Vánoce jsme měli tradiční, asi jako převážná část našich spoluobčanů. Máme rádi tradice!

Vánoce 2022 proběhly v našem rodinném kruhu kolem kulatého stolu v pohodě a požehnání i včetně dvou zahraničních přátel. Měli jsme stůl s rybí polévkou (tradičně vyrobenou mým synem Markem a mnou) a pečeným kaprem (pečeným mou dcerou Petrou), bramborovým salátem (ten nejlepší na světě dělá má žena Eva), vánočkou, vánočním cukrovím (má žena stále dělá několik druhů, i když vždy říká, že už naposled) a spousty dárků pod stromečkem. Nedaleko stál dřevěný Betlém, který jsem našel před pěti desítkami let při etnografickém výzkumu na půdě staré opuštěné podtatranské chalupy. Přes den jsem s vnoučaty jako vždy navštívil v opět nabité Praze několik kostelů a prohlédl jesličky, ale i nádhernou výstavu Betlémů z celého světa v kostele u Pražského Jezulátka. Byl tam i nádherně a jemně chlupatý roztomilý oslík, ovečka a kozička, připomínající, že i zvířátka patří k vánoční pohodě a oslavě narození Ježíška. „Všichni jsme boží stvoření,“ říkávala má babička, v čemž se od filozofie indiánů vůbec nelišila, aniž je znala. Cestou po Karlově mostu jsme si připomněli rytíře Brunclíka a jeho věrného lva, sv. Jana Nepomuckého, kdy o jeho svržení dětsky řekl náš Ondra, český patriot a obdivovatel Karla IV. jako my všichni, že Karel IV. by to na místě Václava IV. jistě nikdy neudělal. Připomněli jsme si i jména apoštolů (na jednoho jsme nemohli přijít), v kostele sv. Mikuláše jsme si pod kazatelnou osvěžili jména čtyř evangelistů a u sochy sv. Václava i jména českých patronů. Všichni jsme celý den drželi půst, i když někdy s remcáním dětí.

Večer jsme zpívali koledy, Ondrášek po Kubíkovi převzal štafetu a zahrál na piano, pak jsme si v tichu zavzpomínali na naše blízké, které již nadobro odešli, ale i na chudé a v zimě mrznoucí nemající to štěstí, co my. Nakonec jsem poděkoval Pánu Bohu, že jsme se zde zase po roce sešli všichni a ve zdraví, za dary na našem bohatém stole, a pak se pomodlil společně s těmi, kdo to umí. Potěšilo mně, že i mnohá z našich vnoučat to znají, i když je k tomu záměrně nevedeme a necháváme jim svobodu myšlení. Dcera mně potěšila, že se po mnoha letech umělohmotného osvětlení stromku elektrickými světýlky, sama navrátila ke skutečným svíčkám se skutečným plápolajícím světlem, protože si asi vzpomněla, že tyto „novoty“ mi nesedí. Františky jsme sice také zapálili, ale ty dnešní moc myrhou a kadidlem a vlastně ničím nevoní. S manželkou jsme si v duchu (což činíme každoročně) zavzpomínali na ty naše neošizené františky, které jsme vyráběli v roce 1989 v rámci všeobecného šílenství, kdy každý chtěl být po desítkách letech odříkání podnikatel. A protože jsme nešidili, tak jsme brzy zkrachovali.

Po večeři vnoučata odešla na zahradu, aby nerušila příchod Ježíška s dárky a taky tradičně vyhlížela zlaté prasátko. Letos jsme s manželkou rozhodli, že dárky bude rozdělovat Anička, protože loni to dělal nejmenší Tomík, a jak se to už stává, vždy někdo a letos Jakub, někde zapomněl na dárky, které přichystal pro své rodiče a prarodiče a šel je hledat. Anička letos zářila, protože mi namalovala krásný portrét v indiánském malování a s péřovou čelenkou, jak to viděla, když jsme letos chvíli žili s mým indiány na horním Xingú a taky nás zachránila od požáru, když chytl adventní věnec vysokým plamenem a ona všechny zburcovala k hašení. Věnování na rubu obrazu mně dojalo: „Veselé Vánoce 2022! Nejlepšímu dědečkovi na světě od Aničky. Yawalapiti, Brazílie 2022, pohřební slavnost, AnnD“.

Nezapomněli jsme s dárky ani na naše dva malé chlupaté mazlíčky Lakouše a Arčího, ani na stromy plodící nám své dary, když dostaly od vnoučat hromádky krutonů. Měli jsme nádherný Štědrý večer a jen litujeme, že tak podobný nemohli mít všichni na světě. Pokoj všem lidem dobré vůle, přeje Atapana.