Jsme znovu v letadle a před sebou máme přepravní boxy polepené obrázkem koně Převalského, logy a nápisem We help them to survive. Tentokrát jsou však již prázdné. Vracíme se domů.
Na už tak rozpálené letištní ploše mě ovanul ještě žhavý vzduch od pravého motoru našeho letadla. Běžel jenom proto, aby poháněl klimatizaci na palubě a Matyáš, Kordula, Lima a Cassovia měli uvnitř chladno. Už víc než hodinu jsme vyřizovali proclení našeho vybavení a také se s našimi francouzskými a mongolskými kolegy dohadovali, jestli se mají převaláci v boxech vézt na náklaďácích hlavami dopředu nebo dozadu. Nikoho od nás totiž nenapadlo, že by mohli jet jinak, než hlavami dozadu (to aby při brzdění narazili do bedny zadkem), a od nich si zas nikdo nedokázal představit, že by to mohlo být naopak. A přestože v okamžiku, kdy byli koně vyloženi z letadla, už nám nepatřili, prosadili jsme svou – což se posléze ukázalo jako šťastné rozhodnutí.
Náš let CEF 629 začal dnes, v úterý 14. června, v 15.25. Teď je 19.40 a prý už za hodinu a čtvrt přistaneme v Kazani.
„Hlavně, aby se nám je podařilo hned ráno oddělit,“ obávala se paní Kardová, když jsme se v pondělí večer začali sjíždět v Dolním Dobřejově.
Docela často zaznívá otázka, na jakou částku doprava koní přijde a z čeho bude hrazena. Tak tedy:
Přeprava divokých koní přes čtvrt zeměkoule, letadlem a nákladními auty, je mimořádně riskantní podnik. Děláme všechno proto, aby dopadl dobře, ale zcela jisti si být nemůžeme. Ostatně, máme-li pružně čelit neočekávanému, jisti se cítit ani nesmíme…
K letu CEF 629 odstartuje letoun CASA C-295M ze své domovské základny ve Kbelích v úterý 14. června v 15 hodin. V nádržích bude mít natankováno 6 tun paliva a na jeho palubu nastoupí vedle čtyř členů posádky také mongolský navigátor a čtyři pracovníci Zoo Praha. Především se však na jeho palubě budou nacházet celkem čtyři přepravní boxy se třemi klisnami a jedním hřebcem koně Převalského. Cílem letu CEF 629 je město Khovd na západě Mongolska.
Když jsem se loni před Mikulášem chystal na návštěvu naší aklimatizační a chovné stanice v Dolním Dobřejově, zrovna napadl sníh. Všichni mi začali cestu rozmlouvat. Jako bych se chystal za polární kruh a nikoli kus za Prahu, třebas i na Českou Sibiř. Usmíval jsem se tomu do chvíle, než pan Sumerauer v mém služebním autě s náhonem na všechna čtyři kola poznamenal: „Prý se chystáte na Dobřejov. No, proč ne… Pan Karda tam má traktor, tak vás s ním vytáhne.“