Již téměř patnáct let je euro součástí každodenní reality a svojí přítomností přesvědčuje o svých výhodách i rizicích. Je rovněž neslábnoucím pramenem názorových rozepří. Ostatně jen málokterá věc je k mání v černobílém balení.

Přes všechna uváděná pro a proti by nám však nemělo unikat několik základních skutečností:
- Z původní zakladatelské jedenáctky se eurozóna postupně rozrostla o dalších šest států, přičemž na začátku příštího roku přivítá Lotyšsko a rok na to pravděpodobně i Litvu.
- Žádná země eurozónu neopustila kvůli převažující nostalgii po domnělých výhodách původní národní měny.
- Euro se prosadilo na mezinárodních trzích, oproti výchozímu stavu je nyní vůči americkému dolaru o 25 % silnější.
- V reakci na krizové období se euro stalo katalyzátorem dalekosáhlých změn, které dokladují jeho nezastupitelnou úlohu při vytváření jednotného trhu EU.

Uvedená fakta by mohla ulehčovat rozhodování, zda učinit z eura i naši zákonnou měnu, k čemuž jsme se ostatně zavázali při vstupu do EU. Důvěryhodný stát by měl ctít své závazky. A to zejména tehdy, když pro české občany přínosy ze zavedení eura převyšují náklady. Rád bych zmínil ty hlavní důvody.

Evidentní a mnohokrát zdůrazňované jsou výhody pro vývozně zaměřené podniky. Odstranění kurzových rizik z drtivé většiny zahraničně-obchodních transakcí lze bez nadsázky považovat za jeden z nejdůležitějších vkladů do české proexportní politiky. Kurzové riziko není žádný abstraktní pojem. Mnohým firmám se připomíná v podobě mnohamilionových ztrát, které ujídají z prostředků na investice a na zvyšování mezd. Odrazuje zahraniční investory, což je náklad vyčíslitelný počtem nevytvořených pracovních míst. V extrémním případě kurzové riziko dokonce může hrozit zhroucením úspěšné ekonomiky, jak o tom vypovídá nedávná epizoda zběsilého posilování švýcarského franku, jenž musel být nakonec připoután k euru. Česká koruna měla také svá období neodůvodněných výkyvů, která vždy aktivizovala podnikatelský sektor k vyvíjení tlaku na vládu a centrální banku, aby přijaly nějaká opatření. Velmi otevřené české ekonomice však od tohoto problému neodpomůže nic jiného než zakotvení v eurozóně. Naše rozhodování o vztahu k euru je také bohatší o zkušenosti z krizového období.

Vyvozována bývají různá poučení, neměly by nám však unikat souvislosti s uvolněním pohybu kapitálu. V EU je to jedním z pilířů moderní tržní ekonomiky. Tato svoboda má však i svoji odvrácenou stranu, propadnou-li trhy panice či horečnatému spekulování. Rozvrat na některých trzích s vládními dluhopisy, bleskurychlé přelévání nákazy mezi zeměmi, infekce zachvacující bankovní sektor, toto vše jsme mohli, naštěstí jen jako vedlejší svědci, pozorovat v době zcela nedávné. Soustředěnému náporu spekulujících trhů může odolávat pouze odpovídající protisíla. Musíme si přiznat, že Česká republika nepatří do této váhové kategorie. Naše devizové rezervy jsou zanedbatelné ve srovnání s objemy, jež mohou dát do banku spekulující trhy, pokud jsou sjednoceny v názoru, že spekulace má šanci na úspěch. Naproti tomu s eurem si již nelze tak snadno pohrávat. Není snadné jít proti Evropské centrální bance, která navíc může svůj intervenční potenciál sdružit s ostatními světově významnými centrálními bankami. To vše upevňuje dlouhodobou stabilitu eura, jeho bezpečnost i kupní sílu. Česká koruna v tomto ohledu také nemá špatné renomé, byť by mohla zavzpomínat na rok 1997, kdy zakusila ostří spekulačního nájezdu. Přesto bychom neměli ignorovat nástrahy současného globalizovaného světa, proti nimž se můžeme efektivně zajistit tím, že nahradíme korunu eurem.

Krizové období v eurozóně také urychlilo mnohé systémové změny. Eurozóna je skutečně dnes jiná, než jak vypadala v době našeho vstupu do EU. Provedené inovace ale musí konvenovat každému, kdo chce, aby vlády hospodařily obezřetně a neohrožovaly svým chováním makroekonomickou stabilitu. Pro mnohé politiky, u nás i v Evropě, je obtížné zkousnout zásadu finanční gramotnosti, že v ekonomice není oběd zadarmo, ale jen hodováním na dluh a na účet budoucnosti. Nejedena země eurozóny, ale i mimo ni, se vzpamatovává z této trpké lekce. Přitom v hospodářsky provázané Evropě chyby jedněch poškozují ty ostatní. Eurozóna se vydala směrem zpřísňování pravidel, jež mají bránit opakování krizových situací. Jedině jako člen eurozóny ale budeme mít možnost plně se účastnit tvorby těchto pravidel, která nás stejně ovlivňují, i když se budeme přidržovat naší koruny.

Otázka zavedení eura je klasickým příkladem strategického uvažování, neboť mezi patřičným rozhodnutím a jeho naplněním se nachází poměrně dlouhé období technických a legislativních příprav. Je logické, že vstup do eurozóny musí být načasován tak, aby byl pro ČR výhodný. Vydáme-li se cestou socialistických experimentů a hodování na dluh, můžeme na euro a výhody z něj plynoucí zapomenout. Pokud setrváme v odpovědné rozpočtové politice, bude přijetí eura ve vhodném okamžiku významným příspěvkem stability a růstu české ekonomiky.