Tak jsem tu. Za ruku mě drží má čtyřletá dcera a přede mnou stojí má milovaná žena. Jak se to všechno stalo?

Byla letní sobota a my měli již dávno v kalendáři zapsaný výlet. Malá hodina cesty po dálnici, dvě hodinky po okreskách a ocitli jsme se v krásném krkonošském údolí. Bylo štěstí, že jsme vyrazili tak brzy. Na Parkovišti č.1 bylo tisíc aut a na Parkovišti č.2 tak dva tisíce. Nějaký šumivý signál ve mě mi říkal, abych to hned otočil. Ale kam, když je tak hezký den?

Teď tu stojím v řadě pod vrcholem, nade mnou sto lidí, za mnou tak dvě stě padesát a nic se nepohne, ani větříček, ani větvička. Všichni kolem mlčí, na projev emocí tu není prostor. Musím si s někým nutně promluvit. Můj astrolog to nezvedá, psychoterapeut to má vypnuté a Josef je nejspíš stále zavřený v kuchyni.

„Máme pitíčko?” ozvalo se z malých úst mé dcery. Už jí hezky rostou zuby, pomyslel jsem si. „Pitíčko nemáme, protože jdeme na Sněžku a za chvíli jsme tam. Dáme si něco dobrého na té boudičce nahoře.” Slovo boudička jí nepotěšilo, ale chápala situaci a raději nic nenamítala. Nakonec její matka mlčela již od vstupu do lesa.

Správa Krkonošského národního parku se vyjádřila, že kvůli nevychovanosti návštěvníků, byla nucena přijmout opatření. V okolí Sněžky totiž sídlí vzácný pták a KRNAP se přirozeně bojí, aby neodletěl a správce tak nemusel přepsat orientační tabuli u lanovky s informací - Tento pták zde již od roku 2020 nesídlí.

Vedle toho tu na kamenech roste vzácný alpínský trávník, který k nám přilétl pro změnu z Rakouska. Správa samozřejmě nechce, aby nějaká hovada zdupala alpínský trávník a dále tu rostla jen obyčejná česká louka. Na úbočí Sněžky tak vzniklo opatření, které chrání trávník a ptáčka před nevychovanými návštěvníky.

Metaforou horalové většinou nevládnou, a tak poté, co se místní rozčilovali, že se návštěvníci chovají jako dobytek, vyrostlo na úbočí Sněžky pásmo ochranných sítí, které návštěvníky žene do vrchu, jako opravdový dobytek.

Na tuto síť si najednou naproti mě sedl žlutý ptáček. Zachránce mé zdravé mysli!

Ptáčku můj, co se to děje? Kde jsem se to ocitl? Ráno jsem přijel na parkoviště č.2, které bylo plné. V tom přišel muž ve vestě, zapsal si registrační značku vozidla a řekl: Můžete na Parkoviště č.1, ale bude to za 500 Kč. Zaplatil jsem. Odjel jsem na Parkoviště č.1 a jiný muž si přečetl mou značku a řekl: Bude to ještě za 250 Kč. Jedna dospělá jízda lanovkou mne stála jako čtyři lahve rumu. Při čaji a housce u stánku jsem už jenom mrkal a říkal si, že je to jen špatný sen. Ovšem proč mám pocit, že mi někdo kazí smysl pro krásu?

Že je tu hodně lidí? Všude je přeci hodně lidí. Nemůžou nás jen tak nařezat, svázat a někam založit jako kůrovcové dřevo, jenom kvůli tomu, že je sobota. Nebo mohou? Ptáček jen pípl, zamával křídly a odletěl do údolí.

„Už zase mluvíš s ptáky?” prolomila má žena své mlčení. Má nejdražší, kdybys jen věděla, co jsem kvůli nim schopný podstoupit. „Není východiska, ale stále je naděje,” říkám zvesela. „Dnes jsem pochopil, že je jedno jestli jsi žlutý pták na plotě, nebo jeden z tisíce mužů na hřebeni, důležité je přívětivé údolí za zády a modré nebe nad hlavou,” pravil jsem vážností profesora klavíru.

Má žena jen odvrátila tvář, jako tenkrát, když jsem jí řekl, že je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Leží mi pod nohami krásný kámen, solidní svědek. To jemu teď věnuji má nevyřčená slova.

Kameni, kameni proč dělat krásu horší? Špinavé a nehezké věci, když zkrášlujeme, tak radost a veselí živoucně projevujeme. Proč hořce nepláčeme, když krásné věci trpí? Ale jak projevit ten, žal, když mi vítr slzy v očích suší a můj hněv hora němotou svou ničí. Máme snad, můj bratře, něco jiného než jeden druhého?

Otočil jsem se po lidech za mnou a ucítil hořkost v ústech a kuráž v očích. Jaký plot asi chrání každého z nich od vzácných ptáků a alpských mechů?

Když jsem na vrcholu potkal horala u stánku, jak nasupeně rozlévá čaj do kelímku, měl jsem sladkou chuť plivnout mu žvýkačku před jeho zraky vedle koše na odpadky. Jako kocour domácí, který se po oschlém žrádle vychčije vedle bedny. Šel jsem k němu a spatřil jak mu horský vítr šlehá tvář a krutě ryje jeho hrubé rysy. Najednou nám vítr foukl do vlasů a my se podívali vzhůru. Nebe se smálo a prohánělo mraky. Snad nám bylo oběma jasné, že dolů půjdeme dobytčím koridorem společně.