Předminulou neděli, 14. června, v půl jedenácté dopoledne jsem v internetovém zpravodajství Českého rozhlasu zaznamenal titulek „Povodeň vyplavila v Tbilisi i zoo, zvěř běhá v ulicích města“. Ten se ve své druhé polovině později změnil na ještě naléhavější „Do ulic vyběhli šelmy, hroši i krokodýli“, ale již původní umírněná verze mi víc než dostatečně připomněla, co jsme prožívali před dvěma lety. A v Tbilisi bylo evidentně ještě hůř.
Stává se mi to častěji, než bych si přál. Někdo se začne přimlouvat za svého příbuzného či známého, který by chtěl pracovat v zoo. A samozřejmě u zvířat, jako chovatel. To je jistě hezké, ale na základě dosavadních zkušeností bych všechny tyto přímluvce rád předem upozornil na několik skutečností:
„Poslední bílý nosorožec na světě. Promiň.“ Nebo: „Poslední na světě: Má vlastní bodyguardy.“
V Zoo Praha chováme ke dnešku 654 druhů savců, ptáků, plazů, obojživelníků a ryb. Spousta zvířat však v zoo žije i ve volnosti – a jsem opravdu zvědav, jak dlouhý bude jejich konečný seznam. Nepochybuji, že velmi dlouhý. A co teprve, když do něj zahrneme hmyz a další bezobratlé!