Rituály a obřady byly ve všech kulturách světa nedílnou součástí života každého jedince a touto cestou každé individuum bylo včleňováno do své společnosti dospělých. Rituál bylo zastavení se, vědomé vytvoření posvátného prostoru a jasného záměru, uctění mezníků a předělů na cestě každého člena určité komunity. Můžeme dokonce tvrdit, že obřady a rituály byly podmínkou zdravého chodu společnosti zdravých jedinců. Společným rysem rituálů byla podle H. Huberta jejich kolektivnost, sakralizace, projev určité víry. Naše moderní či chcete-li postmoderní společnost tyto aktivity odložila či spíš zapudila jako něco nevědeckého, zastaralého, zpátečnického či primitivního. Něco doslova zvrhlého spojovaného s magií, násilím, krví, něco, co patří jen do dávných dob pohanství.
Všichni už dávno víme, že nežijeme až tak moc pod kuratelou státu, jako pod nadvládou všemocných nadnárodních korporací, řetězců a firem, které si s námi dělají, co chtějí. Dřív za komunismu tu sice byl mnohem větší tlak arogantní vládní a stranické moci, ale převážná část obyvatel byla „v rukou“ zelinářů, uzenářů, taxikářů, číšníků a veksláků. Občas vzpomínám, když jsem tehdy jel s novinářem Rudolfem Křesťanem do Bratislavy na nějaké televizní vystoupení, jak město bylo zasypané sněhem včetně řad taxikářů, o které nikdo nejevil zájem. Tehdy se jim Ruda s dětskou radostí vysmíval a dělal na ně prsty kiš kiš kiš.