Lidé se mě často ptají, jestli v rodině slavíme české Vánoce. Ano, a to hned dvakrát. Vlastně třikrát.

Poslední Vánoce to bylo poprvé za celých 19 let, co jsme 23. prosince nešli celá rodina k české babičce a dědečkovi na vánoční večeři. Babička Vydrová mi odešla do nebe minulý rok. Hrozně mi chybí a nejspíš budu navěky litovat, že nestihla upéct svůj legendární štrůdl a usmažit řízečky naší Izince.

Babi a děda Vydrovi hlídali moji mladší sestřičku Tienku od jejích šesti měsíců. „Tehdy byla ségra ještě malá vánočka, přinesli mi ji zabalenou v červené kombinéze a její černé velké oči jen zářily, tak jsem si ji hned zamilovala,“ vyprávívala babička. Vždy se slzama v očích.

Naši si pronajímali krámek v domě Vydrových v Třemošnici (v údolí Žezných hor), kde jsem vyrostla. Dvojice důchodců, kteří si hlídáním přivydělávali, a tak mohla být ségra blízko maminky, přestože pracovala.

Od začátku jsem Vydrovým říkala babička a dědeček, neboť mě brávali s sebou na výlety a dovolené. Vlastně díky nim jsme jsme se ségrou poznaly v dětství ZOO, české hory, hrady a zámky. Naši totiž furt pracovali a na dovolenou jsme jezdili jen k vietnamským známým na sever Čech. A tak se nedivte, že nám Vydrovi přirostli k srdci natolik, že je máme za vlastní.

Tudíž jsme k nim chodívali každé Vánoce na chlebíčky a řízky s bramborovým salátem. Babička bývala kuchařka a i přesto, že poslední léta již hůř viděla, její jídlo by se nestyděli, podle mě, podávat ani v Alcronu.

Děda vždy pustil ze stoletého rádia české koledy a během večeře nás několikrát zvěčnil ještě starším foťákem na film. Po večeři jsme klasicky šli ke stromečku, na kterém babička věsila ozdoby po předcích, a rozbalovali jsme si dárečky. Úplná česká idylka, ani cukroví nikdy nechybělo.

Dřív, když jsem ještě chodila na základku, tak jsem se ségrou chodívala k babičce a společně jsme vyráběly po večerech cukroví. Poslední roky si je objednávala od místní cukrářky, abychom měly co přikusovat ke svařáku. Táta se většinou nacpal stejně jako zbývající obecenstvo, on česká jídla fakt rád. Věří totiž, že po nich ztloustne aspoň na ty Vánoce. Jenom mamka ty české opulentnosti nedávala, protože je to na ni moc mastné, a tak na tajňačku přesouvala tučná sousta mně nebo ségře.

Druhý den, tedy na oficiální Štědrý večer, naši jízdu křesťanskými svátky jsme zakončili pravým nefalšovaným smaženým kaprem a bramborovým salátem z vlastní kuchyně.

Večeři připravuju již tradičně se ségrou, kdy vše děláme podle receptu, který nám před lety dala babička Vydrová. A musím neskromně uznat, že byste těžko našly Vietnamky, které dělají tak dobrou českou štědrovečerní večeři. Jenom to stolování se nám pokaždé trochu zvrhne. Ještě jsme totiž nepřemluvily mamku, aby toho kapra s bramborovým salátem jedla vidličkou, a ne hůlkami.

Abychom dodrželi všechny ty český tradice, nekřesťansky se přecpeme a vytuhneme u televize. Rok, co rok se ségrou koukáme na Tři oříšky pro popelku mezitímco naši se v ložnici dívají na vietnamskou televizi na nějakou žlutou telenovelu.

Jak to probíhalo, když si mě adoptovala i Jakubova rodina a když babička Vydrová byla ještě mezi námi? Slavila jsem Štědrý den rovnou třikrát. K Vydrovým a Nguyenovým se přidali ještě Jiráskovi, takže jsem se pokaždé fakt nehorázně přecpala. A v lednu brečela nad váhou.

Poslední Vánoce jsme na 23. prosince smažily se ségrou kapra samy. Děda k nám na tradiční večeři přišel sám. Bez babičky. Sice tu fyzicky nebyla, zato v našich myslích byla po celou dobu Vánoc. Hodně jsme na ni vzpomínali zejména u jídla. Jejích duch je jako vánoční cukroví s pořádně silným a kvalitním svařeným vínem. Hřejivý, veselý, milý a neskutečně dobrosrdečný.

Těším se na další Vánoce s Izinkou a vzpomínky na babičku Vydrovou. Babi, děkuju Ti za krásné dětství a hromady krásných vzpomínek na Tebe, na nás dvě.

Původně publikováno v magazínu Pátek LN