Stalo se to velké téma, i když 2. světová válka, díky Bohu, už dávno skončila. My jsme však submisivní vůči vůdcům a vládcům a tak se jim snažíme zalíbit i po smrti. Je v tom však zas ta bídná politika, která ráda hodnotí dějiny zpětně. A po bitvě je každý generál, že? Jak u nás, tak i ve světě. Nejsme v tom sami, to ne. Nicméně to vypovídá o naší slabosti, hrabat se v dějinách a vysvětlovat, jak by to šlo všechno jinak, kdybych to řídil já. Vypovídá to o tom, jak se sochy zvedají, budují a zase padají, jak se mění politika a názory. O tom, jak se kdo kde kloní k jednomu či druhému dubisku. K východnímu, k západnímu, k jižnímu či k severnímu? Nedej Bože k nějakému jinému.
Nejdřív bych rád zdůraznil, že se ženskou obřízkou nesouhlasím, ale, jak jsem řekl v rozhovoru s Barborou Tachecí na ČRo Plus, je to nedílná součást kultury jistých kmenů a národů. A my nemáme přece žádné právo jim určovat, co je správné a co je špatné, co je barbarské a co není, co je bolestivé a co není.
Politici přicházejí a odcházejí. Mají sloužit nám všem a ne si dělat jméno a pozice. Jen skuteční vládci-osvícenci zůstávají v srdci národa navždy. Novináři a žurnalisté většinou do politiků šijí hlava nehlava, jako by nebylo jiného tvora na celičké české zemi, komu věnovat pozornost, jako by skutečné jádro našeho národa neexistovalo. Každý, ať zleva, zprava, seshora či zezdola považuje za svou povinnost namočit své pero a vyjádřit se v tom lítém boji s politickými nešvary, podvody, zádrhely, podrazy, schválnostmi, lžemi, výmluvami, diplomatickými úsměvy, a to pořád dokola. Možná jen proto, aby se tak ukázali, jací jsou to bojovníci za práva lidu! Tak se to prý sluší, lidé to vyžadují, a proto se všechna masmédia, blogy, TV a rozhlas plní každodenními výplody politiků, každým jejich slovem, činem nečinem.