Dva dny s poslankyněmi z celého světa. Co jsem si odvezla domů?
Minulý týden jsem měla tu čest jako jediná česká poslankyně zastupovat naši zem na konferenci poslankyň z celého světa Women MPs of the World Conference. Pestrou sešlost v britském parlamentu - oslavu posledních 100 let společenských změn a práva volit i být voleny - odsouhlasil celý House of Commons. Co si beru domů? Tady je malá ochutnávka.
Jak to celé probíhalo?
Tři měsíce předem mě nominovalo britské velvyslanectví. Po hodinovém rozhovoru jsem byla vyslána. Týden předem mi přišla pozvánka i na úvodní recepci do Downing Street 10. Těch 28 intenzivních hodin mi připadalo, jako by se celý svět shromáždil v jednom ctihodném parlamentu. Setkání zahájila britská předsedkyně vlády Theresa May se slovy „...the benefits of a more equal parliament are also felt more widely. After all, if half of the population is systematically excluded from politics then you’re excluding half the talent.”
Podobně to vyjádřila i Diana Abbott, první britská poslankyně původem z Jamaiky, která je v politice přes třicet let: „Legislativu zlepšuje, když je v zákonodárném sboru zastoupena celá společnost. Reprezentace různých skupin obyvatel pak vede k větší legitimitě politiky jako takové."
Následovalo plenární zasedání v House of Commons (kde se běžně vůbec nesmí fotit), dostupné na veřejném videopřenosu, a dvojí workshopy rozdělené do menších skupin, kde vedle sebe zazníval pohled Ghany (mikroúvěry pro ženská družstva, s obrovskou úspěšností) i Izraele, Islandu (zářný příklad částečných úvazků) i Barbadosu (obědy ve školách i učebnice zdarma), Filipín (dnešní šedesátidenní mateřskou ve výši 100% platu prodlužují na 100 dní) i Venezuely (šrouby utahující diktatura už skoro dva roky neplatí zvolené poslance a 3,5 milionu lidí je na útěku). Vše zakončila recepce na ministerstvu zahraničí.
Co taková akce způsobí?
Věřím, že každé z nás akce rozšířila obzory. Navázaly jsme kontakty - třeba s irskou poslankyní Catherine Martin bych ráda dál spolupracovala nad jejich zapojováním veřejnosti, resp. „public consultations”. Taky jsem si mohla uvědomit, v jak unikátní zemi žijeme - naše statistiky jako 7. nejbezpečnější země světa ostře kontrastují s životními příběhy z Afghánistánu a Súdánu, ale i mnoha zemí takzvaně západních.
Kde končí termín „rozvojová země”?
Dělení zemí na rozvojové a „nás ostatní" se mi trochu zkomplikovalo. Spíš si to přejmenovávám, že i u nás máme "ostrůvky rozvojového světa". I to, že v Severním Irsku kvůli Brexitu po klidných letech opět ožívá krvavá minulost, ukazuje, jak tenká linie dělí naši civilizaci od války. A třeba britské bonusy pro manažery zavdávají otázku, zda někdo pracuje „1000x víc” než někdo jiný a zda takováto nerovnost je opodstatněná. Anebo otázka, zda školy reálně zprostředkují základní gramotnost (v Brazílii i po 9 letech mnozí de facto nerozumějí psanému textu a nespočítají si ani sjednanou mzdu) - u nás to v určitých lokalitách nebude nijak slavné a přínos řady učilišť bude možná i záporný.
Jak se volí jinde?
Hodně jsme se bavily o vnitrostranických procesech. Jak férové jsou. A taky se dost diskutovaly parametry, jež ve výsledku ovlivňují výsledky voleb. Leckde třeba umožňují přerozdělovat hlasy na základě uděleného pořadí (tzv. australský model, prosazovaný i Piráty), anebo mají korespondenční volbu. V USA zas mají okrsky přizpůsobené zájmům jedné strany, tak, že ve finále 41 procent hlasů znamenalo vítězství republikánů v posledních volbách.
Dávám si trojí předsevzetí...
S ohledem na tohle všechno chci více porovnávat české recepty se zahraničím (včetně pravidelnější četby světového tisku), víc balancovat svůj život a tu novou skvělou práci (i takhle job poslankyně nazvala Theresa May) - a nakonec víc myslet na křehkost všeho lidského a to, že nikdo nevíme dne ani hodiny. Tak ať bereme inspiraci ve všech koutech světa.
Za hlavní přínos takovéto slavnostní, drahé a organizačně složité události nakonec považuji vykročení za běžné dění. Možnost nahlédnout na své úsilí z perspektivy celé planety. A ve finále tedy i velkou investici do každé z nás, která měla tu čest být vybrána a mohla se zúčastnit. Díky za to!
