Ano, může. Jsem jedním z těch šťastlivců. Není nás bohužel hodně, ale snad se blýská na lepší časy tím, že se o duševních onemocněních v Čechách více mluví a diskutuje. Nejzávažnější je na této klinické nemoci to, že zhruba 25 % lidí přemýšlí nad sebevraždou a 20 % z nich je doopravdy dokoná.

Bipolární afektivní porucha je relativně nová nemoc, jež se často vyskytuje u kreativních jedinců. Není tolik probádaná a odborníci přesně neví, z čeho vzniká. Trvá v průměru 4 až 5 let, než se diagnostikuje.

Já jsem bojovala s depresemi od puberty. Znáte to, takové vietnamské klišé. Jedničkářka, co se učila nejen pro sebe, ale i pro rodinu a celý Vietnam, abych komunitě nezkazila pověst, takže jsem vyrůstala pod obrovským tlakem, že selžu.

Do osmi let jsem žila v Hanoji vedle babičky a ze dne na den jsem se s mámou stěhovala za tátou na druhý konec světa. Od té doby jsem vyrůstala v ryze českém prostředí. Takže banán jak poleno, co fyzicky i v hlavě pendloval mezi Vietnamem a Českem.

Do toho se ve mně pral ještě kus francouzského pradědy, v jehož rodné zemi jsem strávila 4 roky. Moje babička z mamčiny strany měla bipolární poruchu, ale bohužel neléčenou, takže ji zavírali do kazajk a v podstatě se dožila vysokých let hlavně díky trpělivé rodině a především díky modlení a častým meditacím.

Já mám naštěstí „jen“ ten nejlehčí typ bipolární poruchy – cyklotymii. Díky terapii, na kterou jsem začala chodit v roce 2015, se podařilo nemoc zachytit včas. Jednou za čtvrt roku mívám epizody, kdy se mi extrémně mění nálada.

Většinou to začíná mánií, kdy jsem hyperaktivní, skoro nespím, nestíhám jíst, napadá mě spoustu nápadů, seznamuju se s mnoho lidmi a návštěvy v knihkupectvích a antikvariátech na kreditce zanechávají poměrně velkou díru. Mám toho tolik co říct, že ani můj mozek to nestíhá, natož mé okolí.

Načež po cca 3 týdnech udeří deprese většinou trvající stejnou dobu, kdy jsem strašně vyčerpaná, smutná a bez jakékoliv energie či chuti vstát z postele. I jednoduchý úkon jako vyčištění zubů je problém, natož práce, domácnost a starost o čtyřletou dcerku. Díky bohu za mého úžasného manžela, rodinu a nejbližší přátele.

Jestli mi covidové lockdowny něco daly, tak je to definitivní diagnóza mé nemoci v březnu 2020. Tušila jsem, že je se mnou něco špatně. Jen jsem nevěděla co přesně a jak to léčit. Epizody přicházely většinou po nějakém rasistickém nebo xenofobním útoku či nezdaru v práci.

Až po 5 letech individuální terapie a psychologických testů se doktoři shodli na bipolární poruše. Povím vám, byla to neskutečná úleva. Vědět, že existují léky, v mém případě stabilizátory nálad, díky kterým můžu žít normální život, být šťastná a prožívat mateřství po boku úžasného manžela.

Kromě složitého hledání dobrých terapeutů a doktorů bylo zásadní nevzdát cestu za dobrými léky, u kterých se neprojeví nežádoucí vedlejší účinky. Já mám za sebou 10 různých léků a kombinací, jednou jsem kvůli alergické reakci na pár dní skončila na kožním. Ale moje pitbullí povaha kickboxera se nikdy nevzdává, dokud je na konci tunelu aspoň kousíček světla.

Nezbytné je také mít pevné rodinné zázemí a nejbližší přátele, kteří se na vás nebudou zlobit, když je v návalu brutální upřímnosti a vzteklosti pošlete do míst, kam slunce nesvítí. A naopak vám ještě nesou květiny a dopisy plný povzbuzení přes okno, protože ví, že na vás padla deprese, během níž si vyčítáte, co jste během mánie zase provedli, nevycházíte z domu a s nikým se kromě manžela a dcerky nechcete stýkat.

O mé nemoci se v rodině a nejbližším kruhu mluví zcela přirozeně. Ale k veřejnému coming-outu jsem se odhodlala až po několika týdnech po diagnóze, i když na vkus mé terapeutky to bylo překvapivě brzo. Ono mi to sdílení, mluvení a psaní o tom dost pomáhá se s tou nemocí sžít. Moje bipolárka, respektive máničky a depresičky, jak jim láskyplně s manželem říkáme, jsou takoví nezvaní kamarádi do našich životů.

Tato nemoc mě nedefinuje, je jen součástí mě. Upřímně, i když je to při každé epizodě sakra těžké, tak kdybych si měla vybrat mít, či nemít bipolární poruchu, vyberu si ji mít. Můj manžel mě bez této nemoci nezná, a přesto si mě vybral za životní partnerku. Bez svých mániček a depresiček bych nevnímala svět tak, jak ho vnímám. Neuměla bych ho cítit a vyjádřit tak, jak to umím.

Velkým problémem lidí s duševním onemocněním je pocit studu. Já jsem stud jako takový nikdy necítila, ale měla jsem obavy z toho, jak to vezmou potencionální zaměstnanci, kolegové a aby se maminky nebály nechávat své děti hrát si s naší dcerkou, protože má mámu s bipolárkou. Nakonec jediné, co jsem od širokého okolí dostala, je neskutečné pochopení, čímž já cítím velkou svobodu, protože svoji nemoc nemusím před nikým tajit.

Život s bipolární poruchou může být leckdy o dost kvalitnější, než jaký vede „normální“ člověk. Tím, že musím mít vzhledem ke své nemoci pravidelný režim, hodně cvičit, jíst zdravou stravu a vynechat alkohol, není moje tělo v 35 letech tak zhuntované v porovnání s vrstevníky. S náročnou prací v kanceláři od devíti do pěti by to bylo velmi náročné, takže se lidem s touto nemoci doporučuje mít volnější profese.

Já se i po mateřské živím psaním a v současné době se připravuju na doktorát na téma duševní zdraví Vietnamců v Čechách. Tak snad svojí disertací a otevřeností přispěju k tomu, že ten hodnotný život povede víc lidí s mentálním onemocněním.