Brazilská princezna s českou krví mi nedávno do mého deníku napsala: Itaipava, 15 srpna 2022. Potěšená a vděčná za příjemnou návštěvu mého přítele Mnislava, kterého znám již 53 let, a celé jeho rodiny. Okouzlující i poučné momenty. Doufám, že se to ještě párkrát zopakuje. S náklonností Cristina de Bourbon de Orléans e Bragança.

Když jsem se před půl rokem s Cristinou domlouval po sedmileté přestávce přes internet, že ji přijedu navštívit i s rodinou, netušil jsem, že to vyjde. Brazilci leccos slíbí a leccos zapomenou, princezny někam náhle odjedou atp. Moje vnučka Anička se mně ptala: „Ona je opravdová princezna?“ „Ano, je opravdová,“ říkám, „ale ne jako z pohádek s blond dlouhými vlasy, ona je totiž už taky pěkně stará, jako já.“ Navíc mně Cristina překvapila, že nás rovnou pozvala i u ní k přespání! Že by mně opravdu měla ráda? A po tolika letech?

Vítá nás před domem sice s růžovou fasádou, jak se sluší na všechny imperiální nemovitosti v Brazílii a s císařským erbem, ale palác to není. Představuji jí mé děti a vnoučata a když je na řadě vnučka Anička vykřikne radostí: „Anita! Já mám taky vnučku Aničku, žije s mojí dcerou v Madridu, a jste si velmi podobné.“ Objímá Anička, která je sice na vrcholu blaha, i když princeznu si nepředstavovala jako postarší paní ve vytahaném zeleném svetru, která ji teď doslova táhne k fotce na komodě. Je to tak, jsou si velmi podobné a proč ne, vždyť jejím dědem byl Polák a slovanské kořeny s kulatou hlavou se prosadily. „A ty, Santiago, vypadáš se svým střihem vlasů jak indián,“ obrátila se potěšeně i k Jakubovi, kterého u Yawalapitiů na Alto Xingú v Mato Grossu opravdu sestřihli podle jejich fazóny.

Posadili jsme se, i s jejím novým manželem dom Antoniem, u hořícího krbu a vzpomínáme. „Odkud se vlastně známe?“ zeptala se mně Cristina, která si počátky našeho přátelství nemůže vybavit. Ostatně není se co divit, taky se tak často nevídáme. Nyní teprve po čtvrté za 53 let.

„Když jsem skončil práci číšníka v Miramar Palace Hotel na pláži Copacabana v Riu koncem ledna 1969, jezdil jsem po Brazílii stopem. A jednou, někde mezi Terezopolisem a Petropolisem, v horách atlantického lesa, někde poblíž kolmého vrcholu famózního Dedo del Dios, jsem stál na silnici a stopoval. A ty ji mi zastavila, v červeném brouku VW i se svými kamarádkami. Byly jste pěkně rozjařené a rozverné, a tak jste si asi chtěli užít a pobavit se se stopařem. Vozily jste mne všude kolem, asi jste neměly žádný cíl, jen jízdu z radosti a pořád jste se bláznivě smály. A když jsem se tě ptal, co jsi zač a co děláš, tak tvé kamarádky vyhrkly, že jsi princezna. Já se tomu hloupě smál, jako pěkné legraci a takové blbosti jsem nevěřil. Nikdy jsem princezny žádné neviděl, a že by mně vozily autem, tak proč právě v Brazílii, že? Ale za chvíli mi došlo, že je to fakt. Když jsem se povozil a vystupoval, chtěla jsi Cristino, abych zůstal. Tehdy jsem tě odmítl s tím, že jsem na cestě. Na cestě celou Amerikou. A navíc na samém začátku cesty nemohu hned skončit.“

„Ach ano, zavzdychala Cristina, „asi to tak to nějak bylo...“

„Tvůj tatík Pedro Gaston Orleans y Bragança by mně tě stejně neschválil,“ žertuji, „nemám modrou krev. A tak jsem řekl adiós a zas někdy jindy.“

„A pak jsi přijel za mnou do mého domu v Petropolisu, že?

