„Pane Stehlík, už na vás ten krasavec čeká. Je to funglovka,” řekl s úsměvem hubený prodejce automobilů Škoda Auto na pražském Jarově mladému inženýrovi v brýlích.

Oba muži si živě podali ruce a pak společně prošli do sklepních prostor pod prodejnou, kde mezi tmavými obrysy aut oranžově zablikala krásná zlatavá Octavie.

Pan Stehlík si radostně posunul brýle na nose. Přiblížili se k autu, které se přitažlivě lesklo zatím netknutým lakem. Vůz to byl vskutku nádherný a pan Stehlík se už těšil, jak vezme celou rodinu na výlet z města. Prodejce mu ukázal na dlani klíče, pan Stehlík po nich chňapnul, pak naskočil hbitě dovnitř, zkušeně nastartoval a vystřelil z garáže jako blesk.

„Vážená paní, váš kočár je připraven,” pravil s úsměvem i lehkým úklonem pan Stehlík své mladé ženě, poté, co přistavil auto před rodinným domem.

„Jiříku, no to je nádhera,” vydechla jeho žena a splaskla ruce. V takových momentech jí to obzvlášť sluší, pomyslel si radostně pan Stehlík. Půvabná paní Stehlíková měla vždy jemný cit pro detail a dokázala ocenit kvalitní řemeslnou práci, kterou se automobily Škoda vždy vyznačovaly.

Pravdou je, že vůz to byl opravdu skvostný s elegantními konturami současného trendu. Velká lesklá kola připomínala orientální leknín, světla se šibalsky mračila a skla byla průzračná jak z novoborského křišťálu. Děti kolem auta běhali a vískali s nadšením jako kdyby se jednalo o nového člena rodiny.

„Tak vyrazíme,” zvolala hlava rodiny, když naložili kufr taškami, sportovním náčiním a dárky.

„Zapneme navigici?” zeptala se maminka na předním sedadle a hrdě si přeměřila svého muže. „Do Tábora za bratrem trefím i poslepu,” odpověděl pan Stehlík a nepatrně zvedl nos. Jeho žena se na něj láskyplně podívala a už vyjížděli z města ven.

Pan Stehlík se nemohl dočkat na dálnici až ukáže všem jaké zrychlení a zároveň komfort nabízí jejich nová Octavie. V pátek bylo na silnicích dost rušno, a tak se výjezd z Prahy kvůli zácpě protáhl o malinkou hodinku, která celé posádce utekla velmi rychle. Bohužel kvůli pracím na silnici a nutným zúžením je před Benešovem čekala další hodinka zpoždění. Naštěstí díky vůni novoty vozu nadšení posádky neklesalo. Při průjezdu Benešovem se začalo dít něco podivného. Značení cesty na Tábor bylo všude škrtnuté a pod ním šikmo visel hrozivě oranžový nápis objížďky a z něj vedly šipky třemi směry.

„A jéje objížďka,” pravila maminka a podívala se otráveně z okna. „Aspoň se podíváme po české krajině,” pravil zvesela pan Stehlík a dodal: „Děti, děti možná uvidíme hospodářská zvířata, jak dělá kravička?”

„Bůůů,” ozvalo se nepřítomně ze zadního sedadla.

Pan Stehlík tedy vyrazil na objížďku. Už v první vesnici oranžové šipky zmizely, zato se ozvalo skutečné bučení z nedalekého kravína. “Zapni tu navigaci,” poprosila maminka svého muže. „Navigace je k ničemu, když je všechno zavřený,” řekl pan Stehlík mrzutě a maminka si přesedla. Oranžové šipky se už neukázaly a i děti, když ucítili změnu atmosféry v autě nenápadně utichly.

Netrvalo dlouho a celá posádka zastavila v koloně u rybníka kvůli semaforu. Zde u klidu rybníka se již čekání v koloně jevilo všem jako nekonečné a rybník svou vahou atmosféru v autě ještě hrozivěji umocňoval.

Čekání se vleklo, auta stála a semafor neúprosně svítil červenou. V tu ránu se kolem stojících aut vynořil oranžový cestář malého vzrůstu s obrovským břichem, které ukrýval v čisťounkých montérkách. Zastavil se u každého auta a něco posádkám říkal.

„Cesta je zavřená, jeďte jinam,” pravil hrubě cestář, když maminka stáhla okénko. „My potřebujeme do Tábora,” odpověděla mu maminka. „No to se nedostanete, zavřený to je na Vlašim i na Budějovice. To musíte na dálnici, tam projedete, ale tam jsou taky práce,” odpověděl cestář.

„Tahle země je celá rozkopaná,“ řeka smutně maminka „tady se člověk nikam nedostane včas. Vy tedy máte hodně práce, to musí být spoustu dřiny.” řekla maminka s jemnou ironií v hlase.

Cestář najednou položil svou ohromnou pracku na hruď a chraplavým, ale silným hlasem začal zpívat staročeskou píseň o cestáři: „♭Vzácná paní, to se ví. Kdybych já mohl - tak jako pán, jezdit ve zlatém kočáááře, tak nedělám cestáááře.♭” Pak se chytl za břicho a začal se dlouze smát hlubokým smíchem, až mu po kapsách začaly cinkat drobné mince. Maminka se rozzuřila a raději zavřela okno. Na semaforu stejně skočila zelená.

Tábor byl za kopcem. Slavné město hradeb a vlajek je už s napětím očekávalo. Všichni se těšili na setkání se strýčkem a jeho rodinou. Když projížděli kolem vodní nádrže Jordán do centra města, tak spatřili veliký mumraj lidí. Uprostřed cesty stál zátaras a za ním různé stánky a kolem nich hloučky.

Maminka lehce zasténala, pan Stehlík klidně zpomalil a už k nim pelášil bodrým krokem jinoch s širokým úsměvem a krátkými kraťasy. Naklonil se k panu Stehlíkovi a pravil:

„Dobrý den pane. Bohužel centrum je dnes zavřené, běžíme tu krajský půlmaratón. Můžete zaparkovat na Pražské nebo na parkovištích P+R vedle supermarketu Lidl,” řekl energicky mladý chlapec.

Pan Stehlík zesinal, kousl se do rtů a sevřel volant své nové Octavie až mu zbělaly klouby i prsty. Mladík se stále usmíval, jako kdyby v myšlenkách stále běžel dolinami.

Pan Stehlík se předklonil k přednímu sklu a začal jemně sténat. V ten moment si přes sklo všiml osamoceného strážníka na kraji ulice, jak stojí a netečně kouká na běžící dav. Na chvíli zatoužil také vlastnit uniformu, která by mu odlehčila od všech starostí a on mohl jen tak stát u krajnice a odevzdaně dohlížet na pořádek.

Pak se otočil k jinochovi, který se mezitím předklonil k autu, div že nestrčil hlavu dovnitř.

„Mladý muži, snažím se poznávat realitu každý den. Tak proč se mi zdá pořád taková nová?” zašeptal mu pan Stehlík hrozivě do ucha a chlapec nechápavě vyvalil oči.

Pak zařadil první rychlostní stupeň auta tak prudce až chlapec vyděšeně uskočil o dva kroky dozadu. „Ještě si na něj mohl štěknout," dodala paní Stehlíková rezignovaně. Pan Stehlík zhluboka vydechl a s krátkým klidem odvezl spící děti a ženu kolem města na parkoviště k supermarketu.