Paní Mládková přichází s projektem proměnit park Kampa v expozici soch pod širým nebem. Hovoří o tom, že je vedena touhou přiblížit umění lidem, že tímto projektem navazuje na tradice známé ze světových velkoměst a výsledkem že by mělo být místo, kde se příroda prolíná s uměním. Autoři soch, které paní Mládková hodlá na Kampě vystavovat, jsou známí čeští sochaři, architektonický návrh pro ni připravuje David Vávra a mohlo by se tedy zdát, že bychom se z projektu měli jen radovat.

Podíváme-li se však na věc podrobněji (viz http://www.earch.cz/clanek/4379-socharsky-park-na-kampe.aspx), je zřejmé, že sochařský park na Kampě jako místo harmonického soužití moderní sochy a zeleně nefunguje. Kampa je intimní prostor, kde tvary a materiál většiny zamýšlených objektů působí agresivně a ruší funkci parku jako klidové zóny. Návštěvník tak malého parku, jako je Kampa, vychutnává především zeleň působící hojivě na smysly zjitřené městským ruchem. Sochy, které staví na formách odvozených z industriálního prostoru, mají účinek přesně opačný.

To neznamená, že Praha by neměla mít sochařský park a nový prostor pro současné české umění. Pro tento účel je však třeba vybrat vhodné místo, kde sochy nepřekřičí přírodu a neporuší atmosféru utvářenou staletími. Oživení uměleckými díly by si zasloužila zejména pražská sídliště, kde moderní socha je v přirozeném dialogu se svým okolím, oživuje odcizený prostor a přibližuje umění lidem tam, kde chybí. V centru Prahy se pak nabízí Jelení příkop, který má navíc tu výhodu, že se na noc zamyká a vystavené sochy nemohou být poničeny. Gebauerovi trpaslíci by se snad s vpádem sochařského parku smířili.

Podstatnou otázkou také zůstává, zda veřejný prostor má sloužit pro zvyšování tržní hodnoty soukromé umělecké sbírky.