Jen málo zvířat spatřuje v člověku naprosto automaticky svou kořist. Jedním z nich – jestli ne vůbec prvním v té nedlouhé řadě – je krokodýl kubánský. Svého času jsem tu o něm už psal: I když dorůstá „jen“ dvou a půl (samice) až tří a půl metru (samec), jde o jednoho z nejstrašnějších predátorů vůbec. Disponuje neuvěřitelnou silou i obratností, vyvine překvapivou rychlost a „smečka“ více jedinců dokáže efektivně spolupracovat. Na člověka se přitom dívá stejně jako na velké pozemní lenochody, kteří bývali jeho běžnou kořistí v minulosti. K tomu všemu je pověstný svou agresivitou. Zkrátka extrémně nebezpečné zvíře.
Dva tyto krokodýly máme nyní v Zoo Praha.
Je to téměř tři čtvrtě roku, co jsme s Rachel Hogan seděli v její kanceláři v záchranném centru pro primáty v kamerunském Mefou a plánovali výstavbu ubytovacího zařízení pro děti. Ty z vesnic v okolí biosférické rezervace Dja přiváží do Mefou náš Toulavý autobus. Absolvují vzdělávací program, seznámí se s gorilami a pak odjíždějí přenocovat do domu, který pro ně pronajímáme v metropoli Yaoundé. To není příliš praktické, a proto jsme se rozhodli postavit vlastní ubytovnu v místě.
Touto dobou obvykle poutají pozornost žraloci ohrožující na Jadranu české turisty. Letos je více než důstojně nahradily zmije.
„Ubrousek neváže se nikdy kolem krku, aniž zastrčí se za kabát anebo vestu, vůbec za šat. Dáma nesmí jej dáti za živůtek. Ubrousek zůstaniž na kolenou a není ho dovoleno užívati jinak, než na utírání úst...“ A tak dále, a tak dále. „Společenský katechismus“ Jiřího Stanislava Guth-Jarkovského se mi vybavil u sledování videa, které před časem natočila naše chovatelka Vendula Hejná pro YouTube kanál „Krátce ze zoo“. Zachycuje orangutana Pagyho konzumujícího pomeranč. Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního – kdyby si Pagy během jídla nevzal do ruky trochu dřevité vlny a způsobně si jí neotřel ústa. V tom gestu bylo tolik lidského, že se na něj nedá zapomenout.