Málokterou tlustou knihu jsem přelouskal s takovou chutí, a tak rychle jako tu Nad propastí od australského filosofa Tobyho Orda z Oxfordské Univerzity. Zřejmě proto, že mi šla od srdce, zřejmě proto, že T.O. umí formulovat mnohem lépe, filozoficky to, co já se snažím říkat jen selským rozumem a pocitem to, kam směřujeme, kam se řítíme, tedy do záhuby.

Je přece nad slunce jasnější, že naše existence závidí na přírodních zdrojích. Rabujeme Zemi, abychom mohli žít lépe a radostněji, časem abychom aspoň přežívali, nebo časem, aby přežívali jen někteří, kteří si zdroje budou víc a víc přivlastňovat na úkor ostatních. Kolonizace od pradávna byla cesta, jak si zdroje přivlastňovat, ale když už nebude co kolonizovat a zásoby vyrabujeme, je to zřejmý konec naší existence na Modré planetě Země. Teoretický fyzik a matematik Stephen Hawking nám radil, že lidstvo, aby přežilo (v jeho představách byly negativní klimatické změny jako jeden z dalších důvodů našeho konce), musí ze Země zmizet na jiné planety a začít kolonizovat jinde. Tedy jinými slovy rabovat jinde. To přece už dávno známe ze scifi filmů, jak bytosti z nepřátelských planet, tedy ti zlí, se vrhají na naši Zemi, aby si přisvojili zdroje, vyrabovali je a zase šli dál. Máme se i my stát těmi zlými, hledající v meziplanetárním prostoru zdroje a vysávat je jiným? Čeká nás tato vize přivlastnění kosmu a naši proměnu v meziplanetární druh?

Přes třicet let tvrdím, že naše vynálezy a naše technologie, tedy obecně řečeno náš pokrok, nás nakonec zničí. Mimochodem to tvrdil i sám Albert Einstein. Proč nejsme schopni tyto technologie usměrňovat, aby v sobě neměli ten negativní potenciál? Asi protože to nikoho nezajímá. Nic to totiž zjevně nepřináší, protože myslíme příliš ekonomicky na dnešek, a ne s přesahem do budoucnosti. Bližší košile než kabát a podle tohoto přísloví se člověk zajímá, co bude zítra, v rámci jeho života či v životě jeho dětí a vnuků. Dál už ne! A osud lidstva jako takového běžného člověka moc nezajímá, protože převážná většina z nás je sebestředná a politici toho využívají a vycházejí mu vstříc. Raději se zaobíráme našimi žabomyšími válkami, hloupostmi v české kotlině, ale i na úrovni EU i světových mocností, kdy vyčerpáváme naše energie i zdroje na vzájemné obchodní či skutečné války, zatímco někde v budoucnosti se nám píše ortel. T. O. to nádherně vystihl: ...lidstvo ročně utratí více za zmrzlinu než za to, abychom zajistili, že technologie, které jsme sami vyvinuli, nás jednou nezničí (str. 78).

T.O. v knize vyzdvihuje hledisko lidstva před hlediskem člověka. S tím se potýkám neustále. Zcela běžně zaměňujeme člověka a lidstvo. Jenže co je dobré pro člověka není vždy dobré pro lidstvo. T. O. to zdůrazňuje: Pohlížet na naši situaci z hlediska celého lidstva je jedním ze zásadních pilířů této knihy. Etické otázky se totiž nejčastěji řeší z hlediska jednotlivce (str.73). A to je chyba! Dodávám však, že etika z hlediska lidstva je někdy velmi odlišná, ba přímo diametrálně. Tím extrémním příkladem je třeba lékař, který je sice největší přítel člověka, ale zato největší zhouba pro lidstvo. Co je dobré a zdravé pro jednotlivce, není dobré ba ani zdravé pro lidstvo. S tímto příkladem neustále narážím, protože se jedná o velmi citlivé téma. Nechme to přírodě – tak většinou indiáni podvědomě řeší své „zdravotnictví“ i populační regulaci, a proto je u nich dětská úmrtnost až 30 %. Mimochodem moje spolužačka a kamarádka, celoživotní lékařka mi nedávno ve svých osmdesáti letech na jeden můj dotaz o neduzích mé manželky, řekla to samé: „Nech to na přírodě.“

