Podle Českého rozhlasu Plus (2. 2. 2022) bývalá ministryně financí Alena Schillerová (ANO) musí vysvětlovat několikamilionové výdaje resortu za služby fotografů, neboť existuje podezření, že došlo ke zneužití veřejných peněz k osobní propagaci. Není důležité, jak se tato politička zaplétá do svých konstrukcí, ani že i Andrej Babiš zpochybňuje její tvrzení a říká, že poškozuje jeho stranu, tedy jeho firmu a nepřímo i jeho kandidaturu na prezidenta. Tato kauza je totiž daleko zajímavější z filosofického feministického hlediska, protože odhaluje problém politického ženského těla ve veřejném prostoru.

Ženská těla v digitálním a jiném řeznictví

Zatímco pro většinu politiků je otázka image tělesnosti spíše druhotnou věcí a je jedno, zdali jsou plešatí, dlouho neholení nebo mají zadredované prameny dlouhých vlasů či občas nosí padající dlouhé kalhoty, které si musí povyhrnovat jako to dělal prezident Václav Havel, pro některé političky je otázka image vlastní tělesnosti daleko více důležitá.

Kauza Aleny Schillerové má samozřejmě rozměr zneužití veřejných peněz k osobní propagaci, ale zároveň se ukazuje, že je specifická v tom, jak je často pro političku důležitá nikoliv politická, ale tělesná image. A je dokonce tak důležitá, že tato politika tělesnosti může poškodit i obraz samotné politické strany a jejího firemního vůdce.

Zatímco na Západě si právě prostřednictvím feministického hnutí mnohé ženy začaly uvědomovat, že na ženy, a to zejména na ty, které jsou veřejně činné, je vyvíjen obrovský tlak, aby zapadly do mýtu ženské krásy a režimu soutěživosti, a že je tudíž třeba vzdorovat opresím, aby ženy obecně neposuzovaly svá těla, jak je vidí druzí, a to zejména muži, u nás stále převládá zmiňovaný diskurs oprese.

Potýkala se ní v minulosti Petra Buzková (ČSSD) stejně jako dnes Alena Schillerová, protože ženy se stále přizpůsobují vnějšímu tlaku a svá těla ořezávají v kosmetickém řeznictví nebo se je snaží ořezávat aspoň ve Photoshopu za peníze daňových poplatníků.

To mužským tělům zatím příliš nehrozí, a to ani v případě skandálního odhalení Topolánkova nahého těla ve vile italského premiéra Berlusconiho nebo politického těla prezidenta Miloše Zemana, které ve vlivném kriminálním podnikatelském podsvětí prorostlém s vysokou politikou dostalo na přelomu milénia přezdívku Ovar.

Byť Alena Schillerová tvrdí, že peníze byly investovány na „velice složitou matérii ministerstva financí“, ve skutečnosti se problémem podle ní samotné stala nevyslovená složitá matérie jejího těla.

Ve veřejném prostoru jsou muži vůči ženám většinou ve výhodě, protože i když v politickém zápase proti sobě navzájem bojují, využívají mužské strany historickou výhodu tzv. „domácího hřiště“.

Povrchně by se mohlo zdát, že Alena Schillerová se jako politička chytila do klasické genderové pasti, protože otázka vylepšení obrazu vlastní tělesnosti ve virtuálním prostředí Twitteru, Instagramu, Facebooku a Messengeru se pro ni stala v jistém smyslu politicky osobně důležitější než racionální prezentace státního úřadu, který zastupovala jako ministryně financí, a co víc, dokonce důležitější, než je obraz vlastní strany, neboť se dnes ukazuje, že stranu-firmu podnikatele Andreje Babiše hluboce poškozuje, byť mu tato její falešná politika tělesnosti před volbami 2021 ještě nevadila. Ale může mu uškodit před volbami 2023.


Co takhle zkusit krabičkovou dietu?

Vstupem do politiky si Alena Schillerová začala stále víc všímat nejrůznějších veřejných poznámek typu „co takhle zkusit krabičkovou dietu“, „babo nic neumíš než si lakovat nehty“, „máš papalášský ksicht jak Kim Čong-un“, přičemž většina poznámek vztahujících se k ženskému tělu byla daleko brutálnějších.

Nezkušená politička se proto před volbami roku 2021 rozhodla přistoupit na tuto opresivní hru, ale učinila to způsobem, jímž popřela nejen samu sebe, ale i jinou důležitou politiku tělesnosti.

Jakou?

Když v roce 2017 tehdejší premiér a šéf ČSSD Bohuslav Sobotka odmítl jmenovat Alenu Schillerovou novou ministryní financí, a to v souvislosti se stíháním jejího zetě a pochybnými vazbami na brněnské podnikatele kolem strany ANO, hájila se slovy: „Jsem tělem i duší státní úředník.“

Tato metafora, že také žena může být tělem i duší státní úřednicí, odhaluje pluralitu lidských tělesností, v níž se genderová identita a tělesnost ukazuje být fluktuační, neboť není určena nějakým pevným organizujícím řádem, jak hlásá dobová teorie genderu, ale je závislá na nestabilní hře nejrůznějších diskursů tělesnosti, kdy oslabení jedné politiky tělesnosti umožňuje vyrůst druhé a naopak.

