Včera jsem měla tu čest jít na slavnostní premiéru filmu MUZIKÁL ANEB CESTY KE ŠTĚSTÍ. Hraje tam i rozkošná Vietnamka, která ve filmu mluví perfektně česky. Jako já, banánové dítě a místy Češka jak poleno. Aneb jak praví básník a můj táta, prostě česká buchta. Film na mě zapůsobil po stránce estetické i energické, a tak jsem to vše musela hodit na papír.

Disclaimer (spoiler alert): Následující text může prozradit víc, než chcete vědět!



Nepíšu filmové recenze, ale tenhle film se mě dotkl natolik, že mi to nedá, abych se nepodělila o své dojmy a příběhy z puberty. Jsou tam paralely, které mě docela dostaly.

Takže tento článek (nebo spíš slovní průjem) neberte vůbec jako recenzi, ale velmi osobní a bezprostřední dojmy, které mám po zhlédnutí filmu.

Navíc se režie ujmula Slobodanka Radun, moje dlouholetá kamarádka do deště i sucha. Já se narodila ve Vietnamu. Slo v bývalé Jugoslávi. A obě milujeme smích.



Co mi film dal

Stejně jako já, i tento muzikál se nám snaží ukázat, že láska je o tom, když muž miluje ženu.

Vietnamka může milovat Čecha a on ji. A to úplně stejně jako když Martin Písařík ve filmu miloval tu nádhernou zrzavou Češku.

Ve mně vyvolal tento film pocit, že těch cest ke štěstí je hodně a každý to máme jinak. Všichni tu správnou cestu hledáme celý život. Kolikrát z ní i nečekaně sejdeme. To vše jenom proto, abychom byli doopravdy šťastní. Protože o tom ten život je - být šťastný a hlavně chtít být šťastný.

Pointa je v tom, že je třeba dělat všechno pro to, abychom toho dosáhli. Nebát se, zbytečně se na něco nebo na někoho nevymlouvat. Ohleduplnost je třeba, ale nejdřív musíme být šťastní my sami, pak můžeme pomáhat ostatním. Občas si prostě ze svého slovníku smazat slovo „strach, bojím se, nemůžu, strašně moc bych chtěl/a, ale...“.

A neplatí to nejen v lásce, ale i práci. Vycházím z vlastních zkušeností.

Banánová láska konečně na scéně

Slobodanka před osmi lety četla mé blogy na Aktuálně a hrozně to v ní rezonovalo. Tak mi napsala a sešly jsme se na Chodově nad naší historicky 1. kávou. Od té doby jsme vlastně pracovaly na scénáři Rok draka.

O mladé Vietnamce Lan Anh, která jako já tady vyrostla od mala a odjakživa ji imponuje Francie a líbí se jí spíš Češi než Vietnamci. Ale bojí se, co by na to řekli rodiče, rodina i okolí. Zamiluje se do Jakuba, českého spolužáka a společně hledají cestu, jak být spolu.

Finální scénář napsala Slo se spisovatelkou Radkou Denemarkovou. Jména hlavních hrdinů jsem před lety vybírala já – Lan Anh a Jakub (shodou okolností si letos v červenci fakt beru jednoho Jakuba za muže).

Nikdy se náš Rok draka nenatočil, znáte to, furt nějaký komplikace s právy, penězi a tak. A já během studií ve Franci i po návratu do Čech čekala a čekala...

A proč vám to tady vyprávím? Protože ten náš scénář vidím i v tomhle muzikálu. Nechci urazit scénáristy tohohle filmu a další umělce, kteří stáli u zrodu všeho. Udělali jste to fakt skvěle. Já jen miluju metafory a věci si hodně přebírám po svém :).

Už natáčímeee

Nezapomenu na ten moment, kdy mi Slo říkala, že bude režírovat Muzikál aneb Cesty ke štěstí, kde scénáristou je Václav S. Sadílek a dramaturgem Jirka Mádl. A že tam bude Vietnamka, která bude mít pletky s Adamem Mišíkem.

Trošku mě mrzelo, že to není jen o banánových dětech, na který jsem se těšila od roku 2008.

Dnes si uvědomuju, že se naše Lan Anh a Jakub dostali na stříbrné plátno. A to díky scénáristům, dramaturgům, producentům a dalším lidem, které vůbec neznám. Hoši a ženy, děkujem!

A ještě to vytunili tím, že děj zasadili do typického českého prostředí, což mi připomnělo moje nádherné dětství mezi českými kamarády a učiteli. Během filmu jsem vzpomínala na naše školní výlety, jak jsme spolu zpívali s kytarou a tancovali u ohně.

