V pražské hospodě Kulový blesk bylo jako každý večer narváno. Scházeli se tu milovníci filmu, kteří film denně žili a nebo o něm aspoň rádi mluvili.

U stolu ve sklepní části seděl ten večer i známý pražský novinář Kuptík. Měl vždy nejčerstvější informace z města, a tak se kolem něj u stolu vždy sesedlo hodně hlav, které napjatě hltaly každé jeho slovo. Kuptík byl zavalité postavy s rozcuchanými černými vlasy, černým obočím a bíločernými vousy. I dnes přišel do lokálu v tmavém svetříku a modré košili.

„Říkám vám znovu, že je to ten nejznámější fenomén na této planetě. Čím starší je město kolem vás, tím mladší vypadají ženy, které v něm žijí. Řím, Paříž či Neapol nechť jsou mi důkazem. Staré zdivo totiž prodlužuje ženám mládí. Něco o tom vím, protože kamenům rozumím,” řekl Kuptík a narovnal se na židli. Někteří chlapi souhlasně zabručeli, jiní se napili piva. „Když se na Starém Městě pokládaly chodníky, tak se použil materiál ze středočeských kamenolomů, kde se v prvohorách vyskytovaly trilobity. Jejich otisky jsou na některých obrubnících dodnes. Až sem sahá věk tohoto města!” dodal novinář důrazně a napil se řádně piva.

Na kraji stolu vše poslouchal mladý inženýr Skoba. Pivo už mu stouplo do hlavy a tak přemýšlel, že kdyby takový trilobit ukořistil sám pro sebe, jeho žena, kterou poslední dobou trápí jen samé chmury, by získala prodloužené mládí a s ním třeba i lepší náladu. Jistě by ho pak královsky ocenila. Půjdu na Staré Město, rozhodl se Skoba rázně, dopil půllitr a rychle se rozloučil s hospodou.

Venku byl příjemný zimní večer. Skoba skočil na tramvaj, vystoupil na Národní třídě a vydal se směrem do centra. Turisté už dávno spali nebo večeřeli v restauracích a v ulicích bylo příjemně. Když došel na Staroměstské náměstí tak si všiml, že se uprostřed něco staví. Nenápadně nakoukl za plentu, kde dva muži kopali lopatami díru. Netrvalo dlouho a jeden z nich se s úlekem otočil:

„Neočumovat, tady se staví!!” vykřikl potichu kopáč a vztyčil ukazovák. „Pardón, nechci rušit, pánové. Jenom by mě zajímalo, ehm, ehm,” odkašlal si do dlaně Skoba, „odkud máte ty kameny?”

„To jsou broušené kameny ze Švýcarska, mladý pane, a bude na nich na podstavci vztyčena socha panny Marie, kterou zničili vandalové na počátku minulého století. Ale nemá to nic společného s náboženstvím, nedejbože,“ pravil druhý kopáč, sundal si čepici a prohrábl si vlasy. „víte, nám jde především o vyrovnání se z minulostí.”

„Kdo nemá doma pannu na podstavci, ten je vždycky podezřelej!“ pravil významně první kopáč a rozhlédl se kolem sebe. Skoba si oba pány prohlédl a opřel se ležérně o vyplou míchačku. „A co budete dělat s těmi kameny, co zbyly místo toho podstavce?” zeptal se pak nevinně.

„No, že se ptáte, celý Mariánský sloup má velmi zajímavý příběh, vše začalo, když….” začal s lehkým nadšení druhý kopáč, ale ten první mu do toho zase skočil: „Hlavní je, že to bude tak dlouhý, aby se to vyrovnalo támhle Husovi.”

Skoba si ho se zájmem prohlédl „A nemohla by mít, místo toho podstavce, ta naše panenka jenom trochu delší nohy?” zeptal se Skoba teď opravdu nevinně.

První kopáč si ho zlostně přeměřil. „Běž pryč, my se tady snažíme o něco významného,“ pravil druhý kopáč a šel se věnovat rozkopané díře. První kopáč se ještě chvíli mračil, a pak se otočil a šel na pomoc tomu druhému v jejich svízelné práci.

Skoba chodil ještě asi dvě hodiny po městě a prohlížel si žulové obrubníky. Většina z nich byla osekaná a zašlá. Trilobit nenašel žádný, a tak vystřízlivěl a vrátil se domů za svou ženou, která spala spánkem spravedlivých.