Zato ti indiáni, kteří přežijí do dospělosti v 13-15 letech, se dožívají vysokého věku kolem 70-90 let. A v tomto vysokém důchodcovském věku se nacházejí často ve stavu zdravějším, než jsme my, což si osobně ověřuji v posledních dvaceti letech při mých návratech k stejným indiánským kmenům v Amazonii, jejichž životní prostředí tropů je navíc náročnější než to naše. Prakticky během života nemarodí, protože si prošli přirozeným, přírodním, samozřejmě krutým výběrem, takže šaman-léčitel nemá ani moc práce. Navíc jejich genofond je tímto výběrem stále velmi čistý, oproti našemu, kdy lékař je svou Hippokratovou přísahou a naším humanismem, někdy až falešným, nucen bojovat a zachraňovat až do poslední chvíle i zcela beznadějné případy za každou cenu. Nehledě na zaplevelování našeho genofondu nezřízeným množstvím používaných léků a antibiotik na každou hloupost, kdy tyto vynálezy jsou tak zneužívány a často jsou dokonce i kontraproduktivní.

Vážné hrozby k zhroucení naší civilizace nacházíme i v nedostatečném zachovávání našich tradic, našeho kulturního dědictví a v malé péči o ně. Dostatečně ti dělají indiáni, když se snaží o kontinuitu své kultury, svých obřadů, své víry, svých tanců, zpěvů, rituálů. Cítí, že zachováváním svých kulturních tradic, zachovávají i sami sebe. A my bychom měli cítit, že zánik, vymření třeba nějakého indiánského jazyka či dokonce celého kmene kdekoliv na Zemi, nebo nějakého druhu pakobylek či mravenců je ohrožování naší existence, a proto bychom je měli podle slov T. O. zachovávat, střežit a ctít (str.70). A nechovat se k nim, jako k nějakým vzdáleným drobnostem nehodným naší lidské nabubřelé velikosti, o kterých nemusíme ani uvažovat. A proto rád již přes padesát let informuji o životě, zvycích a kulturních tradicích pro nás vzdálených andských a amazonských indiánů, i když se to z našeho středoevropského pohledu zdá za zpozdilé, a tedy zcela mimo mísu. Jenže právě oni, sice nevědomky, ale zato poctivě, dodržují pravidla k přežití lidského rodu, nemaje v sobě potenciál sebezničení a nedivil bych se, kdyby nás, v případě, že je necháme na pokoji, přežili.

Minulost nemizí, ale její hodnoty posouváme my v přítomnosti dál a neměli bychom se jim vysmívat s ohledem, že nemají co říct naší sofistikované současnost a budoucnosti. T.O. píše: povinnosti se posunují směrem dopředu a to, co pro nás udělali naši předkové, splácíme až našim dětem. Z tohoto hlediska se tady naše závazky vůči budoucím generacím dají odůvodnit prací, kterou pro nás vykonali naši předkové (vynálezy, literatura, umění, stavby, jazyk, dovednosti, atp.), když jsme budoucími generacemi byli my (str.70). Pro indiány je to zmíněný zákon kontinuity, kdy své hodnoty a povinnosti vůči světu, vůči přírodě, vůči zvířatům, vůči rostlinám i vůči celému kosmu předávají svým dětem a vnukům.

Je vhodné citovat i Carla Sagana ze str. 49: Řada nebezpečí, kterým čelíme, skutečně vychází z vědy a technologie- ovšem ještě více ze skutečnosti, že nám byla dána moc, aniž jsme získali odpovídající moudrost.“ Jinými slovy máme díky technologiím obrovskou moc, ale neumíme s ní pozitivně pracovat k blahu a k dobru lidstva, a tak tato moc byla vždy lidmi (ne lidstvem) zneužita v něčí prospěch. Tedy v prospěch lidí, určitých skupin lidi, ale ne lidstva obecně. A jak tvrdím, jakýkoliv vynález, který přispěl k lepšímu bytí lidstva na Zemi (elektřina, antibiotika, rozbití atomu, internet…) přispěl posléze možná ještě větší měrou k jeho ovládnutí skupinou mocných jednotlivců, často i kriminálních živlů a navíc nese v sobě stále silnější a mocnější náboj sebedestrukce. T. O. k tomu píše: stavíme zájmy naší generace vysoko nad zájmy generací budoucích (str.72), které nikoho příliš nezajímají, protože se stále na horní palubě tancuje.

