Po přijetí zákona o přímé volbě prezidenta se nezměnila ani ústava, ani zákon o vysokých školách. Podle ústavy je prezident hlavou státu, ovšem státu demokratického, založeného na platných zákonech. Je zcela nepřijatelné, aby se nejvyšší státní představitel rozhodl, že některé věci, které mu zákony České republiky ukládají, nechce nebo nebude dělat jenom proto, že se tak prostě rozhodl.

Prezident republiky na včerejším tiskovém brífinku společně s ministrem školství oznámil, že podepíše jmenování Martina C. Putny profesorem. Znamená to snad, že Miloš Zeman ustoupil a vysoké školy zvítězily? Tvrdit, že prezident velkoryse uznal chybu, je hluboký omyl.

Miloš Zeman si totiž položil hned několik podmínek, které musejí být splněny. První z nich je to, že jmenovací dekret předá docentu Putnovi nikoliv on sám, ale ministr školství Petr Fiala – a to ještě ne přímo na slavnostním obřadu v pražském Karolinu, ale kdesi na chodbě, v ústraní. Druhou podmínkou, kterou prezident zmínil, je změna vysokoškolského zákona, která do budoucna uloží jmenování profesorů nikoliv prezidentu republiky, ale ministrovi školství. Výsledkem veřejného tlaku a jednání Miloše Zemana s ministrem školství je tak situace, která nejen v oblasti vysokého školství nemá obdobu.

Proč vlastně jmenuje profesory prezident republiky?

Proces jmenování profesorů začíná na fakultě, návrh na jmenování profesorem po splnění všech náležitostí pak schvaluje vědecká rada vysoké školy. Rektor jej pak předkládá prezidentu republiky prostřednictvím ministra školství. Vysokoškolský zákon hovoří v této věci jasně – prezident republiky člověka, která je popsanou procedurou navržen na profesora, jmenuje. Prezident tak má dnes v procesu jmenování profesorů formální a symbolický charakter. Kvalitu osobnosti navržené na profesora garantuje vysoká škola – a také za ni nese odpovědnost.

Účast prezidenta republiky na celé proceduře má jiný smysl, než být kontrolorem vysoké školy. Prezident republiky jmenováním univerzitních profesorů stvrzuje to, že se jedná o výjimečné osobnosti, které jsou povahou své práce pro společnost velmi důležité. Tato významnost se veřejně manifestuje právě tím, že jsou jmenovány samotnou hlavou státu – autoritou, která by měla být nad jiné respektovaná a která takovou významnost může garantovat.

V českém vysokoškolském prostředí již delší dobu probíhá debata o zrušení profesorských titulů a zavedení profesur jako pracovních pozic. Profesorský titul by pak byl vázán pouze na pracovní místo na konkrétní vysoké škole – a dotyčný „profesor“ by jej mohl používat pouze po tu dobu, kdy by takovou pracovní pozici zastával. Česká vysokoškolská reprezentace zrušení profesorských titulů a jejich nahrazení pracovním místem odmítla. Není proto ani součástí aktuálně připravované novely vysokoškolského zákona. O reformu profesur však v „kauze“ Putna ve skutečnosti vůbec nejde.

Kdo stanoví pravidla hry?

Miloš Zeman totiž do celého procesu jmenování profesorů vnesl novou logiku. Prohlásil, že pokud vysoké školy chtějí, aby jejich profesory jmenoval prezident, musejí se smířit s tím, že o návrzích bude chtít spolurozhodovat. Prezident doslova prohlásil: když si vysoké školy nepřejí, aby o návrzích fakticky rozhodoval, nemohou chtít, aby profesory jmenoval. Přímo volený prezident podle něj není žádný „stroj na podpisy“. To je nejen přímé odmítnutí symbolické role prezidenta republiky jako garanta autorit akademického světa, ale i výrazný průlom do povahy české demokracie.

Po přijetí zákona o přímé volbě prezidenta se totiž nezměnila ani ústava, ani zákon o vysokých školách. Podle ústavy je prezident hlavou státu, ovšem státu demokratického, založeného na platných zákonech. Je zcela nepřijatelné, aby se nejvyšší státní představitel rozhodl, že některé věci, které mu zákony České republiky ukládají, nechce nebo nebude dělat jenom proto, že se tak prostě rozhodl. Přímo volený prezident ale nenahrazuje parlament ani vládu – a zákony platí stejně pro všechny.

Jistě, pane ministře?

Do jmenování profesorů ovšem nevstupuje pouze prezident republiky, ale také ministr školství, jehož prostřednictvím je návrh na jmenování podáván prezidentovi. Ministr tak fakticky zodpovídá za to, že návrh na jmenování je prezidentovi řádně předložen. Ministr Fiala se na dnešní tiskové konferenci s prezidentem republiky snažil vzbudit dojem, že usiloval o co nejlepší vyřešení celé situace. Jaký je ale skutečný výsledek ministrovy nepochybně dobře míněné snahy?

Výsledkem jsou dvě neblahé dohody. První – na jmenování Martina C. Putny, jemuž předá jmenovací dekret ministr někde v ústraní. Druhá – na změně vysokoškolského zákona tak, aby profesory napříště nejmenoval prezident republiky, ale ministr školství. Způsob Putnova jmenování je ovšem nedůstojný nejen pro Putnu samotného, ale pro celou akademickou obec – prezident republiky sice nakonec zákon dodržel, ale takovým způsobem, aby bylo všem jasné, že pro něj jako hlavu státu Putna žádným profesorem není. Smysl ustanovení zákona, podle kterého má prezident jmenovat profesory, tak vlastně naplněn nebyl.

Návrh, aby profesory již nejmenoval prezident, ale ministr, se pak jeví jako nesystémový a výrazně účelový. Nezvýšil by autonomii vysokých škol, ale politické zásahy do jejich činnosti. Ministr není hlavou státu, ministr je reprezentant politické vlády. A nezapomínejme, že před rokem a něco vládl na ministerstvu školství jistý Josef Dobeš a jeho šéfporadce Ladislav Bátora. Jak by vypadal proces jmenování Martina C. Putny v takovém případě? Vyzvedl by si jmenovací dekret na podatelně, nebo rovnou v místech, kam pan Bátora poslal všechny intelektuály?

Kam až „ustoupí“ prezidentova svévole?

Zásadní však není věcná podstata návrhu na změnu zákona, ale způsob, jakým návrh vznikl. Prezident republiky se rozhodl, že některé věci dělat nechce a nebude – a člen vlády mu okamžitě a bez jakékoliv veřejné diskuse vyhoví. Český ústavní systém přitom stále stojí na tom, že jsme parlamentní republika, jejímž vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, nikoliv prezident. Miloš Zeman se očividně s vervou pustil do toho, aby tento systém změnil. Výrok o tom, že není strojem na podpisy, jasně ukazuje, že ústavní povinnosti hodlá změnit ve vlastní, svévolná rozhodnutí – anebo je přenést na ty, kteří s rolí strojů řízených mocným inženýrem nebudou mít problém.

Na konci roku bude před prezidentem stát další „strojová“ úloha – bude jmenovat rektory více než deseti veřejných vysokých škol. Ústupek ministra školství představuje nebezpečný precedens. Co když Miloš Zeman přijde na to, že se mu někteří nelíbí, nebo nevhodně vystupují na veřejnosti? Dodrží zákon – nebo si vynutí skutečnou moc rozhodovat o poměrech na vysokých školách?