Amerika se propadla na historické dno, mrtvé vyváželi z nemocnic náklaďáky a ulice po celé zemi hořely rasovými nepokoji. Na Staroměstském náměstí se tak, podobně jako jinde ve světě, sešli lidé aby podpořili boj za rovnoprávnost lidí. Jelikož demonstraci ihned úspěšně ovládli mladí komunisté, tak si to většina účastníků rozmyslela už pří příchodu na náměstí.

Mezi těmi, kteří to vzdali, byli i tři mladí Pražáci - Ital, Rus a Vietnamec. Znuzeně se tak vláčeli podvečerní jarní Prahou a přes ramena líně nesli transparenty z papírových kartónů. Samozřejmě hledali, kde si dát pivo, tedy jak zchladit nevykřičená hrdla a vyplavit bouřlivé emoce plné pocitů z bezpráví.

Když už se chystali vstoupit ke Dvoum kočkám, tak jim cestu zahradil veliký výčepní Míla se slovy: „Pánové, tohle mi sem nenoste. Pivo vám dám, ale transparenty zůstanou venku.”

Chlapci se na sebe vzájemně podívali. Bez transparentů by z nich byli obyčejní Pražáci, ba co víc, někdo by si je mohl splést s turisty.

„Ragazzi, pojďme jinam,” řekl Ital a podíval se prosebně na své dva kamarády. Naštěstí venku v té době kouřil cigaretu místní štamgast Jára a mohl chlapcům vysvětlit, jak to před hospodou chodí.

„Chlapci politika do lokálu nepatří. Politika se dělá za zavřenejma dveřma, a to už od pradávna. Navíc, co tady máte, černoši, ty tu přece žádný nejsou. Vidíte snad někde nějakého černocha? Nás zajímají jiný věci. Třeba teď máme výročí 70 let od vraždy Milady Horákové,” řekl důrazně a vzepřel se v bok.

„Co se stalo?” zeptal se zvědavě Ital.

„No zabili jí český komoušové,” odpověděl Jára otráveně.

„Čéši zabyly?” otázal se nevěřícně Rus.

„Jo, odkrouhli jí její bejvalý sousedé, nebo spolužáci. To je jedno. Ty by ses moc divit neměl, mladej,” přeměřil si levým okem Rusa.

„Kdo se nemá divit?” obrátil se k němu Vietnamec s neprůstřelným úsměvem.

„Pánové, snažím se vám sdělit, že máme výročí..”

„U vás občanská válka?” dělal Rus blbýho a nebo jím byl, což lze u tohoto národa vždy těžko poznat.

„Každá generace má svůj boj,” pravil diplomaticky Ital, „my bojujeme s rasismem.”

„Tak to jsem s vámi,” pravil štamgast Jára „Já mám černýho kamaráda na chalupě. Vietnamce miluju, máte skvělý žrádlo, zeleninu a jste potichu. Neděláte hluk. Takový lidi já mám rád. Vy tu žijete s námi a vlastně tu vůbec nejste. Tak se nám to líbí.”

„Nás taky hodně v Praze,” řekl mladý Rus hrdě.

„No jo, vás taky nikdo nevidí. Pánové dám vám radu. Když se budete chovat co nejvíc nenápadně, tak k nám můžete přivést rodinu příbuzný, všechny, koho budete chtít. Ale hlavně pšššt, tiše.”

Lehce zavrávoral a pak se k těm třem důvěrně naklonil.

„Není nic horšího, než když jdu v sobotu s ženou nakupovat a na náměstí černoch, tvl hraje na saxofón, tady Ital pořvává někde po nějaký ženský. Naproti Rusáci si pouštěj nahlas muziku v drahej autech, až to řve na celý okolí. Cikáni, vole bordel, to já mám pak rovnou chuť jít domu, otevřít si pivo a nakoupit na Rohlík.cz. My jsme ten nejotevřenější národ v celý Evropě, ale potřebujeme jenom klid!”

To poslední slovo zařval tak hlasitě, že všichni tři chlapci poskočili na svém místě.

Pak začal hladit jednoho z nich po hlavě a při tom lehce šišlal:„Tady ty mí Vietnamci, na ty já vám nedám dopustit. Ty mají všechno a pořád, viď ty… psst, já vím, kuku. Tak pojďte zvu vás na jedno kolo,” řekl vesele a objal všechny tři.

Chlapci stáli jako opaření, a pak nechali transparenty napospas prázdné ulici a zalezli spolu se štamgastem do jedné z tisíce hospod, co u nás praskají denně ve švech.