Z Ostravy jsme vyjížděli za vydatného deště s tím, že jídlo nakoupíme v Polsku, kde by mělo být levnější. Ne, že by jsme se vyžívali v instantní a trvanlivé stravě, ale v Kyrgyzstánu to prý nemají a na hory na tři týdny je jí třeba. Poprvé jsme se ztratili před Bialsko Biale, po čase jsme však nalezli obchod a nakoupili kopec instantních borščů a žurků, trvanlivé salámy v Polsku asi nevedou. Pršelo stále, aspoň máme čisté auto. Na hranicích jsme využili fronty pro občany Evropské unie, a tak jsme předběhli mnoho Ukrajinců, kteří nás předjížděli celou cestu na hranice.



První noc na Ukrajině spíme za vesnici v poli. Ráno nás vzbudil prodavač cementu se svým kamazem, spíme na jeho místě, couváme tedy pět metrů na zpět. Na první pohled monotónní přímá cesta po ukrajinských celinách se mnohdy proměňuje v slalom poháru FIS a to když se před námi při naší cestovní rychlosti 90km/h v silnici objeví díry jak po leteckém náletu. Nestává se to sice zhusta, ale vždy to úspěšně překvapí. Cesta ze Lvova do Kyjeva má v některých úsecích charakter čtyřproudé dálnice západního typu. Před půlnocí dosahujeme Kyjeva a po několika husarských manévrech nalézáme ztracenou cestu dále na východ, na Charkov. Máme v plánu přenocovat za velkoměstem, když tu se objevuje vůz zdejší policie. Okamžitě nás zastavuje a je nám jasné, že je načase použít scénář, na který jsme se už v ČR připravovali. Je tma, nevidíme žandárovi do tváře, jsme docela unavení a smlouvání nejde úplně optimálně. Mladý policista, který prohlídku vede, se očividně snaží dokázat svému staršímu kolegovi, že umí z cizinců vyždímat slušný obnos. Jako záminka k pokutě 850 hřiven stačí otevřený otvírák v popelníku. Nebudeme-li chtít platit, zabaví nám přes noc auto a my budeme muset přespat v hotelu. Víme, že se nemáme nechat, ale jde to ztuha. Hraní na panslovanskou strunu moc nezabírá a i to, že jsme studenti, ho nechává chladným. Nakonec obětujeme pár dolarů a čtyři primusy.



V úterý pokračujeme v naší štaci směr Charkov – Belgorod – Voroněž – Saratov. V pozdních hodinách překračujeme ukrajinsko-ruské hranice. S ukrajinskými celníky je sranda, líbí se jim náš povoz a prakticky okamžitě nás pouštějí dál, kdežto byrokratické obstrukce s Rusama neberou konce.

Formuláře, kopírování, fronty,... Celníci si odcházejí ze své budky na různě dlouhou dobu pryč až překvapivě často, ale na druhou stranu místní vojandy jsou k nám celkem milé. Nakonec tam trčíme přes tři hodiny a to před náma bylo jen jednou auto.



Ve středu relativně poklidný přesun dále na východ přes Belgorod a Voroněž.

Ve čtvrtek zdoláváme Saratov a hodláme překročit Volhu do města Engels. Volha, Volha, širá Rus, cituje Štěpán svého oblíbence JC, když tu nás asi 30 metrů před mostem zastavuje místní policie. Transit tudy projíždět nesmí, že prý jsme přehlédli značku. Aha, tak to je nám hnedka jasné o co jde. Prohlídka vozu se nekoná. Jen chtějí, aby Štěpán šel za nimi do jejich hlídací stanice, která je hned u cesty. Spolu s policistou, který nás zastavil, jsou ve službě ještě další tři, kteří se před horkem ukrývají ve své budce. Jeden něco klove na počítači, druhý vykuřuje a třetí si dlouhou chvíli krátí hraním hry na telefonu. První dějství divadelní inscenace může započít. Štěpán pomalu nosí jednotlivé dokumenty. Slovanská vzájemnost, fráze o tom, že to vyřešíme pa-bratski, pa-charašomu, že jsme studenti a alpinisti znějí oficírům libozvučně. Počátečních 30 USD se Štěpánovi podaří usmlouvat na 5 plechovek primusů. Už se chystáme odjet, ale auto prostě nechce nastartovat, trčíme tedy před policejní stanicí, poldové z nás mají srandu. Nakonec auto po nahodilém pokusu naskočí.



Večer, když nedaleko kazašských hranic hledáme místo na spaní, potkáváme jednoho Kazacha s rodinkou. Nabízí nám kuře, baranici a láhev vodky. V autě pouští disko, párty na železničním přejezdu může začít...







Předchozí části on-line reportáže z naší cesty na Pik Lenina najdete ZDE