Právě jsem se vrátil od „mých“ amazonských indiánů, kam jsem letos odjel s mými dětmi a vnoučaty. Mým cílem už dávno není etnografický výzkum, ale „pouze“ udržování našeho přátelství a jeho posunutí do dalších budoucích generací. Tak, aby nastala kontinuita.

To je základní indiánský princip existence, což se velmi zalíbilo náčelníkovi Aritanovi v roce 2015, když jsem mu to navrhl. Chtěl jsem, aby moji potomci poznali pravý čistý život v přírodě, bez spěchů a stresů, bez vztekání a křiků, bez závistí a lží, bez pokrytectví a podrazů, v radosti a ve štěstí, v otevřenosti a v klidu, v prostotě a jednoduchosti, aby poznali mé dávné přátelé z roku 1989 i potomky mých adoptivních rodičů, šamana Guňitzeho a matky Ayriky. Aby pochopili „mé“ indiány.

Po náročných přesunech celonoční jízdou busem z Brasília, půldenním kodrcáním na korbě jeepu sluncem rozpálenou a prašnou savanou a pralesem a nakonec lodí, jsem byl opět přijat i s dětmi a vnuky náčelníkem Tapim, synem Aritany, a ubytován v jeho obrovské chýši, v maloce. Natáhli jsme si zde hamaky a moskytiéry a pak se dozvěděli, že tu před časem spal Leonardo DiCaprio či Gisele Bündchen, bojovníci za práva indiánů.

Velmi rychle jsem zjistil velké a smutné změny za poslední léta „díky“ globalizaci, všude pronikajícího trhu s penězi, vypalování pralesa a rozšiřujících latifundií sojy a kukuřice, které se k nim nebezpečně přibližují. Zvěř reaguje rychle a utíká dál do pralese, takže papouška ani tukana jsme v terénu neviděli, jen osamoceného jabirú. A tak indiáni ani nemají materiál na péřové čelenky a ozdoby a jsou nuceni si je pouze dědit mezi sebou. V celé osadě jsme neviděli ani luky a šípy, ani vrhače šípů na válečné tance yavarí, ani dřevěné pirogy, ani dřevěné stoličky. Poslední dva šípy a luk má pouze Tapi k ceremoniálním potřebám, jako tehdy, když přijímal delegaci indiánů Kalapalo s pozváním na pohřební slavnosti kuarup. Celá materiální kultura je prakticky vniveč. Košíky, keramiku, ozdoby ze skleněných korálků z Preciosy, atp. vyrábějí už jen pro turisty, za kterými jezdí do Brasília. Sami užívají skleněné hrnky, plastové talíře, elektrické pily, harpuny, dívají se na TV, mají nejnovější mobily, za malokou stojí motocykly i auta. Nevyrábí už ani svou sůl-potaš a nakupují ji v samošce s kávou, piškoty a jinými mňamkami. Je to totální rozpad a je to velmi smutné. Bohužel se tato hrůza nedá zastavit. Je to globální kulturní nemoc-rakovina, kterou i my nechtěně podporujeme našimi potřebami pro bohatý a luxusní život. Snažme se tento rozpad alespoň zpomalit naší skromností

Jen starý Makuko má ještě malou vratkou původní pirogu, s kterou si vyjel s Jakubem a Aničkou na ryby do zátočin řeky Totoarí. Jakub si předtím vyrobil vrhací šípy podle jejich vzoru, ale náhle začalo pršet. Jdu za Makukem a vidím, jak pohazuje hlavou a mává rukama. Hned mi došlo, že automaticky začal zahánět déšť, aby mohli rybařit. Vysvětluji to Jakubovi, který však takovým báchorkám a nesmyslům nevěří, neboť je vychováván technologiemi a počítači. „Stále prší,“podotkl, ale časem ztichl. Vyjasnilo se, přestalo pršet a mohli několik hodin rybařit. Makuko neřekl ani slovo, nepřesvědčují. Indiáni to nemají ve zvyku, něco jako ve smyslu: „Koukej se nevěřící Tomáši, prší nebo ne?“. Anička s Jakubem společně vrhacími šípy ulovili rejnoka. A byl oběd. Ano, to, co trvá, je jejich gastronomie: pouze ryby a maniokové placky. Super chutné, denně čerstvé nejrůznější ryby, kterých jsme se nemohli nabažit. A maniok z maniokových políček vzdálených pár km získávaných na pralesu ohněm a obdělávaných ručně jako před tisíci lety.

Podíleli jsme se na náročné stavbě maloky v nově založené osadě, která je nedaleko od té naší, původní. Prošli jsme všechny maloky, abychom se se všemi sešli, poznali a popovídali s těmi, které jsem znal i s těmi novými, mladými, abychom pozorovali, jak žijí a připravují své pokrmy nebo své výrobky pro turisty. Zvlášť s těmi nejstaršími byla setkání přímo dojemná, kdy volali Atapana meu gran amigo. A Timayu se vždy rozplakala a objímala mně, když jsem vzpomenul jejího syna Aritany, který loni zemřel. Ostatně ona, stará indiánka, nedávno utkala původní nádhernou hamaku z provázků burití ukroucených na stehně. Holt stará generace!