„Ano, přesně za dvacet let!“

Mezitím si moje děti a vnuci prohlížejí její obývák s množstvím památek na císařský rod i na císaře Pedra II. přivezené z její bývalé rezidence v Petropolisu v ulici Ypiranga 169, která byla podstatně větší a honosnější.

„To jsi bydlela v Rua Ypiranha 169, že?“

„Přesně tak, jak si to pamatuješ?“

„To víš, že si to pamatuji, protože tehdy, i když jsi byla už provdaná za polského prince, jsi mně uvedla do své ložnice. Tam jsi mi ukázala fotku tvé babičky. A tam mi došlo, že jsme vlastně krajané! A byl jsem pak u nás první, kdo o české krvi ve vašem císařském rodě u nás psal.“

„Ano, na babičku moc vzpomínám. Byla Češka a můj děda a následník trůnu se do ní velmi zamiloval, že se pod tlakem mé prababičky Isabely (celým jménem: Isabela Cristina Leopoldina Augusta Micaela Gabriela Rafaela Gonzaga de Bourbon-Duas Sicílias e Bragança, tehdejší hlava rodiny a vlastně císařovna bez císařství) vzdal i trůnu. Ostatně císařství bylo jaksi už mimo. Pocházela ze zámku Chotěborze, kde se seznámili, a určitě jste všichni viděli její náhrobek v katedrále Petropolisu, kde je pochována.“

Cristina samozřejmě nezmiňuje takové detaily, že její babička byla původně zcela obyčejná baronka absolutně nevhodná do císařského rodu, a proto ji Isabela zařídila u habsburského dvora povýšení jejího otce na hrabě. Jako hraběnka Alžběta tak měla volnou cestu k sňatku s de iure Pedrem III.

„Samozřejmě Cristino, bez jeho návštěvy bychom nemohli Petropolis opustit. Stojí tam: Aqui repousam os restos mortais de sua Alteza Imperial e Real a princesa dona Elisabeth Adelaide Leopoldina de Orleans e Braganca da familia dos condes Dobrzensky de Dobrzenicz nascida no castelo de Chotebor (império de Áustria) em 7 de dezembro de 1875 e falecida na quinta do Anjinho (Portugal) em 11 de junho de 1951. Rezai por ela.

Zde spočívají ostatky Její císařské a Královské Výsosti princezny Alžběty Adelaide Leopoldiny de Orleans e Braganca z rodu hrabat Dobrzensky de Dobrzenicz, narozená na hradě Chotěboř (Rakouská říše) dne 7. prosince 1875 a zemřelá v Quinta do Anjinho (Portugalsko) 11. června 1951. Modlete se za ni.

„Dům jsem tam prodala, bylo tam na mně příliš rušno z davů turistů, a i jeho provoz byl drahý, a tak jsme si s Antoniem, mým manželem, vyhlédli tento menší dům. Jsme tu na okraji lesa, v přírodě a tichu, ptáčkové nám zpívají a náš pes Samson je tu taky spokojen.“ Ten je z naší návštěvy radostí úplně hotov a všichni si s ním hrají.

„Ale pojďte, uvedu vás do ložnic, které jsou však oproti Ypiranze skromné. Děti budou spát hned vedle jídelny a Petra bude se manželem spát v manželské posteli.“ Ta je s nebesy, jeden z několika málo historických kusů nábytku převezených z Petropolisu, obklopená řadou starých rytin brazilských vedut. Já se synem Markem dostáváme každý samostatnou ložničkou v přízemí s východem do zahrady a k bazénu. Jen nás upozornila, že jedna koupelna příliš nefunguje.

„Noci jsou zde studené, tady máte ještě navíc deky. Jsou ale nepovlečené,“ jako by se omlouvala.

