Kousek od domu, v němž bydlím, se nachází místo, které někteří nazývají nejhorším v Severní Americe. Jedná se totiž o známou ulici, která je útočištěm „lidí na ulici“. Vancouverská Hastings Street je dnem i nocí obležená stovkami bezdomovců, narkomanů a jinými sociálně slabými vrstvami.


Průchod touto ulicí ode mne vyžaduje notnou dávku odvahy. Na chodníku se tu povalují žebráci a prodavači nejrůznějšího harampádí. Mezi nimi se proplétají zdrogovaní závisláci, prostitutky a svérázní cyklisté na polorozpadlých dětských kolech. Ulice je značně „jetá“ a pohled do zaprášených oken okolních domů ve mně navozuje přímo hororové pocity.

Všude jinde na světě by taková čtvrť asi byla pro běžného člověka životu nebezpečná. Ve Vancouveru tomu ale tak není. Na každém rohu je zde policajt a bezdomovci jsou krotcí jako beránci. Není divu, moc dobře totiž vědí, že pokud nepřekročí určité meze, mohou si na ulici celkem obstojně žít.

Kanaďané jsou shovívaví a s těmito lidmi mají až neuvěřitelný soucit. Pokud chce bezdomovec například jet někam autobusem městské hromadné dopravy, stačí mu jen poprosit a řidič ho s naprostou samozřejmostí nechá jet bez jízdenky. V autobuse si pak může sednout vedle běžného spolucestujícího a ještě si s ním po cestě popovídat.

Další známkou toho, že místní k bezdomovcům nemají odpor, je i fakt, že mezi hororově vzhlížejícími domy se tu a tam nachází i „normální“ obchod, či kanceláře „normální“ firmy.
Jsem spíše výjimkou, když toto místo raději vždy obcházím o několik ulic jinudy. Stejně tak je pro mě nepředstavitelné zajít si například nakoupit do vyhlášené masny, která se nachází přímo mezi vybydlenými bezdomoveckými ubytovnami.

Běžný Kanaďan zkrátka vnímá bezdomovce i ten nepořádek a špínu jinak.

Tomu odpovídá i jejich sociální systém. Měsíčně si takový bezdomovec přijde na 500 dolarů sociální podpory a k tomu má nárok na bezplatné ubytování a stravu.
Nutno podotknout, že toto zázemí je mu nabízeno různými dobročinnými organizacemi pouze na tomto jednom místě. Městu se tak povedla perfektní věc, seskupit všechny tyto sociálně slabé a problémové jedince na malou plochu. Zde jsou parádně pod dohledem a město je jinak „vyčištěno“.

Funguje to dokonale, když Hastings Street opustíte, jako mávnutím kouzelného proutku se najednou nacházíte v normálních slušných městských ulicích. Stačí udělat jen pár kroků a dostanete se na turisticky nejvyhledávanější místo Vancouveru, historický Gastown.
Připomínám, že bydlím jen dva bloky odsud a nikdy jsem na naší ulici bezdomovce nepotkal. Rovněž se nikdy nestalo, že by někomu vykradli auto zaparkované na ulici.

Bezdomovci zde zkrátka dělat problémy nepotřebují a vděčně zůstávají na své Hastings Street. O bezdomovce se v této lokalitě stará i široká síť dobrovolníků a neziskových organizací. Ti pro ně shánějí ošacení i jídlo.

Má kamarádka pracovala v pekárně, kde se pro nevyužité přebytky pečiva pravidelně takoví dobrovolníci zastavovali. Nestačil jsem se pak divit, když mi vyprávěla, jak jsou vybíraví. Že prý bezdomovci vzkazují, že již jim skořicové buchty tolik nechutnají, a chleba je pro ně tvrdý. Vždy si odnášejí jen vybrané druhy pečiva a zbytek v pekárně nechávají.

Má přítelkyně, otrlá Ostravačka, se nebála a přijala zaměstnání v jedné z kaváren sídlících přímo u Hastings Street. Když jsme sečetli náklady na jídlo i ubytování a něco na útratu, došli jsme k závěru, že takový bezdomovec má vlastně podobný příjem jako ona.

Udivilo mne, kolik bezdomovců si každý den pravidelně zajde na kafe. Přestože jsme s přítelkyní byli oba pracující, luxus v podobě kafe z této kavárny jsme si mohli dovolit jen občas.
Navíc zde ještě bezdomovci nechávali, při své vrozené lehkovážnosti, nemalé spropitné. Má přítelkyně si tak právě díky svým častým zákazníkům bez domova přišla na slušné peníze navíc a kolegyně z ostatních kaváren ze slušných částí města jí mohly jen závidět.

Bezdomovci v Kanadě jsou pěkně rozmazlení. Myslím, že s takovým přístupem jejich počet tedy moc klesnout nemůže, ba právě naopak.
Tyto úvahy však není radno zde příliš šířit. Již několikrát jsem se hrubě provinil, když jsem se na adresu bezdomovců negativně vyjádřil. Reakce místních Kanaďanů všech generací i postavení byla vždy stejná, rozpačitý údiv dávající mi jasně najevo, že jsem zlý sobecký nelida.

Tak jim to přejme!?