Hrozně se mi líbily historky z natáčení, co mi Slo vyprávěla. Bylo vidět, že si to užívala.

V pubertě jsem se zakoukala do českého kluka. A dostala za to zaracha

Dívala jsem se na film a hrozně mi filmová Maya připomněla mě samotnou. Ona se zamilovala do Davida, který jí hraje na piano a ona u toho tančí. Já se v pubertě taky zakoukala do českýho kluka. Nehrál na piáno, ale miloval fotbal a já chodila na jeho zápasy, nebo se aspoň na ně koukala tajně z okna.

Nikdy jsme spolu nezačali chodit. Dodnes nevím, jestli jsem se mu líbila. Já jsem se k ničemu nerozhoupala, protože jsem se bála reakce okolí. A přitom mi naše společná kamarádka říkala, ať na to nehledím.

Všechny své historky jsem Slo vyprávěla. Každý rozhovor s ní je pro mě vlastně jako terapie. Beru ji jako kamarádku, ten věkový rozdíl jsem přestala vnímat hodně brzy. Vidím ji ale i jako starší ségru, kterou jsem nikdy neměla. Je prostě můj vzor, studnice inspirací a povzbuzení.

Pro mě je Muzikál aneb Cesty ke štěstí typický český film s mírnou banánovou příchutí, i když je ve filmu spoustu dalších témat.

Užila jsem si krásné herce, prostředí, retro šaty. Vše za zvuku písní ze Starců na chmelu okořeněné hip-hopem, baletem, bossa nova a propracovanou choreografií Dany Morávkové.

Jsem neskutečně hrdá na to, že to Slo dokázala. Že miluje své řemeslo a i když prorazila až později, než většina známých režisérů, tak teď v mých očích dodává českému filmu rozum a cit. A hlavně i vtip.

I díky českým celebritám jsem v pubertě věděla, že chci bílýho chlapa

Včera jsem na film šla hodně unavená. Nespala jsem 48h, jak jsem po nocích psala do práce i blogy o našem výletě po Vietnamu. Přesto mě tenhle film doslova vzbudil.

Jak jsem tak odcházela ze sálu, začala jsem tancovat a broukat si písničky z filmu. Pocit euforie vyvolal nejen film, ale i pokec se Slo po promítání, při kterým jsme se objímaly, fotily a blbly. Taky seznámení s Nhung, která hrála Mayu. Nebo možnost slyšet bezprostřední dojmy okolí.

Kuba v Tescu koupil šáňo, abychom ten film oslavili. Zatímco on platil, já u kasy tancovala bossa nova. Moji kamarádi mají pravdu, občas vypadám jak ožralá a ani k tomu nepotřebuju alkohol ☺.

Krom jiného mi film udělal děsnou radost, protože tam hraje Roman Vojtek, kterýho miluju (můj snoubenec promine:) od dob Vyprávěj. Ano, vlastně si hraju na intelektuálku, ale v podstatě jsem úplně pitomá. Ale i díky chlapům jako Roman Vojtek, Martin Písařík, Jiří Bartoška nebo Karel Roden jsem si v kdysi uvědomila, že chci jen bílýho chlapa. Prostě jsem měla radost, že můj idol stál vedle mě a děkoval mé kamarádce.

Komu doporučuju tento film?

Banánové děti, rozhodně na tenhle film běžte. Rodiče, vy taky zkuste zavřít večerku a jděte, pokud aspoň trochu umíte česky.

Kamarádi banánových dětí, vy taky. Uvidíte, proč vás máme tak rádi.

Nejvíc vy holky, co milujete českýho kluka, ale doma se o tom bojíte mluvit. Nebojte, rodiče chtějí jen vaše štěstí. Když jim to jemně vysvětlíte, pochopí to.

A vy kluci, co chcete pochopit vietnamské holky a jejich rodinu, vy na ten film zajděte klidně víckrát ;)

Nebo vy Vietnamci, co v sobě potlačujete touhu po tanci, zpěvu a chcete se živit psaním nebo kreslením. Uvidíte, že existujou rodiče, kteří vás podpoří a přijdou se podívat!

Všichni, kdo chcete utéct od zimy, sněhu a šedivých mraků, běžte si zatancovat, zazpívat a najít sluníčko na plátně. Ten film je jako Redbull, jenom zdravější a ještě vám uvolní hormony štěstí. Jak říká sama režisérka, je jako letní pohlednice v zimě.


DOPIS UMĚLCŮM

Nějak jsem to nevydržela a napsala virtuální dopis všem, kteří se na tomhle filmu jakkoli podíleli.
Píšu vám jako blogérka, jejímž hlavním tématem je Cesta ke štěstí skrz psaní a multikulturní život:

Celý týme, jednou větou - DĚKUJU za návrat do dětství!

