A máme tu rok krysy. Oslava našeho největšího svátku, příchodu Nového lunárního roku neboli Tet, se letos konala 6. února.

Sedím ve vlaku jedoucím k nám na venkov. Jenže místo krajiny Železných hor vidím ulice Hanoje, jež jsou přecpané lidmi na motorkách a kolech. Na křižovatkách bezmocně stojí policisté. Lidé spěchají za nákupem. Vidím svoji babičku, jak vybírá na trhu „vánoční stromeček“ - rozhoduje se mezi voňavým mandarinkovníkem a velkou broskvoní.

Letošní křesťanské Vánoce jsem strávila spíš nad skripty, takže jsem se rozhodla, že je oslavím společně s Tet, když už žiju v tom multikulturním světě. Sestra mě přivítala s blahopřáním jak v češtině, tak ve vietnamštině. Po celém domě zní vietnamské písničky, které se taťka snaží zpívat na karaoke. I naši sousedé moc dobře vědí, že slavíme nový lunární rok. V obývacím pokoji stojí v jednom rohu vánoční smrk a v druhém umělá broskvoň.

Jediné místo v domě, které dýchá jen atmosférou Tet, je kuchyň. Tet vychází z čínského kalendáře, který vznikl ve starověké Číně podle období sklizně rýže. Jih Číny byl původně vietnamským územím. Během oslav Tet nesmějí chybět jarní závitky, asi nejznámější vietnamské jídlo. Recept na ně je složitý a každá rodina má své “zlepšováky“, které se předávají z generace na generaci.

Tradiční novoroční pokrm je však bánh chung. Zatímco většina Vietnamců žijících v Čechách si jej kupuje hotový v Sapě, ve Vietnamu se přípravě tohoto slaného koláče věnuje doma i několik dní. Vaří se z lepkavé rýže, je plněný fazolemi, tučným vepřovým masem a balí se do velkých listů. Během vaření se vyprávějí legendy, třeba o tom, jak bánh chung vznikl.

To nejlepší jídlo nejdřív obětujeme na rodinném oltáři. Hostíme tím naše předky. Voláme jejich zemřelé duše zpět na pozemský svět a modlíme se k nim. Současně se zapalují ve Vietnamu vyráběné vonné tyčinky.

Venku pálíme falešné papírové peníze. To symbolizuje prosbu k předkům, aby po celý rok zajistili rodině dostatek peněz.

Následuje slavnostní večeře, která trvá i několik hodin. Svátek slaví celá rodina společně, což ve vietnamském pojetí neznamená pouze rodiče a děti, ale i prarodiče, strejdy, tety, sestřenice a bratranci, a dokonce i příbuzenstvo z druhého nebo třetího kolene. Sedíme na zemi, neboť se sejde i dvacet, třicet lidí. Ale tady v Čechách sedíme u stolu a ve čtyřech. Uprostřed leží notebook, abychom byli v kontaktu se zbytkem rodiny ve Vietnamu aspoň virtuálně.

Mí spolužáci mi vždycky záviděli, že dostávám vánoční dárky dvakrát do roka. A nejvíc je nadchlo, když se dozvěděli, že se dětem ve Vietnamu dávají peníze - tzv. Mung tuoi. Jenže mě už dávno nikdo nepovažuje za dítě.

V šest hodin večer evropského času je ve Vietnamu půlnoc. Na kanále VTV4 sledujeme, jak se slaví ve Vietnamu. K dokonalosti chybí ohňostroje, které jsou tam v současné době z bezpečnostních důvodů zakázané. Proto si taťka náležitě vychutnává pocit svobody a podpaluje náš dům i zahradu. Lidi z města na nás hledí se soucitem v očích. Myslí si, že mi taťka senilní. A já, chudák, mu při tom ještě tleskám.