Drzí důchodci v tramvajích
Malý chlapec jede poprvé v životě tramvají sám. Nastupuje do čísla 22 a sedá si na vyhřátou sedačku k oknu. Je to opravdu skvělý pocit být součástí toho velkého vozu, který se s krásnými tóny napětí a proudu dává do pohybu.
I za oknem se dává vše do pohybu a malý chlapec má oči jako dva penízky. Po chvíli tramvaj začíná brzdit, a tak se chytá ze strany sedačky, aby neslétl. Cestující nastupují, vystupují a navzájem si říkají: Ach pardón, S dovolením, Ó promiňte.
Najednou do dveří vstupuje schoulená stará postava. Je to vrásčitý dědek s vlnitým obočím a pichlavýma očima. Lidé před ním rychle ustupují. Kmitá pohledem jako kos, když v tom zaměřuje malého kluka. Nespouští z něj oči a jde přímo k němu. Chlapec je k smrti vyděšený a nemůže se ani hnout. Postava se přibližuje a pak se otáčí a najednou začíná couvat přímo na chlapce. Začíná si sedat! Jako kdyby chlapec vůbec neexistoval! Jako kdyby byl duch!
Malý chlapec na poslední chvíli mrštně uskočí do strany a dědek se bez hlesu posadí a vítězně se rozhlédne po tramvaji.
26 let je pryč a z malého chlapce vyrostl mladý muž.
Za těch několik málo let už viděl svět. Velké západní metropole v chaotické harmonii, asijská velkoměsta uprostřed divočiny i africká města, kde slunce vypadá opravdu jinak.
Jeden nedělní podvečer si bere tramvaj číslo 22, sedá si k oknu a nechá se vézt městem. Na Náměstí Míru do tramvaje nastupují, mimo jiné, i dvě dámy v letech doprovázené postarším lázeňským švihákem. Švihák usazuje dámy a s úsměvem jim naznačuje, že si brzy sedne vedle jedné z nich, protože u okna sedí nějaký mlaďoch. Ukazováčkem pak naznačuje mladému pánovi, aby se zvedl.
Ten ovšem sedí dál. Šviháka to rozhodí. Nemůže tušit, že se mladý pán právě vrací z tribuny fotbalového stadionu, kde po dobu devadesáti minut intenzivně uvolňoval všechna přepnutá nervová zakončení. Navíc jeho tým vyhrál 4:0.
Stačí krátké setkání pohledů a švihák se nad svými dvěma lázeňkami tyčí po zbytek jejich neblahé cesty.
Mladý pán vystupuje na Karláku a nadechuje se svého města. I po tolika letech se standardy v tramvaji nemění. Nikde na světě se nesetkal s tím, že by ho někdo vyhazoval ze sedačky. Ba co víc, když jednou v Casablance uvolnil místo těhotné dámě, tak jeden muž tiše zabručel: Hmm… kavalír.
Drzí důchodci v hromadné dopravě vytváří dodnes situace té nejhorší maloměstské slušnosti.
V takových situacích totiž nejde o to, aby si starší člověk mohl na dvě zastávky odpočinout, protože ho už nenesou nohy. Drzí důchodci chtějí především poučit mladé o dobrém vychování a to velmi nepovedeně.
Drzí důchodci žijí v přesvědčení, že jim život udělil plošné oprávnění rozhodovat o zasedacím pořádku. Od základní školy si tak stále pletou dobré vychování s povinností topořit se, jakmile do prostoru vejde autorita.
Mladý muž chová ke všem starým lidem úctu. Autoritu u něj ovšem nemají, pokud k tomu není nějaký důvod; nemají na sobě např. nějaký odznak nebo uniformu. A i s pomocí takového symbolu by si v tramvaji mladý muž příděl autority dobře rozmýšlel.
Mladý muž tak sedí. O dobrém vychování ho nepoučí, autoritou se nestanou a ani se neposadí. Drzé důchodce si zpříma prohlíží. A když začínají hlasitě kafrat s okolními cestujícími o tom, že je nehorázné, jak někteří, zde, nemají dobré vychování, tak má uši zalité voskem.
A začíná je upjatým pohledem svlékat. Představuje si je v těch nejstrašnějších pozicích, prostorách a situacích. A oni od něj na oplátku nedostávají ani nejmenší náznak úsměvu, který by nakrmil jejich lačnou zlobu.
46 let uplynulo a z mladého muže je starý pán, který nastoupil do tramvaje.
Celý den sedí doma před televizí a k večeru chodí se starým známým na pivo. Je rád, že si cestou v tramvaji trochu protáhne ztuhlé nohy. Pobídky cestujících, zda-li nechce jejich místo k sezení s úsměvem a razancí odmítá.
Tramvaj se pomalu rozjíždí ze zastávky, když v tom ho nějaká ruka tahá za rukáv. Za ním stojí malý kluk s vykulenými kukadly, který opakuje: „Pane, pojďte se, prosím, posadit.” Bez čekání na odpověď pak táhne starého pána přes půlku tramvaje na své volné místo a mizí mezi těly cestujících.
