Češi donedávna věděli, že v Číně se mluví čínsky. To dá také rozum, když v Čechách se mluví česky, v Německu německy, v Rusku rusky a tak dále. V poslední době se však dovídáme novinku; pokud se chceme domluvit s Číňanem, je prý třeba na to jít přes mandarínštinu. Co je to za jazyk, tahle mandarínština? Je oranžová jako mandarinky, nebo manželsky věrná, jako příslovečné mandarínské kachničky? Nebo snad nosí cop a hedvábný hábit, kouří opium a je malovaná na porcelánu? Ale kdepak, je to jazyk nejrychleji se rozvíjející ekonomiky světa, kde co nevidět bude Expo (a o těch ošklivějších věcech dnes pomlčím).

Kde se u nás tohle slovo vzalo? Samozřejmě, že z angličtiny, ale jeho původ sahá k portugalskému slovu mandarim („nařizovat“, „poroučet“). O etymologii portugalského slovesa se vedou spory, nejčastěji se uvádí, že je to zkomolené malajské mantari, jež má protějšek v sanskrtském mantrin (obojí s významem „královský rádce“). Existuje však i jednodušší hypotéza, odkazující k latinskému mandare, „přikazovat“. Jisté je, že na konci 16. století se v portugalských pramenech objevuje slovo mandarin jako označení dvořanů a vysokých státních úředníků v Indočíně, Číně a Koreji. Portugalci byli první, kdo se do těchto končin dostali a od nich se pak s informacemi o dalekých krajích po Evropě šířila i slova pojmenovávající věci do té doby neznámé, třeba také porcelán.

Portugalci a po nich Holanďané, Francouzi a Angličané přijížděli do Číny přes moře od jihu. Zde se setkávali s místními obyvateli, kteří mluvili jihočínskými dialekty a nejčastěji dialektem kantonským. Říkáme „kantonský dialekt“, přesně vzato je to však „kantonština“, jazyk, kterému mluvčí z jiných koutů Číny nerozumějí. První návštěvníci z Evropy nebyli žádní jazykovědci, tolik však věděli, že jsou v Číně, a bylo jim jasné, že místní lidé musí mluvit čínsky. Když se pak během oficiálních jednání setkávali s úředníky, jimž říkali „mandaríni“, a kteří vesměs pocházeli ze severu a mluvili drsně znějícím „úředním“ jazykem, na hony vzdáleným zpěvavé čínštině z okolí Kantonu, intuitivně vycítili, že to musí být jiný jazyk. Na rozdíl od místní čínštiny tomuto jazyku začali říkat mandarínština. Ostatně je to přesný překlad tehdejšího oficiálního názvu spisovné čínštiny, jež byla zvána kuan-chua neboli „řeč úředníků“. Postupem času si to Evropané srovnali v hlavě a jazyk všech Číňanů začali označovat jako čínštinu. Pouze v Británii a v USA mandarínština zůstává aktuální, zejména zásluhou někdejší čínské kolonie Hong-kong (tamní Číňané mluví „čínsky“, tj. kantonsky), a čínských přistěhovalců (také hovořících převážně kantonsky). Jazyky zemí, které nepodnikaly žádnou expanzi na Dálný východ, ani nemusely řešit otázku, jakou řečí mluví Číňan odnaproti, zůstaly okliky přes mandarínštinu ušetřeny.

Po roce 1989, když Češi vstoupili na globální kolbiště, najednou užasli. Nahlédli, že mezi věcmi, které jim režim léta zatajoval, byla také informace, že v Číně se nemluví obyčejnou čínštinou, ale exotickou mandarínštinou. Jako v tolika jiných případech jazykového znečištění, málokoho napadne podívat se do anglického slovníku, kde by se dověděl, že anglické „mandarin“ má pěkný český ekvivalent ve slově „čínština“ – a také ve slově „mandarínek“, porcelánové figurce usměvavého Číňana kývajícího hlavou.