A nakonec po horkých dnech a prachu z cestování jsme se těšili na vody Totoarí, kde jsme si hráli s hromadou rozesmátých dětí. Tehdy cítím, že indiánské děti jsou ty nejšťastnější na světě. Valí na nás svá velká kukadla, třepají hlavou plnou černých žíněných vlasů, potápějí se a plavou jako ryby. Honíme je s pokřikem žakaré, žakaré, krokodýl, krokodýl, a můžou se uchechtat. To je štěstí! A podobně, když v Domě mužů ukazuji na čtyřech, jakého mi jaguára posledně před šesti lety vyřezal Itzaí s hlavou na stranu, tak všichni muži řvou smíchy. A když jednou blbě zvednu ulovenou želvu nevěda, kde má zastrčenou hlavu a ona s ní náhle vyrazí a kousne mne do břicha, tak všichni řvou doslova hurónským řevem. Mimochodem tím si je, jak jsem pro ně nemotorný, získávám. To je ostatně mé know how, jak se s indiány spřátelit.

Naštěstí duchovní kultura drží vždy více a déle. Všichni jsme prošli tradičním krvavým rituálem rozřezáváním kůže na ramenou, nohou a zádech, kdy i 12letá Anička to zvládla super. Já jsem si s Tapim smíchal krev z rozřezaných ramen a stali jsme se tak navždy bratři. Současně jsem si s ním potvrdil dohodu s jeho otcem Aritanou, že mi připraví pohřební obřad kuarup až zemřu. Bylo to všemi přijato s nadšeným souhlasem. Současně můj nejstarší vnuk Jakub převzal mé jméno, jak je u indiánů tradicí, takže už nejsem Atapana, ale dostal jsem nové jméno Whukanéshi. Stalo se to jakoby náhodou jednou v noci v lese při plápolavém ohni. Řekli mi, že jsem Velký muž.

Po staletí i udržují řady obřadů, nádherných oslav, jako je třeba pohřební rituál kuarup. Ten bezesporu patří k největším a nejnádhernějším slavnostem indiánské Ameriky. K němu jsme byli všichni pozváni a pomalováni jako oni a společně převezeni loďmi k indiánům Kalapalo, kde se letos obřad konal: zápasy, tance, archetypální noční „divadlo“ krádeže ohně „nepřátelskými“ etniky, plačky, tance šamanů a vše za účasti sedmi kmenů z Alto Xingú. Nejstrašidelnější měli malování ti z kmene Awetí, kteří nocovali vedle nás. Vypadali jak ďáblové, kterých by se jeden v noci bál. Taky jsem ji hned řekl, že jsou pěkně divocí indiáni, indios bravos. Smáli se a měli radost, že se poznáváme. Indiáni Kalapalo mne náhle během obřadu prohlásili náčelníkem (sice bez kmene, tedy jaksi bez portfeje) a posadili mi na hlavu neskutečnou vzácnost: klobouk z jaguáří kožešiny!! Tu nemá ani Tapi, ani jiný náčelník z okolí. Tu měl podobnou jen velký šaman a můj přítel Takuma z kmene Kamayurá. Za pár dní jsme se zase stěhovali zpět domů k Yawalapiti a po čase se opět stěhovali na další pohřeb pár stovek km dál ke Kuikurům, kde jsme sledovali jejich tance hudebníků na třímetrové flétny k čištění prostoru od zlých duchů. Vždy jsme spali s indiány pod širákem v hamakách kolem nočních ohňů, kolem kterých jsme k ránu stáli a třásli se zimou.

Večery jsme u ohně opékali ryby a poslouchali vyprávění o jaguárech, ale i o politice brazilské vlády, která je záměrně likviduje. President Bolsonaro slíbil svým voličům omezit indiánská území a změnit je na širé lány plodin, které přinášejí devizy, zvyšují HDP a jejich životní úroveň. S tím chce vyhrát i letošní volby a neboť indiánů je pouze necelých 1% obyvatel a sídlí na 11-15% území Brazílie, je jejich budoucnost asi temná. Svým přátelům generálům nabídl ministerská místa a ponechal jim i generálské platy. A obyčejným lidem, voličům, nadbíhá snížením cen benzínu. Ani jeho protivník Luiz Inácio Lula da Silva není svatý. Zdemokratizoval korupci, za kterou byl odsouzen na 12 let v aféře Lava-Jato (viz), ale po roce a půl byl z vězení propuštěn údajně proto, že soudce byl zaujatý. Síla miliónů dolarů je prostě mocná a nezná hranic!

Nicméně Tapi pokračuje v historickém a staletém boji indiánů a bělochů o půdu, boji otce Aritany o jejich území, o přežití indiánů Amazonie, proti Bolsonarovi i Lulovi. Loni byl na jednání v Evropě, kde hledá podporu a letos přijede na setkání s Macronem, do Německa a do Vatikánu. Rád bych jej pozval do Česka, a tím i podpořil jeho boj, jenže to potřebuje účast nějaké naší osvícené, mocné, vlivné, bohaté a odvážné osobnosti. Jde totiž o boj Davida proti Goliáši. Tapimu jsem však slíbil, že se budu alespoň snažit. A to splním.