„Kristýnko, to nám vůbec nevadí, jsme zvyklí.“

Opravdu, dům je zařízen skromně, i když s řadou rodinných památek. Prohlížíme si velký obraz s nějakou dekou.

„To je pokrývka na sedlo Pedra II. se zlatým vyšíváním,“ vysvětluje princezna. „A tady jsou různé stříbrné předměty připomínajícími mi mé předky. Z těchto dýmek kouřil můj otec a z těchto můj děda.“ Faktem je, že i Cristina pořádně hulí společně i s Dom Antoniem. Asi císařský rodový zvyk. U krbu je z roku 1969 mně známá fotografie její babičky s vlastním podpisem ve stříbrném rámečku a hned vedle další její fotka z dvacátých let. Ale to již se svou rodinou.

„Kdo to tam s babičkou je?“

„Nahoře stojí můj děda Dom Pedro Alcantara, vpravo pod ním můj tatínek Dom Pedro Gaston, princ Grão-Pará, pod ním Doňa Franciska vévodkyně Bragança, zcela vlevo nahoře Dom João, otec mého bratrance Joãzinha, kterého jsi tehdy potkal na pohřebním rituálu indiánů na Alto Xingú. Fotografování už jej tak neživí, žije poblíž Paraty a dělá do nemovitostí. Pod ním je hraběnka Isabel, vedle má babička Alžběta, pod ní doňa Tereza.

Cristina má velký humor, všemu se směje a děla spousty legračních gest a grimas rukama, jako by zapomněla na své vychování. Ptal jsem se na její dceru Paulu žijící v São Paulu a živící se návrhy šperků, kolik pak je jí už let. Jak nevhodná otázka, viděl jsem na výrazu mé dcery a princezna to taktně přešla bez odpovědi. Ani prý neví, řekla a šla přiložit do krbu. Těžké poleno ji však před Antoniem vypadlo z ruky a jen dodala: “Chacha, škoda, chtěla jsem ho konečně zabít!“. Taky říká, že často neslyší jako já, což všechny mé děti rozesmálo a že ji taky vypadají zubní klapačky. „To mému tátovi taky,“ neodpustila si Petra a princezna ji to hned vrátila: “Však počkej i tobě přijdou roky!“

„A čí pak jsou tyto pěkně stočené vlásky,“ ukazuji Cristině kazetu s vyšíváním pod sklem stolu. „To jsou dětské vlásky Pedra II.,“ odpovídá. „A tady je jeho šavle, vycházkové hole, dýmky. A támhle je sada imperiálních knoflíků. A to je náš erb. Vpravo je rostlina tabáku a vlevo kávy, symboly dvou bohatství Brazílie, bílé hvězdy ukazují na počet tehdejších států, uprostřed je armilární sféra, znak moci a nad ním císařská koruna s křížem.“

Mezi stříbrnými a dřevěnými drobnostmi z dob Pedra II. mně přilákal velký náhrdelník ze zubů, který sem jako by nepatřil. „Kdepak, patří sem. Ano, i můj děda navštívil indiány v Amazonii, nejen ty, a tehdy dostal od nějakého náčelníka náhrdelník z opičích zubů.“

„Pod domem za bazénem je ještě menší domek pro zahradníka, který k nám chodí jednou týdně. Pak už je jen prales.“ Pro večeři Antonio zavolal mobilem pro několik pizz. Servíruje nám je sama princezna. Nikde žádná služebná, a i plastové talíře ukazuji, že je žije velmi skromně. U krbu leží několik kusů korku. „Tento hrubý je na korkovém stromě původně vyrostlý, a když se z kmene sundá, vyroste tento nový, jemnější, pro průmyslové zpracování. Jsou z haciendy mé matky Esperanzy v Seville,“ vysvětluje s láskou a dojetím jejich původ. Odtud má ostatně i jméno dalšího významného rodu Bourbon. Po tatínkovi má jméno Orléans y Bragança.