Zatímco intersekcionální paradigma pouze nasčítává různá znevýhodnění žen na základě rasy, etnicity, náboženství, sexuality nebo věku, v nestabilní hře diskursivních koalic se naopak vytváří politiky umožňující překračovat nejrůznější omezení a znevýhodnění, a to včetně genderových.

Pokud je ale žena „tělem i duší“ státní úřednicí, potom tato tělesnost – jejíž součástí je hluboký emocionální respekt k zákonům, předpisům a pravidlům – zabraňuje vyrůst falešné tělesnosti genderové krásy na účet daňových poplatníků. Že tato politika tělesnosti může být v jiné konstelaci diskursivních koalic problematická, se rozumí samosebou.

Když byla v roce 1918 založena první republika a většina dřívějších c. k. úředníků musela přísahat věrnost novému Československému státu, našli se – byť zcela výjimečně – muži, a to i v policejním sboru, kteří vysvětlovali, že nemohou přísahat, i když by rádi pokračovali ve službách nového národního státu, protože už jednou přísahali věrnost císaři pánu. Tito muži byli v jistém smyslu „tělem i duší“ státními císařskými úředníky Rakouska-Uherska.

Alena Schillerová by se ale nemusela učit od c. k. úředníků, stačilo se přiučit politice úřední tělesnosti od žen, které nikdy nepodlehly pokušení mocenské tělesnosti, a proto, než aby na příkaz své mužské úřední vrchnosti porušovaly zákony a předpisy, raději se nechaly vyhodit ze zaměstnání, jak dokládá například nedávná historie a kauza Ústavu pro studium totalitních režimů, která vyústila v rekonstrukci/demolici sídelní budovy.


Je třeba konstituovat jinou feministickou etiku

Problém s falešnou politikou tělesnosti Aleny Schillerové, profesionálně vizážistkované, vystylingované a nakonec digitálně ořezané ve Photoshopu za platbu ve výši několika milionů korun ze státní pokladny, která ji měla přiblížit mýtu ženské krásy, je tudíž spojen s jinou politikou tělesnosti, v níž se ale obdobně falešně prezentuje jako státní úřednice „tělem i duší“, jak to naznačuje nejen její „německá kauza“ z roku 2014, kdy se nesnažila spolupracovat s německou finanční správou v případě podezření z daňových úniků či machinací v souvislosti s Čapím hnízdem, stejně jako v roce 2021její nezákonné odmítnutí – jak později konstatoval soud – zveřejnit zprávu Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) o dotační kauze Čapí hnízdo.

Není to nějaký organizující genderový princip, který donutil Alenu Schillerovou být více atraktivní ženou, ale stalo se tak na základě nevyvážené moci tělesnosti diskursivních koalic, jejíž součástí bylo především oslabení jiné, úřednické politiky tělesnosti.

Z hlediska genderové politiky tělesnosti se tato politička jeví jako stereotypní žena posluhující Andreji Babišovi, tedy muži, který je znám tím, že si vybírá ženy podle genderového stereotypu, aby mu byly absolutně loajální, oddané a vrchnostensky poddané. Ve skutečnosti byla do politicky firemního týmu Andreje Babiše vybrána díky selhávající tělesnosti státní úřednice.

Zneužití veřejných peněz Alenou Schillerovou v souvislosti s osobní propagací tak narušuje vládnoucí jednoduchý genderový pohled a ukazuje, že tato politička se spíše úředně „pobabišila“ a vykročila otevřeně v duchu politiky tělesnosti k „čisté“ moci, jejíž součástí je ekonomicko-politické zneužívání moci po vzoru jejího stranického vůdce. A zde dochází k zajímavému střetu ANOidních zájmů. Toto malé ženské babišátko se machoidnímu Babišovi v současnosti nelíbí, protože je zrcadlovým obrazem JEHO mocenské politiky.

Případ Aleny Schillerové se jednou možná dostane do učebnice feminismu nejen jako případová kauza politického karikaturního genderového chování, ale také jako příklad, který zpochybňuje i genderovou ortodoxii a s ní rovněž předsudek, že ženy svým vstupem do politiky přinesou lepší kulturu. Tato kauza je však důležitá v tom, že je především případovou ukázkou, jak se v politice organizují různé politiky tělesnosti v rámci nahodilých diskursivních koalic.

Je třeba konstituovat jinou feministickou etiku, která bude zvyšovat společenskou prestiž žen nikoliv na základě teorie o ženské morálce, ale která bude vycházet z vyvažování diskursivních koalic prostřednictvím různých politik tělesnosti, a to nejen úředních a tělesně pohlavních, ale i duchovních, etických, uměleckých, vědeckých a dalších.