V pátek 8. července přejíždíme hranice do Kazachstánu, moc aut zde nečeká. Zastavíme u závory, což je až za stopkou. Z celnice vyběhne oficírka a přísně nás odhání o dva metry nazpět. Očekáváme důkladnou prohlídku, ale Rusové jsou tentokrát v klidu a bez zdlouhavých kontrol nás pouštějí dále. Tak to však není na kazašské straně , kde sice uniformovaní hošani vypadají mile, ale nechají nás vyskládat celé auto.

Zrcátkama nám prohlížejí různé skuliny, nezapomenou zkontrolovat i obsah našich peněženek. Pak na nás spěchají, ať se zase honem sbalíme.
Cesty za hranicí jsou na podobné úrovni jako v Rusku, občas nějaký ten větší výtluk, jinak se však dá jet celkem rychle. Do Uralsku přijíždíme v pozdním odpoledni. Občas nás zlobí startér, na jedné křižovatce se nejsme schopni rozjet. Když roztlačujeme auto, nabídne se k pomoci Kyril se svou vytuněnou Ladou Nivou. Startér jsme sice nevyřešili, ale Kyril je velice ochotný a nabízí se, že nás provede a vyvede z města, protože se zde staví silnice a je zde mnoho uzavírek. Naše Lada dostává poprvé pořádně zabrat, výjezd je veden prašnou cestou s mnoha velkými dírami, často raději vystupujeme z auta, aby žigul tolik neseděl a snáze projel. Chytáme expediční patinu- všude je prach, vidíme 20 metrů před sebe, 40 km za 2 hodiny… Zase spíme v poli, i v Kazachstánu je třeba šetřit.

V sobotu podvečer příjíždíme do Aktobe. Místní nám doporučují kafe Taksim, má tam být WI-FI. Při vstupu nás kontrolují bodyguardi a celé kafe je hodně snobské a drahé. Zkouknem bohaté krasavice a otočíme se na patě. U supermarketu se dáváme do řeči s dvěma místníma slečnama. Tento rok maturovaly, mají rády ruský hip-hop a RnB, západní hudbu moc ne. Ukazují nám město a pijeme pivo, pak zavolají maminky a holky musí domů. Hlavy skládáme u pumpy za městem.

V neděli ráno konečně píšem první příspěvek na náš blog. Kabel do foťáku jsme nechali v autě, a tak se pro něj Ondra se Štěpánem vydávají. Před kafé Taksim ovšem zaujme jejich pozornost skupina zpívajích a tančících lidí. Chvíli na ně zírají, pak k nim z davu přiběhne pirát, poznávájí v něm Rusa, kterého jsme zdržovali pomalým zabalováním kontrolovaných věcí na rusko kazašské hranici. Pod nos jim strkají tác se salámy a kýble s vodkou, ale hlavně pozvání na svatební veselici. Příspěvek pro Aktuálně.cz holt počká. Potom, co se Ondra vratí do kafe pro nic netušícího Pavla, začíná sranda, přeci jen naběračky s vodkou nechlemtáme každý den. V sousední budově od našeho internet kafé je hotel, kde se koná svatební oslava, i když to je dost slabé slovo. Hodokvas, tancovačka, cikánský striptýz, karaoke, při kterém Štěpán zaperlí a na hranou melodii poznává českou lidovku a tak se ujímá mikrofonu. Pirát a vlastně asi všichni mají potřebu nás pořádně opít. Jsme taková zahraniční kuriozita, každý z nás musí do mikrofonu říct nějakou veselou historku. Seznamujeme se s Kosťou a jeho ženou Kristýnou, kteří nám nabízejí ubytování. Po tancovačce, krájení dortů a bezpočtů proslovů veselka v hotelu končí, my se přesouváme s Kosťou a dalšími. Za volant nikdo z nás nemůže. Náš žigul řídí člověk, kterého nikdo předtím ani potom neviděl. Tomu se podaří na 400m to, co se nám nepodařilo za 4000km. Prorazil pneumatiku. Slavíme v klubu v přízemí Kosťova domu, ano je to naše staré známé kafé Taksim. Večer už jsme u Kosti na bytě. Pobídky „nalivaj!“ neztrácí na intenzitě. Vodka se prokládá hostinou z vařeného kuřete, pelmeni a šťávou z kompotu.

„Nalivaj!“ zaznívá znovu u snídaně, Kosťa je nezdolný. Co se dá dělat jsem v Kazachstánu... Odpoledne jedeme na šašliky. Cesta k vyhlášené restauraci je neznačená polňačka. K šašlikům dáváme čepované pivo značky Praga, chutná jako dvoudenní koza. Potom se přesouváme k Aktobynskému „moři“, ale začne pršet, takže z koupání nic není.

V úterý ráno opravujeme pneumatiku a konečně vyrážíme na cestu.

A na závěr pár momentek z cesty


Pavel Michalec, Štepán Maliňák, Ondřej Bednář