Na můj poslední článek zazněly i takové názory jako že to bylo ode mne 'vyčuraný tah', když jsem si k vietnamskému občanství vzala i to české. Chápu to, avšak s tím nesouhlasím a musím se proti takovému názoru rázně ohradit. Chápu, proč někteří lidé mají podobný úhel pohledu a myslí si, že to bylo z mé strany zištné rozhodnutí. Vím, že se nemusím nikomu ospravedlňovat. Lidi jsou všelijaký a každý má právo na svůj názor. Pro pořádek ale ráda uvedu pravé důvody, které mě vedly k žádosti o české občanství s ponecháním toho původního, vietnamského.



Zaprvé, nechci se oficiálně odtrhnout od vietnamského národa. Jednoduše protože se z části citím jako Vietnamka a tak to také navždy zůstane. Tím, že mi Česká republika dovolila mít dvojí občanství mi dala najevo, že po mně nechce, abych si vybrala mezi dvěmi zeměmi, které v sobě spojuju. Dvojím občanstvím dávám najevo sobě i ostatním, že moje srdce je v Evropě, ale i v dalekém Vietnamu.

Zadruhé, chci minimalizovat svůj podíl do státní pokladny, jejíž část chodí nepoctivým českým úředníkům. Kromě paní z našeho kraje a městečka, které mi byly velkou oporou, to byla doslova noční můra. Chyba možná ani není v těch lidech, ale celém systému, který je tak zatěžkaný pravidly, že nikdo ničemu vlastně pořádně nerozumí. Já prostě nechci neustále volat do úřadů či ministerstev a dožadovat se svých práv a poslouchat, jak oni nestíhají. Nechci nikomu platit za to, že na papír dá jedno razítko, které ani není jeho. Nechci se potkávat s lidmi, kteří se nade mnou a mojí rodinou povyšují, a přitom se na své místo leckdy dostali jen díky korupci či protekce. Proč taky? Já své daně platím, aby byly investovány do užitečných věcí, ne abych byla buzerována na ospalých vesničkách, kterým se rádoby říká úřady. Promiňte, ale jediné, co tam funguje je poctivá byrokracie :)

V neposlední řadě chci mít v kapse vietnamský i český pas, protože se stejně prezentuju jako Vietnamka a zároveň Češka a to jak v osobním, tak pracovním životě. Proč bych tedy nemohla mít dvojí občanství, když to v konečném důsledku nikoho stejně nezajímá? Důležité je snad, jak s těmi občanstvími zacházím ,anebo se mýlím? Samozřejmě, že si díky tomu ušetřím spoustu času nad papírováním, budu mít větší šanci pracovat ve státech EU a bude se mi snadněji cestovat. Ale především je to možnost cítit vietnamství i češství a ještě k tomu mít hmotný důkaz.

Vlastně ty tři roky boje nebyly ani tak bojí s českou byrokracií, abych si konečně mohla usnadnit život. Mám-li být zcela upřímná, byl to boj mezi současnou Duong a osmiletou Duong, která těhdy opustila milovanou rodinu ve Vietnamu, aby se s rodiči usadila v nějakém neznámém bílém státě, kde už nikdy vzhledově nezapadla do davu. Tudíž ty poslední 3 roky byly zejména o přemlouvání sebe samotné, aby se ta část mého dětského já smířila s tím, že můj život je a vždy bude ovlivněn Evropou.

Nicméně, české občanství neznamená, že se usazuju v Čechách, naopak. V současnosti je to jen možnost mít občanská práva v obou zemích svobodně se rozhodovat a nedávat státu možnost mě diskriminovat za to, že nejsem právoplatným občanem jejich státu. I když Prahu miluju, stále se tu cítím jako cizinka. Jako cizák, kterýmu byla vydána česká občanka, aby už dál paní na úřadech neprudila. Já jinak totiž stále přemýšlím nad tím, že bych se za pár let vrátila do Francie, pro mně nejsvobodnější země pro Vietnamce. Tři roky studia v různých částech Francie mě utvrdily v tom, že ze všech evropských měst, která jsem v životě navštívila, je to paradoxně bývalý kolonizátor, který je nejvíce nakloněn vietnamským přistěhovalcům. Ve Francii se mi nikdy nikdo nevysmíval, neztrapňoval a nerozlišoval kvůli mému původu. Ten pocit, že se na člověka nedívají hned zkraje skrz prsty, bych přála každému vietnamskému dítěti, které nechápe, proč se musí od všech tak lišit. Svoboda, žádné předsudky, nemuset dávat pozor, že poutáte pozornost, nemuset všem furt něco dokazovat. To je to, co mi v Čechách zoufale chybí a důvod proč se tu (zatím) nechci natrvalo usazovat.

Jsem ale optimista, komunisti vývoj našeho státu holt pozastavili na pěknou řádku let a historii holt nelze vymazat ze dne na den. Nezbývá mi, než se nade vším povznést a jít dál a doufat v lepší zítřky :-) Nebo snad máte jiný účinnější recept?