„Poslyš Cristino, rád bych si zapsal tvé nejbližší příbuzné, abych se nich vyznal“. A tak si kreslím. Otec Gaston je synem otce s jménem francouzského šlechtického rodu, tedy princ Orléans a matky s jménem portugalské královské dynastie rodu Bragança. Matka Esperanza de Bourbon či Esperanza das Duas Sicilias od španělské Sevilly přinesla ji jména španělského šlechtického rodu, takže je proto Cristina de Bourbon de Orléans e Bragança. Plným jménem však Dona Cristina Maria do Rosário Leopoldina Michaela Gabriela Raphaela Gonzaga de Bourbon Orléans e Bragança, princezna Orléans e Bragança de Sapieha-Rozański. Má pět sourozenců: Pedro v Petropolisu, María de Gloria, Alfonso v Bahíii, Manuel v Seville a Francisco také v Petropolisu. Má dvě dcery. Paula si vzala také polského prince, ale je rozvedená a Ana Teresa žije v Madridu a má syna Tomáše a dceru Anu, takže má jen dvě vnoučata.

„Musíme šetřit,“ říká Cristina a je to cítit ze všeho. Antonio zavedl elektrovoltaiku na dvou střechách. „Mám starší smlouvu,“ vysvětluje. „Ta mi zaručuje, že když odvádím elektrospolečnosti přebytečnou elektřinou, dávají mi ji do depozitu, a když ji potřebuji, tak mi ji vrací. Nic mně to nestojí, jen poplatky za rozvody.“ „Tak to je ideální,“ závidím. „Jenže nyní politici tlačí na to, že budou vykupovat lacino a prodávat draze!“

„Tak jak je to u nás,“ ale od politiky raději utíkám, nemá cena se s ní špinit. Všude jsou stejní. „Eles são uma merda,” říká Antonio a já jen souhlasím. Z nich zde taky nemají před volbami žádný výběr. Bolsonaro nebo Lula, jeden horší než druhý. Několikanásobně odsouzený Lula demokratizoval korupci a Bolsanoro rozhazuje svým generálům mající vedle svého platu i ty ministerské a na druhou stranu uměle srazil cenu benzin, aby se zas zavděčil lidu. Antonio se jen bouří, když prezident Macron prohlásil, aby Amazonie patřila světu, který se bude o ní starat. To je obecný názor Brazilců bránící nedotknutelnost svého území. „Vy jste si své lesy v Evropě zničily už dávno při průmyslové revoluci a z toho máte své bohatství, tak nás nechte hospodařit s naším územím“.

Noc jsme přečkali a ráno nás čeká velká snídaně, kdy v kuchyni vaří už služebná, černoška v typické modrém oblečení. U stolu však stále servíruje jako včera sama Cristina, rozřezává nám papáju, přináší kávu a mléko, vajíčka, sklízí talíře. Často se směje a často mně a Aničku objímá. Je zřejmé, že je s námi šťastná a má nás ráda. Chvíli ještě sedíme na zahradě, kolibříci se už probudili a po trávě poskakuje hejno malých barevných ptáčků. „To jsou kanárci,“ vysvětluje vnukovi Jakubovi. „Jsou symbolem Brazílie. Už se zase vracejí a rozmnožují, bývalo jich už málo. Všichni je proto máme rádi a krmíme je.“ Jó, kanárci.

Dcera princezně věnuje své kosmetické výrobky Yaně a má s nimi u princezny úspěch. Loučení je nekonečné, objímáme se a máváme si ještě dlouho z auta, když se vracíme do Rio de Janeira. Tak zase za dvacet let.

Příští den mi Cristina poslala zprávu: Com estão todos aí? Anna, Santiago, (o indio albino)? Lembranças à todos. Daqui do frio de Itaipava, um bom fim de semana. Abraços Cristina...