Starý pán malému chlapci děkuje a zbytek cesty se dívá z okna.
I za oknem se dává vše do pohybu a malý chlapec má oči jako dva penízky. Po chvíli tramvaj začíná brzdit, a tak se chytá ze strany sedačky, aby neslétl. Cestující nastupují, vystupují a navzájem si říkají: Ach pardón, S dovolením, Ó promiňte.
Najednou do dveří vstupuje schoulená stará postava. Je to vrásčitý dědek s vlnitým obočím a pichlavýma očima. Lidé před ním rychle ustupují. Kmitá pohledem jako kos, když v tom zaměřuje malého kluka. Nespouští z něj oči a jde přímo k němu. Chlapec je k smrti vyděšený a nemůže se ani hnout. Postava se přibližuje a pak se otáčí a najednou začíná couvat přímo na chlapce. Začíná si sedat! Jako kdyby chlapec vůbec neexistoval! Jako kdyby byl duch!
Malý chlapec na poslední chvíli mrštně uskočí do strany a dědek se bez hlesu posadí a vítězně se rozhlédne po tramvaji.
26 let je pryč a z malého chlapce vyrostl mladý muž.
Za těch několik málo let už viděl svět. Velké západní metropole v chaotické harmonii, asijská velkoměsta uprostřed divočiny i africká města, kde slunce vypadá opravdu jinak.
Jeden nedělní podvečer si bere tramvaj číslo 22, sedá si k oknu a nechá se vézt městem. Na Náměstí Míru do tramvaje nastupují, mimo jiné, i dvě dámy v letech doprovázené postarším lázeňským švihákem. Švihák usazuje dámy a s úsměvem jim naznačuje, že si brzy sedne vedle jedné z nich, protože u okna sedí nějaký mlaďoch. Ukazováčkem pak naznačuje mladému pánovi, aby se zvedl.
Ten ovšem sedí dál. Šviháka to rozhodí. Nemůže tušit, že se mladý pán právě vrací z tribuny fotbalového stadionu, kde po dobu devadesáti minut intenzivně uvolňoval všechna přepnutá nervová zakončení. Navíc jeho tým vyhrál 4:0.
Stačí krátké setkání pohledů a švihák se nad svými dvěma lázeňkami tyčí po zbytek jejich neblahé cesty.
Mladý pán vystupuje na Karláku a nadechuje se svého města. I po tolika letech se standardy v tramvaji nemění. Nikde na světě se nesetkal s tím, že by ho někdo vyhazoval ze sedačky. Ba co víc, když jednou v Casablance uvolnil místo těhotné dámě, tak jeden muž tiše zabručel: Hmm… kavalír.
Drzí důchodci v hromadné dopravě vytváří dodnes situace té nejhorší maloměstské slušnosti.
V takových situacích totiž nejde o to, aby si starší člověk mohl na dvě zastávky odpočinout, protože ho už nenesou nohy. Drzí důchodci chtějí především poučit mladé o dobrém vychování a to velmi nepovedeně.
Drzí důchodci žijí v přesvědčení, že jim život udělil plošné oprávnění rozhodovat o zasedacím pořádku. Od základní školy si tak stále pletou dobré vychování s povinností topořit se, jakmile do prostoru vejde autorita.
Mladý muž chová ke všem starým lidem úctu. Autoritu u něj ovšem nemají, pokud k tomu není nějaký důvod; nemají na sobě např. nějaký odznak nebo uniformu. A i s pomocí takového symbolu by si v tramvaji mladý muž příděl autority dobře rozmýšlel.
Mladý muž tak sedí. O dobrém vychování ho nepoučí, autoritou se nestanou a ani se neposadí. Drzé důchodce si zpříma prohlíží. A když začínají hlasitě kafrat s okolními cestujícími o tom, že je nehorázné, jak někteří, zde, nemají dobré vychování, tak má uši zalité voskem.
A začíná je upjatým pohledem svlékat. Představuje si je v těch nejstrašnějších pozicích, prostorách a situacích. A oni od něj na oplátku nedostávají ani nejmenší náznak úsměvu, který by nakrmil jejich lačnou zlobu.
46 let uplynulo a z mladého muže je starý pán, který nastoupil do tramvaje.
Celý den sedí doma před televizí a k večeru chodí se starým známým na pivo. Je rád, že si cestou v tramvaji trochu protáhne ztuhlé nohy. Pobídky cestujících, zda-li nechce jejich místo k sezení s úsměvem a razancí odmítá.
Tramvaj se pomalu rozjíždí ze zastávky, když v tom ho nějaká ruka tahá za rukáv. Za ním stojí malý kluk s vykulenými kukadly, který opakuje: „Pane, pojďte se, prosím, posadit.” Bez čekání na odpověď pak táhne starého pána přes půlku tramvaje na své volné místo a mizí mezi těly cestujících.
Starý pán malému chlapci děkuje a zbytek cesty se dívá z okna.