Největším nepřítelem vysokých škol je dnes státní rozpočet. Vůbec ho nezajímá, že vysoké školy vytvářejí hodnoty a potenciál pro naši úspěšnou budoucnost. Má raději jednorázové investice a ani ho netrápí, když se nerealizují. Pokud nemáme marnit čas čirou magií, bude muset do školství dosypat někdo, kdo letos tolik neutrácel.

Pamatujete se ještě na ministra školství Josefa Dobeše? V roce 2012 spolu s premiérem Petrem Nečasem a tehdejšími vládními kolegy z TOP 09 odhodlaně prosazoval takzvanou reformu vysokých škol a zavedení školného. Od té doby znám dobře paláce v Karmelitské ulici, kde Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy sídlí. Strávili jsme tam na jednáních mnoho a mnoho marných hodin, když jsme se jako vysokoškolská reprezentace snažili politiky přesvědčit, že to nejsou rozumné nápady.

Prorůstání politických a ekonomických zájmů do vysokoškolského vzdělání zabránily až velké protesty studujících, akademických obcí, ale také odborů a nejrůznějších občanských iniciativ. Tečku za neoliberálními pokusy o destrukci veřejného sektoru udělaly až minulé parlamentní volby.

Kdeže ty loňské sněhy jsou, chtělo by se říct. Jenomže z vlastní zkušenosti musím bohužel potvrdit, že určitý typ ideologického souboje musí náš vzdělávací systém absolvovat denně. Zejména vysoké školství má totiž jednoho vytrvalého nepřítele: státní rozpočet.

Pro státní rozpočet jsou vysoké školy jenom další pustý výdaj do neznáma. Státní rozpočet nezajímá, že vysoké školy jsou prostředí, kde se koncentrují intelektuální a profesionální kapacity schopné vytvářet hodnoty v ekonomickém, společenském i kulturním smyslu. Státní rozpočet takové věci neumí změřit. Státní rozpočet má mnohem raději investice, protože ty by měly být jednorázové a ještě přinášet zpátky nějaké příjmy.

Také kvůli tomu je rozpočet vysokých škol pro rok 2017 v reálných číslech nižší než v roce 2011. Veřejné výdaje na vysoké školství představovaly v roce 2016 0,7 % HDP. Víc veřejných prostředků šlo ve stejném roce na obranu (1,01 % HDP) a zhruba celý jeden roční rozpočet všech veřejných vysokých škol dohromady jsme přispěli do Státního fondu dopravní infrastruktury na výstavbu silnic a dálnic. Ministrovi financí stačila mírná korekce předpovědi hospodářského růstu na příští rok a rázem našel ve státním rozpočtu částku, za kterou by se dal vysokoškolský rozpočet zdvojnásobit. To jen pro představu, že jde v porovnání s jinými rozpočtovými výdaji o docela malou položku.

Čím menší čísla, tím horší každoroční tahanice o každý halíř. Zatímco ministra dopravy se nikdo neptá, co udělal s desítkami miliard na výstavbu prioritních dálničních koridorů – žádná z velkých staveb, pokud vím, nebyla letos zahájena – když si o své řeknou akademici a doktorandi, je potřeba výdaje bedlivě posoudit. Je to jako ze scén, kdy u jednoho stolu sedí Harry Potter se svým bratrancem Dudleym Dursleym: ten větší a tlustší dostane ještě víc, zatímco ten menší a hubený bude tak akorát uklízet nádobí.

Možná bychom se na ministerstvu školství měli doopravdy začít učit kouzlit. Jinak se totiž na vysokých školách neprostagnujeme k tomu, o čem tak rádi hovoří politici všech barev – k „ekonomice talentů“, založené na chytrých lidech s rozhledem a na vyšší přidané hodnotě. Nějakým kouzlem budeme také muset vysvětlit doktorandům, že je v pořádku, když za svou práci dostávají šestinu průměrné mzdy vysokoškoláků v naší zemi. A vysokoškolským pedagogům, že si z nich ministr financí nedělá dobrý den, když říká, že jim musí stačit méně peněz za stejný objem práce.

Já bych ale přeci jenom raději viděl na stole nějaké realistické řešení. Nemohl by se pan ministr Ťok podívat po svém rezortu, jestli mu z letoška nezbyly tři miliardy neprostavěných peněz? Jemu už k ničemu nebudou, protože stavební sezóna končí. Zatímco nám akademický rok teprve začíná.