Z legrace se říká, že celá Kanada je postavená z kartonu a lepicí pásky. Je v tom však mnohem méně nadsázky, než byste čekali. I přesto, že je velice bohatá, je to stále země na konci světa a v mnoha ohledech zaostává. Stavebnictví je jedním z nich.

Téměř každý Kanaďan se muže pyšnit vlastním domem. My Evropané, bychom se však v takových stavbách moc komfortně necítili. I přesto, že počasí je zde dost drsné, domy tu jsou na stejné úrovni jako chatičky v našich rekreačních oblastech.
Jedná se zpravidla o dřevěný skelet opláštěný zvenčí překližkou a zevnitř sádrokartonem. Detaily jsou většinou řešeny notoricky známou červenou technickou lepicí páskou. Obvodové stěny jsou tlusté třeba jen 13 cm a okna mají jen jedno sklo. Vše pohromadě drží pomocí hřebíků a sponek.

Když pak v takovém domě uděláte krok, můžete si být jistí, že to slyší nejen vaši spolubydlící o dvě patra výše, ale také všichni vaši sousedé. Musíte si také dávat pozor, abyste se příliš silně neopírali o stěny, mohlo by se Vám totiž stát, že prolomíte sádrokartonovou příčku.

Musím se pousmát, vždycky když si vybavím, jak doma můj děda lamentuje nad nedokonalostí své chaty. Pevné chaty, postavené z masivních dubových trámů, zaizolované a obezděné. Děda vždycky velmi rozvažuje, jeli vůbec možné v něčem takovém přečkat další zimu. A to mám na mysli jen tu mírnou zimu středočeskou.

V Kanadě má ale tato nedokonalost staveb i své nesporné výhody. Ve zdejším drsném klimatu takový papundeklový dům dlouho nevydrží a musí se zhruba každých 30 let celý rozebrat a zrekonstruovat. To samozřejmě vyžaduje ohromné množství pracovních sil a živí to bezpočet firem. Stavebnictví je tím pádem jedním z velkých tahounů Kanadské ekonomiky.

Navíc díky tomu, že jsou domy stavěné tak jednoduše, dají se také jednoduše opravit. Všechen stavební materiál dovezete lehce na korbě svého pick-upu a k práci Vám stačí pila, vrtačka a kladívko.
Pro stavbu nového domu nepotřebujete žádnou těžkou mechanizaci. Lehké trámky o průměru 40x90 mm, používané na stavbu i několikapatrového domu, si lehce odnesete v ruce.

Normy, stavební povolení ani kolaudace zde nikdo neřeší. Můžete si tedy na stavbě dělat, co chcete. Zazdít okno, vyřezat do zdi průchod, rozvody elektriky či vody, na nic z toho nepotřebujete papír.
V praxi to pak vypadá tak, že parta lidí zbouchá nový dům za pár týdnů.
Není k tomu potřeba žádného velkého projektování. Pokud někde nějaký detail nesedí, jednoduše se tu a tam něco trochu přiřízne, či se vypomůže kouskem dřeva.


Do Kanady imigrovalo a stále imigruje velké množství přistěhovalců všeho druhu. Pro takové nově příchozí je dobrá volba nakoupit si nářadí a začít se živit nějakým řemeslem, i když mu zas tak úplně nerozumí. Hodně lidí se tak stává truhláři, instalatéry, obkladači a malíři.

Jelikož poptávka po řemeslnících je veliká, kdejaký amatér se tím tedy dost slušně uživí a úroveň řemesla je díky tomu značně nízká. Průměrně zdatný Čech s vrozenými „zlatými českými ručičkami“ je zde úplným odborníkem.

Když jsem jednou pomáhal s kompletní rekonstrukcí rodinného domku za skoro milion dolarů, nevycházel jsem z údivu.
Parkety jsme při broušení spálili a přelili ohromnou vrstvou laku, který okamžitě zkrabatěl. Voštinové dveře, aby nám seděly do rámu, jsme ohlodali ruční pilkou. Na křivou shnilou podlahu v koupelně jsme jen nalepili kus překližky jakožto podklad pod nové dlaždičky a tak dále…

S prací nám pomáhali také různí subkontraktoři, aneb řemeslníci na slovo vzatí. Pobavil mě Číňan instalatér, který strávil celý den připojováním sifonu k umyvadlu. Druhý den jsme ho museli volat zpět, neb sifon kapal, ale ani po další celodenní dřině se mu nepodařilo sifon správně nasadit.
Dle přiloženého obrázku jsem později zjistil, že tam zapomněl vložit těsnění a problém byl vyřešen.

Měli jsme tam také truhláře, který instaloval laťky v plotě. První byla svislá, ale každá následující vždy trochu víc nakřivo. Celý plot tak ujížděl a poslední laťka již byla pod několikastupňovým sklonem.

Přitom si tito řemeslníci vůbec nežijí špatně. Například malíř ve špinavých montérkách k nám přijel limuzínou Lexus, v níž měl na kožených sedačkách položeny kyblíky s barvou a válečky.
Úplně nejvíc mě ale dostal důchodce, který nám jezdil pomáhat s úklidem po stavbě. Jezdil totiž ve zbrusu novém Range Roveru, autě, které u nás stojí dva miliony.

Průběh rekonstrukce k nám chodila pravidelně kontrolovat realitní agentka, které byl dům svěřen. Byla očividně nadšená a spokojená kvalitou provedení a zahrnovala nás samou chválou.

Jo, na řemeslo se zde holt pohlíží jinak. V Česku se i na odborníka pracujícího rukama díváme shora, v Kanadě je to slušné živobytí střední třídy.


Závěrem musím ještě zmínit, jak jsem pracoval ve firmě na betonové architektonické prvky. Instalovali jsme i několik stovek kilogramů těžké betonové krby, které držely pohromadě jen pomocí lepidla. Zašli jsme však ještě dál při osazování ozdobné fasády, když jsem ve výšce čtvrtého patra zespodu pod střechu nalepoval betonové kostky velikosti kočičích hlav.

Doufám, že až to lepidlo za pár let zestárne a padající kostky začnou zabíjet kolemjdoucí na ulici, budu už z Kanady někde hodně daleko.