Letos udělujeme Cenu Jana Opletala, a proto jsme se rozhodli položit několik otázek lidem, jejichž názory nás zajímají. Zde jsou odpovědi jednoho z prvních dotazovaných, Zdeňka Ručky, který je na Cenu Jana Opletala (dvojnásobně) navržen.

1. Jaký je váš pohled na akademickou samosprávu? Je způsob řízení univerzit, založený na
samosprávných mechanismech, podle vás správný? Funguje dnes podle vás akademická
samospráva dobře?

Nejsem rozhodně spokojený s tím, jak akademická samospráva funguje. Ale když se
podívám, jak obecně fungují instituce v Česku, mám pocit, že univerzitní samospráva si
nevede zase tak špatně.

Domnívám se, že kvalita fungování univerzitní samosprávy přímo souvisí s tím, jaká je na
dané fakultě či univerzitě úroveň demokracie. Prostředí samosprávy totiž vyžaduje, aby se na
ní lidé nějakou formou aktivně podíleli. Volíte-li děkana či rektora, musíte mít z koho vybírat.
Schvalujete-li rozpočet, musíte rozumět tomu, jak je nastaven. Připravuje-li se nový předpis,
je třeba o jeho podobě diskutovat, aby se předem vychytaly nedostatky. A pak je samozřejmě
třeba dohlížet na dodržování zákonů a univerzitních předpisů v každodenní praxi.

Za velký nedostatek systému považuji uzavřenost univerzit. Proč jsou kandidáti na děkana či
rektora vybíráni téměř výhradně ze členů obce? A proč je to podobně i při výběru šéfů ústavů
či kateder? Tímto systémem se na řadě míst drží lidé, kteří na svěřenou funkci nemají. A to
je chyba. Ale představa, že lepší akademické funkcionáře vyberou pomazané hlavy našich
politiků, je samozřejmě naprosto zcestná.

2. Jakou roli podle vás v akademické samosprávě hrají studenti a studentky? Přispívají svou
přítomností k jejímu fungování, mají nějakou specifickou roli?

Role studentů v akademické samosprávě je zcela neoddiskutovatelná. Kdyby se studenti
nepodíleli na samosprávě, nebyli by členy akademické obce, ale pouhými klienty vzdělávací
instituce. A to je zásadní rozdíl. Studenti se díky univerzitní samosprávě mohou dobře
seznámit s fungováním demokratických principů a zároveň celý systém nesmírně obohacují.
Ano, zpravidla nemají takové zkušenosti jako jejich kolegové z řad akademických
pracovníků. Ale zase jsou schopni dívat se na věci z druhé strany a především jsou nezávislí.
Studentští senátoři se zpravidla nebojí nazývat věci pravými jmény či upozorňovat na
nepravosti. I slušní akademičtí pracovníci často zavírají oči, než aby šli do konfliktu se
svými kolegy. Proto v rozkrývání zločinů na Právnické fakultě v Plzni či v aféře děkana
Ekonomicko-správní fakulty v Brně hráli zásadní roli právě studenti.

3. Co by podle vás mělo pro studenty a studentky znamenat jejich členství v akademické obci?

Především spoluzodpovědnost. Členství v samosprávné akademické obci je privilegiem, které
s sebou nese také určité povinnosti.

Když si zaplatím kurz v jazykové škole, nemusím se starat o to, jak to tam funguje. Zajímá
mě výhradně kvalita mého učitele. Pokud jsem však přijat na vysokou školu, čímž se
mi dostane výsady být členem její akademické obce, je to zcela jiná situace. Pak je mojí
povinností přispívat k tomu, aby škola dobře fungovala. Potom nemůžu mlčet, když vidím, že
vyučující falšuje vědecká data či nedodržuje zkušební řád. Nemůžu mlčet, když vidím, že si
spolužáci kupují zkoušky či tituly. A nemůžu se nezapojit, když mě kolegové požádají, abych
pomohl třeba s uspořádáním přednášky zahraničního profesora.

4. Kdybyste měl/a ocenit jeden počin, kterým se za poslední tři roky nějaký student nebo
studentka prokázal/a jako dobrý člen/dobrá členka akademické obce, co by to bylo?

Setkal jsem se s bezpočtem případů, kdy se konkrétní studenti zachovali jako dobří členové
akademické obce. A při brněnské demonstraci proti reformním návrhům z dílny ministra
Dobeše jsem viděl šest tisíc studentů, kteří neváhali jít bojovat za své univerzity navzdory
chladu a dešti.

Za opravdu mimořádnou však považuji statečnost těch studentských senátorů z Právnické
fakulty ZČU, kteří se v boji proti nepravostem neváhali postavit nejen vedení fakulty, ale
i svým vlastním spolužákům. To svědčí o jejich mimořádné odvaze, citu pro spravedlnost
i vědomí jejich odpovědnosti za svou fakultu. Před nimi smekám. A těch, kteří se místo
vytrvalého boje za dobře fungující fakultu, pouze na poslední chvíli sebrali a šli před brány
ministerstva horovat za své tituly, si vážit nemohu.

Být dobrým členem akademické obce neznamená myslet na sebe, ale na ty, co přijdou po nás.

Zdeněk Ručka

Autor je doktorand Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Působil v Akademickém
senátu fakulty i univerzity – v obou jako předseda studentské komory. Aktivně se podílí
na rozvoji studentské samosprávy i studentských organizací, působil ve ve studentských
organizacích na Masarykově univerzitě (ve spolku Studentští poradci a Spolku přírodovědců).
Podílel se také na organizaci akcí pořádaných v lednu a únoru 2012 na protest proti
plánované reformě vysokých škol. V současné době se angažuje v iniciativách Studentské
jaro a Vraťte nám stát.