Je sobota večer. Naši se vracejí z obvyklého nákupu v SAPĚ. Jako každý týden přinášejí nejoblíbenější časopis vietnamské komunity. Na titulní straně je zpěvačka Hong Nhung, něco jako vietnamská Lucie Bílá, vyfocená v objetí se svým novomanželem, jakýmsi vysokým a dosti atraktivním blonďákem.

„Ta má ale štěstí! Klofla v Americe nějakého zbohatlíka,“ říká maminka. A mě napadne, co kdybych JÁ si vzala Čecha, Slováka nebo taky Američana. Mluvila by taky o štěstí?

Jelikož jsem dospívala v českém prostředí, navíc v malém městě, kde nežili Vietnamci mého věku, naši jen bezmocně sledovali, jak mě to fyzicky táhne spíše k těm vysokým a pohledným Evropanům.

Nedávno jsem se jich vážně zeptala, jak by reagovali na to, kdybych si přivedla domů českého přítele. Nejdříve na mě vylekaně zírali a snažili se vystopovat sebemenší důkaz, že někoho takového už v Praze mám.

„No, kdyby mě porazil v pití rýžového vína, tak bych ho bral!“ říká s pobaveným výrazem můj otec. Marně pátrám v paměti, zda už někdy takový člověk překročil náš práh. Načež mě maminka vrátí zpátky na zem svou jasnou odpovědí. S kamennou tváří mi sděluje, že by mi takový vztah samozřejmě nezakazovali, ale pro požehnání ať si jdu k sousedům. A to jsem si bláhově myslela, jak liberální a pokročilé rodiče to nemám! V tomhle směru se asi shodnou všichni Vietnamci ze starší generace. Vietnamka patří k Vietnamci a naopak, jakékoli vybočování z řad vlastní rasy se neschvaluje.

Když si Čech vezme Češku stává se, že vztahy s tchýní a tchánem nebývají většinou nejlepší. Partneři banánových dětí to mají snad ještě jednou tolik komplikované.

Z vlastní zkušenosti vím, že zpráva o tom, která holka má jakého kluka se šíří v naší komunitě děsně rychle. Ale rozhodně by nepřekonala rychlost, kterou by se rozšířila zpráva o Vietnamce, která chodí s Čechem. To by snad slavní fyzikové museli přepsat všechny učebnice, kde se definuje rychlost světla, kterou nic nepřekoná.

Jak to doopravdy u nás probíhalo si přečtěte zde.