Slo, chị ơi, pro mě jsi natočila 1 z nejhezčích filmů české kinematografie. Pelíšky, seriál Vyprávěj a Muziál aneb Cesty ke štěstí, tyhle skvosty budou v mé filmové a seriálové skříňce hned vedle sebe. Více až nad závitkama ;)

Nhung (Ňuňu), zlato, byla jsi famózní a strašně jsi mi připomněla mě v tvých letech, ale občas i teď! Krásně jsi tancovala. A s tím Adamem to bylo táák roztomilý. Taky mě můj snoubenec občas drží za vlasy, když se ožeru jak šakal. Holt v tomhle jsem typická Asiatka a už nevydržím tolik jako za dob Erasmu.

Jednou jsem se pozvracela do koše, který byl děrovaný. Jenom protože se mi líbily ty dírky ve tvaru srdce! A ten můj Kuba tam je a drží mě za vlasy. Jako Adam ve filmu držel tobě. Taky se o mě Kuba postaral, nechal spát v posteli na měkkém a sám ležel na zemi.

Nejvíc mě ale vzalo to, jak jsi ve filmu úplně zapomněla na to, že jsi Vietnamka. "Jaks je poznal?" Ta hláška na konci filmu, tos fakt zabila :D A ten Adam, který byl citlivej gentleman až do morku kosti. A přitom musel být pěkně zmatený. Jo, kluci, co hrajou na piano, to mě taky bere.

Nebo když jsi tam objímala svý český kamarádky, jakoby byly tvoje ségry. Taky jsem si vzpomněla na ty své holky ze školy, ale i ty, co jsem poznala po studiích. Berou mě takovou, jaká jsem a je jim jedno, že jsem žluťásek. A je to super, co?

Taky jsem si během filmu vzpomněla na svoji 1. dětskou lásku. Jak jsme leželi na zemi, hlavy u sebe a řešili kulturní rozdíly. My ale místo do stropu koukali na hvězdy. Na trávě u nás za barákem. Když už jsem se skoro odvážila mu vlepit pusu, přišel můj táta a začal řvát vietnamsky, protože se bál, že jeho malou holčičku unese český vlk.

Musela jsem hned domů a dostala zaracha. Tomu klukovi jsem to nikdy pořádně nevysvětlila. Chudáček. A přitom bydlí ve stejném městě jako moji rodiče .

Kamera i scénář je tak citlivá a něžná, že jste zachytili i ty nejmenší detaily. Důkazem toho je, že i když byl Polívka ml. a Vojtek v popředí, tak jsem zároveň stíhala vnímat, jak Nhung vzadu hladí vlasy a objímá svoji spolužačku.

Pane Vojtku, připomněl jste mi učitele angličtiny, profera Šebka, který nebyl jen vtipný, ale hlavně mě přivedl k lásce k angličtině. Podle mě jste hrál snad ještě líp než ve Vyprávěj.

Paní/slečno Vice Kerekes, vy jste mi připomněla moje učitelky a profesorky ze základky a střední. Paní učitelku Jandovou,která nás učila lidovky a přitom hrála na kytaru. Paní profesorku Zdeňku Kynclovou, díky které jsem si zamilovala češtinu. A Monču Křečanovou, která mě podporovala v mé úchylné frankofílii. A všechny ty kantory, co mě pochopili. A ty vaše pihy a zrzavý vlasy fakt žeru!

Holky a kluci, co jste ve filmu tancovali a zpívali, milovali, fotili a běhali, thumbs up! Dostala jsem z vás normálně chuť jít na českej ples :D

Všem díky za čerstvý vánek, který mě zavanul ke staré verzi Starců na chmelu. Musím se na něj znova podívat. Trošku mi to připomnělo Rebelové. Se šťastným koncem.

A samotná premiéra byla včera fakt zábavná. Ta radost z práce a štěstí, které máte, když hrajete, zpíváte a tvoříte, byla fakt cítit po celou dobu promítání. Jak jste pískali, tleskali, křičeli. Jak tam Felicity s 2. uvaděčkou tancovaly při závěrečných titulkách (byly jste to vy, že jo :)). To bylo radost pohledět, i když byla tma. A ten potlesk, když Ňuňu na plátně říkala „Jaks je poznal“ a všichni v hledišti vybuchli smíchy a hlasitě tleskali.

Wow, neznám vás všechny, ale přijdete mi jako fajn parta, s kterou je radost pracovat.

Jen tak dál, moc fandím!

Duong Nguyen Jirásková