Vědecká revoluce totiž vyžaduje revoluci morální, jinak naše vynálezy, tedy náš vědecký pokrok, nás zničí. A tak se snažím alespoň tzv. sypat písek do soukolí pokroku a trochu jej zpomalovat (marně), aby zkáza byla odsunuta dál do budoucnosti, kdy lidé možná zmoudří (asi marná vize) a vše vyřeší. S nadšením jsem zjistil, že i sám T.O. o tom uvažuje: ...zpomalení technologického vývoje by nám mělo poskytnout určitý prostor k nadechnutí: šanci, abychom úměrně ke své moci stihli také zmoudřet (str. 243). Bohužel o světě rozhodují politici, kteří se zajímají zejména v časovém rozměru svých volebních obdobích a dál jejich rozhodování nemíří. Jak říká T.O., že dlouhodobá budoucnost je zajímá pramálo, zato nezdravě baží po riziku. Rozhodují tedy, jak píše T.O. ...jednotlivci, kterým chybí až závratné množství informací a kteří řídí technologie, jež mohou ohrozit celou budoucnost našeho druhu. (str.24).

Obecně řečeno se obávám dalších vynálezů, na které dosáhneme, protože budou v sobě skrývat stále větší a mocnější potenciál sebedestrukce lidstva. Z umělé inteligence (AI) mám strach asi největší, i když skýtá možnost lidstvo napravit a postavit mu skvělou budoucnost. Jenže, jak známe lidi, všechno zneužijí ve prospěch některých a na úkor těch druhých a zde se naskýtá obrovská šance, jak si navždy pokořit většinu lidstva pro zájmy jednotlivců bez masakrů, bez válek, bez hrůz. Dá se říct, že to může proběhnout v klidu a míru. Anebo vznikne bytost inteligentnější než člověk a Homo sapiens navždy ztratí postavení nejmocnějšího živočišného druhu na Zemi, jak píše T.D.: ...a tak bychom přestali být skupinou, jež má svůj osud ve svých rukou (str.171). Jedná se o zatraceně velké riziko a jsem rád, že se toho již nedožiji.

Následující myšlenka T.O. říká téměř všechno: Naše moc díky technologickému pokroku vzrostla natolik, že poprvé za svou dlouhou historii máme schopnost sebe sama zničit... oproti tomu modrosti lidstvo nabývá pouze váhavě, pokud vůbec, a tento proces za nárůstem moci nebezpečně zaostává (str.22). Kloním se spíš k tomu, že lidstvo dnešních dnů moudrosti nenabývá vůbec, ovšem vyjma moudrých jednotlivců, lidí, kteří však nemají k moci žádný přístup. Tato antropogenní rizika zničení našeho lidstva krásně vystihl britský filozof a historik Arnold Toynbee, když řekl: Vyhlídky lidské rasy na přežití byly o poznání nadějnější v dobách, kdy jsme byli bezbranní vůči tygrům než dnes, kdy jsme bezbranní vůči sobě samým (str.113). A tak to vypadá, že konec života na naší Zemi je sečten už jen proto, že politici nás ženou do nesmyslné potřeby našeho neustálého hospodářského růstu (který podporuje rabování Země), kdy utrácení za cokoliv je naše nové božstvo. Místo abychom se zklidnili, snížili naše výdaje a tím snížili drancování přírodních zdrojů, naše emise a odpady a vraceli se k přírodě a jejím zákonům, které jsou jediné správné oproti těm našim, vymyšleným k podpoře naši nadřazenosti a moci vše řídit.

Rád bych věřil, jak se říká, že nakonec všechno dobře dopadne, že někdo nad námi drží ochrannou ruku, že se snad najde osvícený vládce Země (jak navrhuje A. Einstein) a lidstvo bude zachráněno.