svět „shora“, neznamená ještě skutečně proměnit lidský život.


Proč české ženy už dávno nevyšly do ulic

Nepřímo na adresu zmiňovaného politického omylu hovoří knihovnice Lada Wichterlová, když popisuje, jak se v průběhu svého prvního mateřství začala potýkat s každodenními problémy: nemožnost dostat dítě do školky, sladit mateřství a práci, neúprosnost trhu práce atd.; a tehdy si řekla: „Jestli něčemu nerozumím, tak tomu, proč české ženy už dávno nevyšly do ulic.“

Pokud neexistuje přirozený tlak „zdola“, je politika „shora“ falešným politickým osvícenstvím přinášejícím jen větší „deku a depresi“.


Politický koncept ztělesňování (embodiment) a spiritualita

Velice osobní a intimní pohled přináší rozhovor s projektovou manažerkou Lenkou Simerskou, která popisuje své feministické angažmá prostřednictvím svého těla: „Personal is political, political is personal.“

Její osobní zkušenost s vlastní tělesností je zároveň zvláštní „politickou“ zkušeností těla, které se dokázalo vzbouřit proti nadvládě angažovanosti, pracovního úsilí a hrozbě vyhoření, a proto ve svém rozhovoru říká: „dělící čára je hodně tělesnost“. Její společenské tělo se nakonec vzbouřilo a ona se naučila vážit si například „hormonálního zdraví“.

I její zpětný hodnotící pohled na období uplynulých třiceti let je kritický: „Jako by se to nikam nepohnulo. Ženy mají úplně stejné problémy.“

Přesto je Lenka Simerská nespravedlivě politicky kritická ve svém poukazování na společensky „individualistickou existenci“, neboť ji svém rozhovoru nevědomky sama prosazuje: „Záleží na tom, jestli zůstaneš v té struktuře, anebo jestli půjdeš do sebe a do toho, co to znamená pro tebe a kde je ta síla a jak ji prožíváš.“

Je nespravedlivá i tehdy, když obviňuje české feministky, že nechtěly poukazovat na spirituální ženství, a to údajně z toho důvodu, že „nechtěly ukazovat ženství, protože je zranitelné“. V roce 1995 vydalo nakladatelství Lidové noviny právě s podporou nadace Gender Studies knihu od Riany Eislerové Číše a meč aneb Žena a muž v průběhu staletí, která – mimo jiné – vychází i z díla archeoložky Marijany Gimbutasové a myšlenky nové spirituality. Předmluvu k této knize jsem napsal spolu s Hanou Havelkovou. Individuální tma se často nachází i pod veřejnou feministickou lampou a zároveň předznamenává i problém kulturní diskontinuity.


Svoboda pro nevědomého není možná

Ředitelka Gender Studies Alena Líškay Králíková sdílí v rozhovoru mýtus, který od devadesátých let rozšiřovala o sebevědomých ženách za komunismu právě Jiřina Šiklová, neboť podle ní české ženy svůj nevědomý feminismus nemusely „pojmenovávat“, a přesto byly feministkami.

Jenže jak říká francouzský filosof Alain Finkielkraut, „svoboda není pro nevědomého možná“.

Pokud na závěr svého rozhovoru bývalá ředitelka říká „sdílím pocit, že omíláme pořád to samé“, pak možná tento pocit pramení i z toho, že mnohé věci se omílají i v rámci gender studies, aniž by se ale kriticky reflektovaly, a taky proto, že se mnohé věci prostě nepojmenovávají.

Ačkoli většina z dotazovaných žen je ke společnosti kritická, například s ohledem na vysoká čísla výskytu domácího násilí, na nízké tresty za sexuální násilí nebo online násilí, přesto mnohé z nich konstatují, že přece jenom dochází postupně k změnám, což dokládají například existencí antidiskriminačního zákona, skutečností, že domácí násilí je již pokládáno za vážný společenský problém nebo že se posunuje flexibilita v oblasti rodičovství a mateřství atd.


Absence myšlení vnějšku

Ani manažerka zaměřená na fundraising v Gender Studies Linda Sokačová „nemá potřebu se označovat za feministku“, na druhé straně jí ale nevadí, když ji tak někdo nazve, protože je to jen „označení externí, zvenku“.

Jako by neexistoval nejen řád zvnitřňování toho, co se svinuje do nitra, ale ani „myšlení vnějšku“, vyznačující se ryzostí očekávání. Jenže vnějšek je hranice, na níž se ohýbá naše vlastní například feministické bytí, vnějšek v nás vytváří záhyb, a tak se rodí i jeho vnitřní síla. Právě v tomto přehybu dokáže člověk vládnout i sám sobě, říká Gilles Deleuze.

