Chlap se chlapem stává nejen svou silou, ale i myšlenkami a idejemi. Chlap je chlapem nejen v době svého životního vrcholu, ale i v době svých svízelných období a nepřízní, což je vlastně ještě silnější. Neskuhrá a nežehrá nad Jobovými ranami, jež na něj padají, a i když doslova utíká hrobníkovi z lopaty, přemýšlí nad osudem lidí a Země, co by ještě vytvořil a světu sám přinesl. A to je nádherný příběh těchto let Františka Kratochvíla, nestora a ikony českého divadelnictví, spoluzakladatele Černého divadla Jiřího Srnce.

Místo toho, aby se šťoural ve svých chorobách, které prostě v určitých letech přicházejí a jen těžko odcházejí a proklínal svůj osud, on není jimi psychicky ani fyzicky zašlapán do země, ale tvoří. Spolu s Michalem Urbanem a jejich týmem připravil pro Černé divadlo představení Malý princ, jehož slavnostní premiéra proběhla 18. října 2018, jako reflexe současného stavu světa a jejích obyvatel.

Není to tedy jen pouhá divadelní taškařice, i když i tam, na forbíně, dvojice mladých tančí, víří a veselí se v různých rytmech. Představují touhu člověka se smát a žít, zatímco za černým sametem, za nakreslenou a vznášející se Zeměkouli, pomalu vystrkují své ďábelské růžky hrůzy dnešního světa. Malý princ přichází zdaleka, z kosmu a obdivuje právě tu naši Zemi, která je nádherná a měli bychom si ji vážit a hýčkat. Je to přece naše MATKA! Princ však, bohužel, vnímá i ty hrůzy prezentované třeba projíždějícími tanky, přelétajícími letadly za děsivého hřmotu motorů a výstřelů. Ale pak, jakoby zázrakem, Malý princ „utrhne“ hlaveň tanku a jako na flétnu si na ní zanotuje. Je to jakási ozvěna 17. listopadu 1989, kdy naši mladí princi, studenti, vkládávali květy do hlavní policejních samopalů. Touto touhou lidí vše napravit, hřmot a střelba utichá a je slyšet cvrlikání malého ptáčka. Je to doslova uzdravují zvuk, balzám na uši a duši. Zvuk Matky přírody, jejíž jsme dcery a synové.

A pak jakoby zázrakem, jen z lidské snahy a lásky, vyraší ze Zeměkoule rostliny a stromy. Nádhera! Ale je tu zase ten člověk s pokušením, člověk chamtivec, který vše pokácí, aby měl zisk a přírodu našeho světa tak ničí. Ničí ji nadvýrobou všeho, prezentovanou záplavou automobilů vyjíždějících z nakreslené Zeměkoule, která nás svým množstvím moří, vzduch zamořuje a nás pomalu umořuje. Ale pak se opět vynoří radostné a úsměvné taneční piruety, poskoky naděje, že to snad zvládneme, příroda možná pookřeje a Země i my lidé budeme zachráněni. Dvojice na forbíně zaplaší svým tancem a úsměvy nesmyslnost a nelidskost supertechnologií a zase svítí sluníčko na nebi a je krásný den.

Vše v strhujícím tempu pulsuje od dobra ke zlu, od tvoření k ničení. Nicméně právě v té uvolněné veselosti všichni radostně pijí své drinky z plastových sklenic, aniž tuší nebezpečí, které touto nerozvážností zasévají. Zlo zase vystrkuje své nenápadné růžky. Ukazuje se tak nedokonalost či krátkozrakost lidských vynálezů, kdy plastové odpady zasypávají celou Zemi. Jsme plastová civilizace, která Zemi i sebe utápí ve svých plastových chapadlech jako děsivá chobotnice, s kterou si nejsme schopni poradit.

A zlo rozehrává lidem své další poťouchlé pastičky, má jich celý arzenál. Přicházejí další morové rány tentokrát prezentované neodbytnými vyzváněními, kdy ze Zeměkoule dokonce vyrůstají velké uši a příroda je opět utlačována a zatracována. Všichni adorují nekonečné zvonění a drčení mobilů, telefonů či pípání nejrůznějších technologií, kterým dáváme přednost před přírodní krásou a přirozenou dokonalostí. Jsou to dnešní smutné symboly ztráty lidského rozumu.

František Kratochvíl s Michalem Urbanem nádherně rozehráli boj o náš blahobyt na základě chamtivého ničení Země a predátorského drancování jejích zdrojů, kdy vyčerpaná Zeměkoule málem pukne smutkem. Avšak následně je otevřena i vize její záchrany, kdy Malý princ putující celým kosmem bude nakonec s naší Zemí nadmíru spokojen. Je to výzva, velká výzva všech tvůrců představení za záchranu lidského rodu, za jeho přežití, za přežití i strádající Země, která se však obrodí jen změnou myšlení lidí.

Oba tvůrci nastavili zrcadlo naší neschopnosti rozpoznat nebezpečí i v našich vynálezech zpočátku vyhlížejících jako dobro samo. Přesně to rozeznal a vytušil již dávno další nestor a ikona, tentokrát vědy, Albert Einstein, když řekl: „Obávám se dne, kdy vývoj technologií předčí vzájemné lidské vztahy. To potom svět bude mít GENERACI IDIOTU.“ Představení Malý princ na Zemi toto jakési moto jasně ztvárnilo.

Františku, chlapsky táhneš svou káru dál bez ohledu na svůj křehký stav a biješ s Michalem Urbanem na poplach. A i když by ses možná měl víc starat o své zdraví a svůj život, nesobecky se staráš o zdraví Země a lidstva. Mluvili jste mi oba z duše. Díky za všechny. Malý princ na Zemi nebyl jen kulturní a divadelní zážitek s tanečními výkony, vynikajícím výběrem hudby, „zázraky“ černého divadla a v neposlední řadě i inovacemi se spoluúčastí diváků. Byla to výzva všech spolutvůrců, jak samotné scény, tak pochopitelně i choreografie a kostýmů, k nám všem změnit svůj zpohodlnělý naturel žijící bez pokory z technologického a virtuálního podhoubí a vrátit se k přírodě. Jedině tehdy, když příroda získá opět svou původní roli, přednost před ekonomikou a materiálním bohatstvím, jedině tehdy bude lidský rod zachován a na Zemi přežije.
Malý prince křičí: „Nebuďme idioti!“