Někdo se rozhoduje pro změnu v kariéře pomalu, ale jistě. Někdo ze dne na den. Mě k zásadní změně v profesním životě dovedly útoky na redakci Charlie Hebdo v Paříži. Tehdy v lednu jsem si uvědomila, co vlastně na světě miluju nejvíc. Psaní. Svobodu slova vyjádřená písmeny.



Slepá ulička

Minulý rok jsem byla touhle dobou uvězněná v práci, která mě ani trochu nenaplňovala. Pořád jsem si na to doma stěžovala, ale nevěděla jsem, jakým směrem se vydat. Vystudovala jsem politologii EU, ale v oboru jsem zůstat nechtěla. Byla jsem 2 roky po škole a pracovala jsem v digitální agentuře jako relationship manager (řízení vztahů s klientem), což znělo možná dobře, ale mě to ubíjelo. Prostě žádné světlo na konci tunelu.

Ani ve snu mě nenapadlo, že bych se mohla živit psaním. Měla jsem strach vyskočit ze zajetého vlaku, ve kterém jezdí většina "úspěšných" Vietnamců - samé jedničky, gympl, vysoká škola, prestižní a dobře placená práce.

Bála jsem se riskovat. A to mi bylo jen 27 let. Já a nezaměstnaná? Po tom, co do mě rodiče investovali tolik peněz, abych mohla studovat ve Francii? A co by na to řekla rodina ve Vietnamu? Vždyť do mě vkládají tolik naděje?

Bylo mi líto, že jsem tak těžce studovala a přitom mi je ten diplom úplně na nic. Štvalo mě, že mi to v práci nejde tak, jak jsem si představovala. Že najednou nejsem dost dobrá. Nechtěla jsem se vzdát, přestože byl ten boj už předem prohraný.

Toužila jsem totiž po tom, aby na mě byli všichni hrdí.

Já jsem přece ta, co dostala šanci žít a studovat v Evropě. Kvůli mě stavěli rodiče stánky v 4 ráno a prodávali v mrazu a větru. Já jsem ta, co musí napravovat pověst Vietnamců. Já musím být ten zářný příklad, že Vietnamci nejsou jen trhovci a pěstitelé marihuany. Od malička jsem neslyšela nic jiného. Doma, v Sapě, na návštěvách u známých, od rodičů, od příbuzných, od známých i cizích lidí. Imr vére od 8 let.

Mysleli to všichni dobře, já vím. Možná kdybych nebyla taková cíťa, tak bych si to tolik nebrala k srdci. Možná jsem je vlastně vůbec nepochopila. Možná kdybych neměla tak zoufalou snahu se všem zavděčit. Měla jsem si jít prostě za svým a nestarat se, komu svým rozhodnutím ublížím.

Mými zbraněmi je tužka a inkoust, mým revírem papír

Dnes to už bude skoro rok, co jsem dostala výpověď v tehdejší práci. Dodnes jsem bývalému šéfovi vděčná. Protože konečně dělám, co mě baví. Až teď vím, jaký je to pocit, když člověk nemůže usnout, protože se těší do práce.

Každé ráno se teď těším, až konečně zaplním papír svými bláznivými nápady. A až celý den vyplním hrátkami s písmenky. Což dokazuje fakt, že jsem tenhle článek dopsala v 5 ráno :-).

Zpětně si uvědomuju, že jsem se účelně vyhýbala úspěšným lidem. Protože byli šťastní, zatímco já ne. Protože oni dělají to, co si sami vybrali. Oni žijí svůj sen. Ano, záviděla jsem. Dokonce jsem si myslela, že to lidi přehání, když říkají věci jako: "Když tě to baví, tak nerozlišuješ, jestli je pondělí nebo sobota. Nejlepší práce je ta, která je zároveň tvým koníčkem."

Nevěřila jsem tomu, než jsem to zažila na vlastní kůži.

Říkám si, kolik lidí to mělo nebo má tak jako já kdysi? Kolik z nás se vyhýbá šťastným a úspěšným lidem, protože se v jejich světle cítíme nenaplnění a nešťastní? Není to známka toho, že by se člověk měl zbavit takového malého nešvaru ve své hlavě? STRACH.

Nejhorší rozhodnutí vytváří nejlepší příběhy

Jasně, není to jednoduchý. Naopak, je to sakra těžký. Chce to se obklopovat lidmi, kteří vám věří, přestože vy sami jste často na vážkách. Chce to rodinu, partnera nebo přátele, o které se můžete opřít ve chvílích, kdy to už chcete vzdát. Chce to pevnou vůli a nadšení pro věc. Chce to strašně moc inspirace, kterou najdete v knihách, na internetu, ve vašem okolí.

Chce to nebát se, že někoho nebo sami sebe zklamete. Nebo že spadnete a ani nevíte kam. Především to chce zalehnout na matrace a bojovat. Protože ne všichni to mají naservírované na stříbrném podnose. Většina úspěšných lidí, co znám, museli pořádně zahučet do bahna, aby se z ní naučili postupně vyhrabat. O to je pak ten pocit úspěchu krásnější.

Ono nakonec mně samotné se mnohokrát potvrdilo, že špatná rozhodnutí vytváří nejlepší příběhy. V těch 8 letech se mi třeba vůbec nechtělo opouštět Vietnam a milovanou babičku. Kdo by to ale tehdy tušil, že to bude právě Česká republika, která se mi stala druhým domovem?

O tom, jak jsem se letos prala se znovu objevenou svobodou si přečtěte zde.