Jel jsem onehdy v Praze tramvají a krásná mladá blondýna se zvedla ze sedadla, aby mi nabídla místo. Hrdě jsem odmítl. Od žen a především od dívek to zásadně nepřijímám. Nemohl jsem si nevšimnout, že měla džíny na kolenou pěkně roztrhané, jak si vynucuje současná móda. Bylo už docela sychravo a tak jsem se jí zeptal, zda jí není zima. Prý ano.
…a o mně se vždy dobře postarala. Před 30 i před 50 lety. Ne že by mi dávala nějaké sociální podpory, jak dnes současní emigranti vyžadují jako jakési své, Evropskou unií zavedené, právo, ale dala mi „jen“ možnost pracovat. Tehdy v září 1968 jsem na Home office získal povolení k pobytu i k práci, což dodnes pečlivě chovám jako relikvii v mých dokladech. Tenkrát jsem nejdříve dělal uklizeče použitého nádobí po návštěvnících restaurace v Cumberland hotelu u Marble Arche, abych pak makal noční dvanáctky se sbíječkou v ruce na stavbě nové podzemní stanice Pimlico v rámci budoucí Victoria line. To mi umožnilo vybavit se na cestu a odjet lodí do Rio de Janeira a zahájit tak moji padesátiletou latinskoamerickou, potažmo indiánskou anabázi.
V roce 1987 jsem zase pracoval, tentokrát již, musím se přiznat, na vypůjčený doklad National Insurance, jako domovník, uklízeč a zahradník v Stoke Newingtonu a v noci na stavbě domku, abych získal prostředky pro moji další roční cestu, tentokrát jen po Brazílii. Do Anglie jsem nikdy nepřišel s nataženou dlaní jako dnešní emigranti tlačící se za lepším do Evropy, ale makal jsem, platil daně, stravu a ubytování.