Linda Sokačová ale připomíná v genderovém kontextu důležitý kritický pohled Hany Havelkové, která neuznávala, že se u nás feministické téma „schovávalo za pojem gender studies, genderová studia, že se zakrývá ta podstata. V něčem měla možná pravdu.“


Emancipační model jako funkční systém pracovního tábora

I předposlední ředitelka Gender Studies Helena Skálová sdílí obavy většiny svých kolegyň ve věci rovnosti v české společnosti: „Já se obávám, že jsme se bohužel nijak závratně neposunuli.“

I v tomto rozhovoru lze narazit na problém, kdy se kritické hodnocení „neposunutí“ polistopadové společnosti nepoměřuje a nedává do souvislosti s vlastním očekáváním a genderovými problematickým názory, které prezentuje Helena Skálová, když říká, že ať byl totalitní socialistický režim jakkoli represivní, přesto vytvořil pro ženy „udržitelný systém, který už vlastně stál na základní autonomii žen“.

Tento názor Heleny Skálové je nepřímou citací expertních genderových názorů, které prezentují ve svých textech Hana Havelková, Libora Oates-Indruchová, Alena Wagnerová, Kateřina Lišková a další. Například českoněmecká spisovatelka Alena Wagnerová publikovala v roce 1974 v západoněmeckém levicovém nakladatelství promarxistickou knihu Die Frau im Sozialismus, v níž napsala, že „k nejdůležitějším pozitivním rysům socialistického emancipačního modelu náleží jeho demokratický charakter“.

Samozřejmě, že v knize není žádná zmínka o Miladě Horákové a osudu ženského hnutí za „socialismu“. Tento feminismus, jenž je produktem totalitární lobotomie, kdy byla přerušena důležitá individuální, sociální i institucionální spojení a vlákna s feministickou kulturou, myšlením i politikou, propaguje českoněmecká spisovatelka i dnes mezi levicově orientovanými feministkami.

To, co by se mohlo jevit jako módní pokus o „alternativní historii“, je v kontextu knihy Die Frau im Sozialismus jen drobným dokladem o stále intervenující historii po totalitární lobotomii.

Ironicky řečeno, když se v roce 1993 poslanci a poslankyně usnesli na znění zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, v němž se říká, že tento režim byl „zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný“, pravděpodobně z důvodů neznalosti knihy Die Frau im Sozialismus asi zákonodárcům uniklo, že k nejdůležitějším pozitivním rysům socialistického emancipačního modelu patřil právě jeho „demokratický charakter“. Takže i na popravu přední demokratické političky a feministky Milady Horákové je třeba nahlížet ve světle pozitivních rysů socialistického „udržitelného systému, který už vlastně stál na základní autonomii žen“.

Za komunismu jsem od příslušníků starší generace, jež zažila fašistickou okupaci, v reakci na následný komunistický chaos často slýchávala lamentování, že za Hitlera byl aspoň pořádek nebo že stavěl kvalitní silnice. Mohlo by se třeba i dodat, že za Hitlera existoval i špičkový raketový výzkum. Nikdy se však tyto názory nestaly součástí veřejného nebo dokonce akademického diskursu, protože bylo nepřijatelné legitimizovat „úspěchy“ totalitárního režimu založeného například na otrocké práci.

Čím si vysvětlit rozpor, že v jednom případě úspěchy „zločinného“ režimu odsuzujeme, a v druhém případě je legitimizujeme? Je to jen otázka příklonu k levicové ideologii, nebo spíše hlubší etický problém?

Pokud ředitelka Gender Studies tvrdí, že za komunistického režimu existoval „udržitelný systém“, jenž stál na základní autonomii žen, potom si je třeba připomenout undergroundovou kontrakulturu a její radikálně jiný pohled na „zločinný“ systém, který nabízí text písně s příznačným názvem Pracovní tábor od Karla „Charlieho“ Soukupa. Jeho tvorba se natolik nelíbila komunistickému režimu, že ho Státní bezpečnost v rámci normalizační Akce Asanace tak dlouho týrala, až byl donucen odejít s rodinou do emigrace.

Jak je možné oslavovat z vědecké „genderové perspektivy“ komunistický emancipační model bez přihlédnutí k celé řadě fenoménů tohoto „pracovního tábora“, obehnaného ostnatým drátem směrem na Západ, kdy i pro ženy existovala pracovní povinnost a kdy se ten, kdo se vyhýbal poctivé socialistické práci, vystavoval stíhání podle § 203 trestního zákona?

O čem vypovídá skutečnost, že se k polistopadové legitimizaci „úspěchů“ totalitárního režimu, kterou obhajovali nejdříve členové KSČM, ČSSD, ZELENÝCH, přidali nejen někteří levicově orientovaní historici, ale i mnohé genderové expertky?

Při pohledu na uplynulých třicet let asi není náhodné, že některé kriticky smýšlející české, ale i americké feministky (Blanka Nyklová, Rebeka Nash) při zkoumání polistopadového českého feminismu docházejí k poznatku, že mnohé jeho české představitelky jsou ve skutečnosti „nefeministické“, protože životy žen, jejich potřeby a strategie, primárně orientují nejen „k agendě státu“, ale dokonce i k totalitárnímu „udržitelnému systému“.

Pokud je i třicet let od pádu komunistického režimu socialistický „pracovní tábor“ hodnocen některými genderovými expertkami jako udržitelný emancipační funkční systém, potom v duchu své poslední knihy mohu konstatovat jen jedno: FUCK THE SYSTEM.