A ještě odkaz na video a články - v IrishTimes, v The Guardian,
Projev Theresy May
ČR a Zambie - dvě poslankyně, jeden svět.
Jak to celé probíhalo?
Tři měsíce předem mě nominovalo britské velvyslanectví. Po hodinovém rozhovoru jsem byla vyslána. Týden předem mi přišla pozvánka i na úvodní recepci do Downing Street 10. Těch 28 intenzivních hodin mi připadalo, jako by se celý svět shromáždil v jednom ctihodném parlamentu. Setkání zahájila britská předsedkyně vlády Theresa May se slovy „...the benefits of a more equal parliament are also felt more widely. After all, if half of the population is systematically excluded from politics then you’re excluding half the talent.”
Podobně to vyjádřila i Diana Abbott, první britská poslankyně původem z Jamaiky, která je v politice přes třicet let: „Legislativu zlepšuje, když je v zákonodárném sboru zastoupena celá společnost. Reprezentace různých skupin obyvatel pak vede k větší legitimitě politiky jako takové."
Následovalo plenární zasedání v House of Commons (kde se běžně vůbec nesmí fotit), dostupné na veřejném videopřenosu, a dvojí workshopy rozdělené do menších skupin, kde vedle sebe zazníval pohled Ghany (mikroúvěry pro ženská družstva, s obrovskou úspěšností) i Izraele, Islandu (zářný příklad částečných úvazků) i Barbadosu (obědy ve školách i učebnice zdarma), Filipín (dnešní šedesátidenní mateřskou ve výši 100% platu prodlužují na 100 dní) i Venezuely (šrouby utahující diktatura už skoro dva roky neplatí zvolené poslance a 3,5 milionu lidí je na útěku). Vše zakončila recepce na ministerstvu zahraničí.
Co taková akce způsobí?
Věřím, že každé z nás akce rozšířila obzory. Navázaly jsme kontakty - třeba s irskou poslankyní Catherine Martin bych ráda dál spolupracovala nad jejich zapojováním veřejnosti, resp. „public consultations”. Taky jsem si mohla uvědomit, v jak unikátní zemi žijeme - naše statistiky jako 7. nejbezpečnější země světa ostře kontrastují s životními příběhy z Afghánistánu a Súdánu, ale i mnoha zemí takzvaně západních.
Kde končí termín „rozvojová země”?
Dělení zemí na rozvojové a „nás ostatní" se mi trochu zkomplikovalo. Spíš si to přejmenovávám, že i u nás máme "ostrůvky rozvojového světa". I to, že v Severním Irsku kvůli Brexitu po klidných letech opět ožívá krvavá minulost, ukazuje, jak tenká linie dělí naši civilizaci od války. A třeba britské bonusy pro manažery zavdávají otázku, zda někdo pracuje „1000x víc” než někdo jiný a zda takováto nerovnost je opodstatněná. Anebo otázka, zda školy reálně zprostředkují základní gramotnost (v Brazílii i po 9 letech mnozí de facto nerozumějí psanému textu a nespočítají si ani sjednanou mzdu) - u nás to v určitých lokalitách nebude nijak slavné a přínos řady učilišť bude možná i záporný.
Jak se volí jinde?
Hodně jsme se bavily o vnitrostranických procesech. Jak férové jsou. A taky se dost diskutovaly parametry, jež ve výsledku ovlivňují výsledky voleb. Leckde třeba umožňují přerozdělovat hlasy na základě uděleného pořadí (tzv. australský model, prosazovaný i Piráty), anebo mají korespondenční volbu. V USA zas mají okrsky přizpůsobené zájmům jedné strany, tak, že ve finále 41 procent hlasů znamenalo vítězství republikánů v posledních volbách.
86 zemí a asi 120 poslankyň či ministryň - pestrých jako celý svět. Fotila Jessice Taylor z House of Commons.
Dávám si trojí předsevzetí...
S ohledem na tohle všechno chci více porovnávat české recepty se zahraničím (včetně pravidelnější četby světového tisku), víc balancovat svůj život a tu novou skvělou práci (i takhle job poslankyně nazvala Theresa May) - a nakonec víc myslet na křehkost všeho lidského a to, že nikdo nevíme dne ani hodiny. Tak ať bereme inspiraci ve všech koutech světa.
Za hlavní přínos takovéto slavnostní, drahé a organizačně složité události nakonec považuji vykročení za běžné dění. Možnost nahlédnout na své úsilí z perspektivy celé planety. A ve finále tedy i velkou investici do každé z nás, která měla tu čest být vybrána a mohla se zúčastnit. Díky za to!
A ještě odkaz na video a články - v IrishTimes, v The Guardian,
Projev Theresy May